Default mode network (síť klidového režimu)

Definice

Default mode network (DMN, česky síť klidového režimu nebo síť výchozího režimu) je rozsáhlá mozková síť, kterou jako výchozí režim činnosti mozku soustavně popsal Marcus Raichle se spolupracovníky na základě pozorování, že určité oblasti jsou aktivnější v klidové podmínce než při zadaných úlohách (Raichle et al., 2001). Vykazuje koordinovanou aktivitu v obdobích vnitřního poznávání: při bloudění myšlenek, vybavování vlastních vzpomínek, představování budoucnosti, uvažování o myslích druhých a při hodnocení sebe sama (Buckner et al., 2008).

Hlavními uzly sítě jsou mediální prefrontální kůra, zadní cingulární kůra, precuneus, gyrus angularis a oblasti hipokampální formace (Buckner et al., 2008). Definujícím funkčním znakem je aktivace mimo úlohu: uzly se při pozornosti zaměřené ven deaktivují a znovu se zapojují, jakmile se pozornost od prostředí uvolní, přičemž vztah k pozornostním sítím je spíše střídavý než souběžný (Fox et al., 2005).

Původ a kontext pojmu

Síť byla identifikována téměř mimochodem, jako soustavná odchylka v kontrolních podmínkách zobrazovacích studií; Raichle z toho vyvodil, že mozek má výchozí režim činnosti, který úloha přerušuje (Raichle et al., 2001). Souhrnný přehled anatomie a funkcí sítě i jejího vztahu k onemocněním předložili Buckner, Andrews-Hannaová a Schacter (Buckner et al., 2008); o roli sítě ve vnitřním myšlení a jeho adaptivním významu psala Andrews-Hannaová (Andrews-Hanna, 2012).

Dnes se DMN v literatuře nejčastěji spojuje se sebereferenčním zpracováním a s vyprávěcí, v čase rozprostřenou podobou sebeprožívání, kterou filozofie mysli odlišuje od minimálního, okamžikového sebeprožívání (Gallagher, 2000). Psychologickou vrstvu téhož popisuje heslo narativní identita; schopnost uvažovat o myslích druhých, na níž se síť podílí, popisuje heslo theory of mind (Buckner et al., 2008).

Co o síti říká ustálená literatura

Souvislosti s klinickými stavy jsou doloženy, ale jsou korelační. U depresivní poruchy se nachází vztah mezi sebereferenční ruminací a aktivitou sítě, zejména jejích zadních uzlů (Hamilton et al., 2015). Přehled napříč psychopatologií shrnuje odlišnosti konektivity DMN u depresivní poruchy, úzkostných poruch a schizofrenního spektra, u něhož se popisuje narušení hranice mezi já a ne-já (Whitfield-Gabrieli a Ford, 2012).

U Alzheimerovy nemoci se ukázalo, že oblasti s nejranějším ukládáním amyloidu se značně překrývají právě s uzly DMN (Buckner et al., 2005). U posttraumatické stresové poruchy spojené s traumatizací v dětství byla popsána odlišná konektivita sítě (Bluhm et al., 2009), a u depersonalizační poruchy se změny prožitku sebe popisují na úrovni emočního a tělesného zpracování (Sierra, 2009).

Sbíhavým dokladem, že prožitek jednotného já je zčásti konstrukcí, jsou stavy, kdy je soudržnost sítě dočasně snížena. Psilocybin snižuje aktivitu a konektivitu v klíčových uzlech a tento pokles doprovází proměna prožitku sebe (Carhart-Harris et al., 2012); dlouhodobá meditační praxe je spojena s odlišnou aktivitou týchž uzlů (Brewer et al., 2011). Tyto fenomenologické popisy rozebírá heslo ego death.

Jak se projevuje

DMN se nepozoruje přímo; v praxi se projevují změny funkcí, které podporuje (Buckner et al., 2008). Prvním znakem je nadměrné sebereferenční přemítání, tedy neschopnost přestat myslet o sobě, jak je popisováno u depresivní ruminace (Hamilton et al., 2015). Druhým je opačný pól: pocit odcizení od sebe a ztráta souvislého příběhu, který v klinické podobě odpovídá depersonalizaci (Sierra, 2009).

