Přeskočit na obsah

Narativní trauma (narrative trauma)

Poškození schopnosti začlenit prožitou zkušenost do soudržného příběhu o sobě; klíčové místo zotavení po epistemické anihilaci.

Definice

Narativní trauma (narrative trauma) je poškození schopnosti člověka začlenit prožitou zkušenost do soudržného příběhu o sobě. Pojem stojí na tezi Paula Ricoeura (Temps et récit, 1983–1985; Soi-même comme un autre, 1990) o narativní identitě: sobství není metafyzická substance, ale v čase rozprostřené vyprávění, které člověk průběžně skládá, reviduje a obývá (viz Narrative Identity).

Podstatné jsou tři strukturní rysy:

  1. Sobství je konstituováno vyprávěním – být sebou znamená být hlavní postavou příběhu, který člověk pozná jako svůj; ten příběh má časovou hloubku (minulost, přítomnost, představovanou budoucnost).
  2. Narativní soudržnost umožňuje jednat – jednání potřebuje příběh, v němž je srozumitelné; nesoudržné já nemůže zvažovat, volit ani se zavázat.
  3. Narativní soudržnost není volitelná – člověk nemůže v narativní nesoudržnosti setrvávat neomezeně; při trvalém rozpadu příběhu se buď zhroutí, nebo přijme příběh dodaný zvenčí.

Narativní trauma nastává, když prožitou zkušenost nelze začlenit do stávajícího příběhu a zároveň je zablokované vytvoření příběhu nového. Poškození neleží na úrovni obsahu paměti, ale na úrovni integračního procesu, který z obsahů dělá příběh.

Původ a kontext pojmu

Kompendium užívá pojem jako pracovní, filosoficko-klinickou kategorii na průsečíku Ricoeurovy hermeneutiky a literatury o traumatu. Klasickými prameny zkušenosti, kterou popisuje, jsou svědectví o zvěrstvech (Jean Améry, Primo Levi), práce o domácím násilí a komplexním traumatu (Judith Herman, Trauma and Recovery, 1992), o válce (Jonathan Shay, Achilles in Vietnam, 1994) a filosofická reflexe vlastního přežití násilí (Susan Brison, Aftermath: Violence and the Remaking of a Self, 2002). Stále více se uznává, že stejný typ poškození může vzniknout i z dlouhodobé mezilidské manipulace. Původní verze hesla připisovala ústřední rozpracování pojmu norskému filosofovi Arne Johanu Vetlesenovi (Evil and Human Agency, 2005; A Philosophy of Pain, 2009); jeho práce o bolesti a zlu jsou relevantní, ale autorství pojmu „narativní trauma“ se zde neuvádí jako jisté.

Jak se projevuje

  • člověk nedokáže souvisle vyprávět o posledních měsících či letech, i když jednotlivé epizody si pamatuje;
  • jeho popis téhož období se mezi sezeními podstatně mění;
  • dřívější život popisuje jako život „jiného člověka“;
  • chybí představa budoucnosti nebo je budoucnost popsána jen slovy jiné osoby;
  • obtížné události buď zcela chybějí, nebo pohlcují celé vyprávění;
  • nápadná ochota převzít jakýkoli nabídnutý výklad, který „konečně dává smysl“.

Taková narativní diskontinuita je výstrahou vysoké závažnosti; souvisí to s pojmem epistemické trauma a vstupuje to do sledování průběhu zotavení. V klinické praxi jde o signál k pečlivému vyšetření, ne o diagnózu.

Mechanismus

Z hlediska epistemické bezpečnosti je hlavní riziko v tom, že narativní trauma vytváří vakuum, které může zaplnit útočník. Člověk v rozpadu příběhu je mimořádně zranitelný vůči zvenčí dodanému narativnímu lešení – bez ohledu na to, zda je dodaný příběh přesný. To je strukturní mechanismus za několika dlouhodobými technikami EA a vysvětluje, proč je zotavení po EA často spíše narativním než kognitivním problémem.

V modelu hrozeb, z něhož kniha vychází, je narativní trauma zároveň cílem některých technik a podložím, které zesiluje dopad jiných. Techniky, které narativní trauma vyvolávají přímo, katalogizuje větev EA-4.x taxonomie Kompendia – trvalé převracení rolí, zpětný přepis sdílené historie, záměrná časová dezorientace (viz EA-4.4.1 Narrative disassembly). Fenomén rozpracovává kapitola Narativní trauma v oddílu ultramárních technik.

Odlišení

  • Od PTSD – u posttraumatické stresové poruchy dominují vtíravé vzpomínky, vyhýbání a hyperarousal; narativní trauma se může vyskytovat s nimi, ale jeho jádrem je ztráta schopnosti příběh poskládat (viz C-PTSD).
  • Od disociativní amnézie – disociativní amnézie znamená výpadek vybavení obsahu; u narativního traumatu obsah často dostupný je, ale nedá se integrovat.
  • Od běžné krize identity – životní přechody příběh přestavují, ale člověk zůstává jeho autorem.
  • Od psychotické dezintegrace – ta zahrnuje poruchy vnímání a myšlení a vyžaduje psychiatrické vyšetření (viz diferenciální diagnostiku EA a psychózy).

Význam pro Kompendium

Doktrína zotavení chápe rekonstrukci příběhu jako strukturní předpoklad každého hlubšího epistemického zotavení: poškozenou kalibraci nelze opravit u člověka, který nemá stabilní narativní platformu, z níž by se dala opravovat. Pojem vysvětluje, proč jsou dlouhodobé kultovní a partnerské kazuistiky (např. Cult recovery 12 let) tak náročné na čas a proč „přednáška o manipulaci“ sama zotavení nepřináší.

Obrana a zotavení

Sled zotavení, popsaný v protokolu Narativ, postupuje takto:

  1. stabilizovat vtělenou přítomnost (tělo, bezpečí, denní rytmus; srov. embodied cognition);
  2. rekonstruovat minimální soudržný příběh z ověřitelných kotev (dokumenty, svědci, místa);
  3. začlenit traumatický obsah do příběhu tak, aby ho nezbořil;
  4. obnovit schopnost jednat směrem k představované budoucnosti.

Pro profesionála platí: nedodávat hotový příběh místo klienta (riziko nahrazení jednoho cizího příběhu druhým) a sledovat, zda klient zůstává autorem. Užitečné jsou postupy narativní terapie a Subakutní narativní externalizace.

Literatura

  • Paul Ricoeur: Temps et récit I–III (1983–1985).
  • Judith L. Herman: Trauma and Recovery (1992).
  • Jonathan Shay: Achilles in Vietnam (1994).
  • Susan J. Brison: Aftermath: Violence and the Remaking of a Self (2002).
  • Arne Johan Vetlesen: Evil and Human Agency (2005); A Philosophy of Pain (2009).

Související

Pojmy

Kniha


Autor a zapojení

Autor: Tomáš Korcak (korczis) | Licence: GHL

Strukturní vazby

Související pojmy

Okolí stránky

Otevřít v Mapě knihy →