Třetím znakem jsou obtíže představit si vlastní budoucnost nebo si vybavit osobní vzpomínky v souvislostech, tedy oslabení právě těch výkonů, na nichž se síť podílí (Andrews-Hanna, 2012). Čtvrtým je narušené chápání duševních stavů druhých, které se v zobrazovacích studiích se stavy vnitřního poznávání překrývá (Buckner et al., 2008).

Mechanismus a užití v knize

Interpretace knihy: Kompendium považuje funkce podporované DMN za vysoce hodnotný cíl nejzávažnější třídy popsaných vzorců – těch, které nemíří na jednotlivá přesvědčení, ale na soudržnost identity. Vzorce z rodiny narušení identity působí soustavným tlakem na procesy, které se se sítí pojí: vynucené přemítání nad protichůdnými verzemi vlastního životního příběhu, navozovaná derealizace a narušení časové souvislosti sebeprožívání (Andrews-Hanna, 2012). Kniha je popisuje v kartách EA-4.4.1 Narrative disassembly a EA-4.4.5 Temporal self-disruption a v kapitole identitní dekonstrukce – vždy jako vzorec k rozpoznání a k ochraně, nikdy jako postup.

Neurovědecký popis zde slouží jako vysvětlující model, nikoli jako diagnóza: z chování nelze usuzovat na stav sítě a ze zobrazení nelze usuzovat na kognitivní proces bez další evidence (Poldrack, 2006). Interpretace knihy: výpověď člověka o narušení identity proto není vstupem pro hodnocení jeho důvěryhodnosti, nýbrž důvodem k deeskalaci a k nasměrování k péči; v prověrkových kontextech, jako je due diligence, se z takových údajů nevyvozují závěry o osobě (Poldrack, 2006).

Odlišení

Od pozornostních sítí se DMN odlišuje časováním: síť zaměřené pozornosti se aktivuje při vnějších úlohách a vztah obou je střídavý, takže oslabené přepínání nelze zaměňovat s odlišností samotné DMN (Fox et al., 2005). Od poruch přepínání se tedy liší tím, co je zasaženo – režim, nebo přechod mezi režimy (Whitfield-Gabrieli a Ford, 2012).

Od ztráty já jako transformativního prožitku je nutno odlišit klinický stav: dočasné ztlumení sítě při meditaci nebo v psychedelickém kontextu může být součástí prožitku, který člověk hodnotí jako smysluplný, přičemž rozhoduje kontext a následná integrace (Carhart-Harris et al., 2012). Souvislosti popisují hesla mystický prožitek a anihilační fenomény. Od depersonalizační poruchy se takový prožitek liší trváním, tíží a tím, že není chtěný (Sierra, 2009).

Klinický a etický rámec

Klinicky je DMN pojmem výzkumným, ne diagnostickým: žádný popsaný nález sítě není vyšetřením, podle něhož by se stanovovala diagnóza jednotlivému člověku (Poldrack, 2006). Pro péči z toho plyne, že se postupuje podle klinického obrazu – podle přítomnosti ruminace, disociativních příznaků nebo posttraumatické symptomatiky –, nikoli podle neurálního modelu (Whitfield-Gabrieli a Ford, 2012).

Eticky je nejzávažnějším rizikem neurovědecká nadinterpretace. Tvrzení, že manipulace „poškodila síť“ konkrétního člověka, není z dostupných dat odvoditelné a může posloužit k delegitimizaci jeho výpovědi (Poldrack, 2006). Interpretace knihy: kniha proto síť uvádí jako výklad, proč útoky na narativní identitu mají tělesné i kognitivní následky a proč zotavení trvá, ne jako důkaz o újmě (Bluhm et al., 2009).

Obrana a zotavení

První oporou je stabilizace těla a pozornosti: pravidelný spánek, uzemňovací techniky a práce s tělesným vnímáním, které popisuje heslo interocepce; u depersonalizačních stavů je tato rovina popisována jako základní (Sierra, 2009).

Druhou je obnova příběhu, tedy záměrné sešití událostí do souvislé posloupnosti; postupy popisují integrace životního příběhu a časové sešívání já a odpovídají funkcím, jež se se sítí pojí (Andrews-Hanna, 2012). Třetí je klinická péče: u ruminace jsou účinné postupy zaměřené právě na ni, u posttraumatické symptomatiky péče zaměřená na trauma, a u závažných stavů je nezbytné psychiatrické vyšetření (Hamilton et al., 2015).

Meze a kritika pojmu

Metodologické meze jsou podstatné. Z aktivace oblasti nelze obráceně usuzovat na konkrétní kognitivní proces, protože tytéž oblasti se zapojují v mnoha různých úlohách (Poldrack, 2006). Spolehlivost běžných úlohových měr v opakovaném měření u jednotlivce je navíc nízká, takže individuální údaj nenese tolik informace, kolik se mu připisuje (Elliott et al., 2020).

Studie, které hledají souvislosti mezi mozkovými mírami a chováním, vyžadují k reprodukovatelným nálezům řádově tisíce účastníků, a mnoho dřívějších výsledků je proto třeba brát s rezervou (Marek et al., 2022). Sporné je i vymezení sítě samotné: hranice uzlů a jejich členění se mezi pracemi liší a „jedna DMN“ je zjednodušením (Andrews-Hanna, 2012). Otevřenou otázkou zůstává, zda popsané odlišnosti u traumatizovaných osob jsou následkem traumatu, jeho podmínkou, nebo projevem společné třetí příčiny (Bluhm et al., 2009).

Literatura

• Andrews-Hanna, J. R. (2012). The brain's default network and its adaptive role in internal mentation. The Neuroscientist.
• Bluhm, R. L., et al. (2009). Alterations in default network connectivity in posttraumatic stress disorder related to early-life trauma. Journal of Psychiatry & Neuroscience.
• Brewer, J. A., et al. (2011). Meditation experience is associated with differences in default mode network activity and connectivity. Proceedings of the National Academy of Sciences.
• Buckner, R. L., et al. (2005). Molecular, structural, and functional characterization of Alzheimer's disease. Journal of Neuroscience.
• Buckner, R. L., Andrews-Hanna, J. R., & Schacter, D. L. (2008). The brain's default network: Anatomy, function, and relevance to disease. Annals of the New York Academy of Sciences.
• Carhart-Harris, R. L., et al. (2012). Neural correlates of the psychedelic state determined by fMRI studies with psilocybin. Proceedings of the National Academy of Sciences.
• Elliott, M. L., et al. (2020). What is the test-retest reliability of common task-functional MRI measures? Psychological Science.
• Fox, M. D., et al. (2005). The human brain is intrinsically organized into dynamic, anticorrelated functional networks. Proceedings of the National Academy of Sciences.
• Gallagher, S. (2000). Philosophical conceptions of the self: Implications for cognitive science. Trends in Cognitive Sciences.
• Hamilton, J. P., Farmer, M., Fogelman, P., & Gotlib, I. H. (2015). Depressive rumination, the default-mode network, and the dark matter of clinical neuroscience. Biological Psychiatry.
• Marek, S., et al. (2022). Reproducible brain-wide association studies require thousands of individuals. Nature.
• Poldrack, R. A. (2006). Can cognitive processes be inferred from neuroimaging data? Trends in Cognitive Sciences.
• Raichle, M. E., et al. (2001). A default mode of brain function. Proceedings of the National Academy of Sciences.
• Sierra, M. (2009). Depersonalization: A New Look at a Neglected Syndrome. Cambridge University Press.
• Whitfield-Gabrieli, S., & Ford, J. M. (2012). Default mode network activity and connectivity in psychopathology. Annual Review of Clinical Psychology.

Související

Pojmy

• Narativní identita – psychologická vrstva, kterou DMN podporuje.
• Ego death – prožitek spojený s dočasným ztlumením sítě.
• Depersonalizace – klinický stav s narušeným prožitkem sebe.
• Interocepce – tělesný signál, který ukotvuje já.
• Theory of mind – funkce, na níž se DMN podílí.
• Mystický prožitek – kontext, v němž je ztráta já hodnocena jinak.
• Epistemická anihilace – rámec, v němž je identita terčem.

Techniky a obrana

• EA-4.4.1 Narrative disassembly – vzorec rozkladu životního příběhu.
• EA-4.4.5 Temporal self-disruption – narušení časové souvislosti sebeprožívání.
• Integrace životního příběhu – svépomocná obnova.
• Časové sešívání já – obnova posloupnosti.
• Kompendium – taxonomie vzorců EA.