Rekonstrukce biografické časové osy

Pro koho: klinické pracovníky s odpovídajícím vzděláním (psychoterapie, klinická psychologie, psychiatrie) pod supervizí. Nejde o svépomocný nástroj. Postup patří do sekce 06. Klinické aplikace a diagnostika.

Účel a klinická pozice

Rekonstrukce biografické časové osy je strukturovaný postup, jímž klient s klinikem sestaví chronologii svého života: místa, vztahy, události, rozhodnutí a období expozice manipulativnímu prostředí. Slouží třem účelům, které se vzájemně doplňují. Diagnosticky ukazuje, kdy a jak se měnilo fungování, vztahy a sebepojetí, a pomáhá odlišit změny vázané na expozici od dlouhodobých rysů a od jiných příčin. Terapeuticky obnovuje kontinuitu příběhu, která bývá po narativním traumatu rozpadlá; McAdams (1993) ukázal, že souvislý životní příběh je nosnou strukturou identity, a jeho obnova proto vrací klientovi přístup k minulosti před expozicí. Dokumentačně poskytuje přehled, o který se může opřít další péče a v odůvodněných případech i forenzní posouzení. Postup navazuje na Semi-strukturovaný klinický rozhovor a doplňuje se Kolaterálním rozhovorem.

Podmínky a příprava

Postup předpokládá stabilizaci: klient není v akutní krizi, má bezpečné bydlení a základní denní rytmus, jinak má přednost akutní stabilizace, neboť Herman (1992) klade bezpečí před každou práci se vzpomínkami. Nezbytný je informovaný souhlas, v němž klient ví, k čemu osa slouží, kdo ji uvidí a že může kdykoli přestat (viz Informed consent). V forenzním kontextu, běží-li nebo hrozí-li soudní řízení, je třeba předem zvážit, zda a jak bude osa použita, a koordinovat postup s právním zástupcem, aby terapeutická práce neovlivnila výpověď; Loftus (1993) upozornila, že nevhodně vedená vzpomínková práce může výpověď znehodnotit. Klient může přinést fotografie, dopisy, deníky, zprávy a dokumenty ze školy a zaměstnání, žádný z těchto materiálů však není podmínkou.

Postup

Práce probíhá v několika modulech. V prvním se sestavuje kostra z velkých orientačních bodů — bydliště, škola, zaměstnání, vztahy, narození dětí, úmrtí, stěhování — s cílem získat hrubou chronologii, ne podrobnosti; klinik se ptá otevřeně („co se dělo potom?“), nikoli návodně, protože podle Loftus (1993) sugestivní otázky utvářejí obsah vzpomínky. Ve druhém modulu se mapuje období expozice: kdy a jak začal kontakt se skupinou, partnerem nebo prostředím, jak se měnil denní program, vztahy, slovník, zdraví a finance a kdy a jak kontakt skončil. Klinik přitom sleduje změny v přístupu k informacím, ve vztazích mimo prostředí a v sebepopisu, což odpovídá modulům semi-strukturovaného rozhovoru.

Třetí modul se vrací k minulosti před expozicí, k dovednostem, zájmům, vztahům a hodnotám, které klient měl dřív; tento modul má terapeutickou hodnotu sám o sobě, protože podle McAdamse (1993) obnovuje spojení s dřívější identitou a často odhalí zdroje, na něž klient zapomněl. Čtvrtý modul přiřazuje ke klíčovým bodům doklady — fotografie, zprávy, výpovědi blízkých — přičemž mezery se označují jako mezery a nevyplňují se domněnkami a rozpory mezi vzpomínkou a dokladem se zapisují bez hodnocení; Loftus (1993) právě toto pravidlo pokládá za hlavní ochranu proti vytváření falešných vzpomínek. Pátý modul zapisuje u zásadních událostí zvlášť, co se stalo, a jak to bylo vykládáno — klientem tehdy, prostředím a klientem dnes — protože rozlišení těchto vrstev je základem externalizace cizího výkladu (viz protokol Narativ).

Co sledovat

Klinik sleduje náhlé zlomy ve fungování, vztazích a sebepojetí a jejich souvislost s expozicí, protože podle McAdamse (1993) jsou právě diskontinuity v příběhu významným ukazatelem. Všímá si postupného vymizení kontaktů a činností mimo prostředí, změn slovníku v sebepopisu a úseků, o nichž klient nedokáže mluvit nebo které popisuje jen slovy autority. Pozornost věnuje fragmentaci a časové dezorientaci (viz Fragmentace narativu), které Herman (1992) řadí mezi typické důsledky chronického traumatu.

Zvláštní pozornost patří tempu: osa se sestavuje po krocích, přes několik sezení, a nikdy se nevynucuje úplnost. Herman (1992) varuje, že snaha o rychlé „zacelení“ chronologie bývá sama retraumatizující, protože tlačí klienta do vzpomínek dřív, než má dost bezpečí. Klinik proto pracuje s tím, co klient sám přináší, a prázdná místa nechává prázdná; teprve opakovaným návratem k ose se mezery někdy spontánně zaplní doklady nebo svědectvím třetích osob, aniž by je kdokoli dosazoval zpaměti (Loftus, 1993).

Interpretace a odlišení

Časová osa nedokazuje manipulaci, nýbrž ukazuje průběh, a je nutné odlišit změny vázané na jiné životní okolnosti, jako je nemoc, ztráta, migrace nebo ekonomická krize, od změn vázaných na expozici. Je rovněž třeba odlišit dlouhodobé rysy a poruchy, které expozici předcházely, disociativní mezery vyžadující samostatné vyšetření (viz Disociativní amnézie) a organické příčiny výpadků paměti; Loftus (1993) připomíná, že mezera v paměti sama o sobě nic nedokládá a nelze ji vykládat jako „potlačenou“ událost. Podrobný rámec odlišení podává Diferenciální diagnostika.

Dokumentace

Osa se vede jako pracovní dokument v klinické dokumentaci, v němž se zapisují zdroje každého údaje (klient, doklad, třetí osoba), mezery a rozpory; Herman (1992) pokládá datovaný záznam za nástroj, který vrací oběti kontrolu nad vlastním příběhem. Pro forenzní využití platí přísnější pravidla (viz Klinická dokumentace a Rekonstrukce časové osy).

Etické limity a rizika

Hlavním rizikem je sugesce: klinik nesmí navrhovat obsahy, které klient nepopsal, ani interpretovat mezery jako „potlačené“ události. Loftus (1993) na dějinách hnutí znovuobjevených vzpomínek doložila, jak sugestivní postupy vytvářejí falešné, ale subjektivně přesvědčivé vzpomínky. Druhým rizikem je retraumatizace: nejtěžší události se v rámci osy neprobírají podrobně, nýbrž zpracovávají zvlášť, ověřenými metodami a v tempu klienta, jak vyžaduje fázový model Herman (1992). Třetím rizikem je vznik nové autority — klinik nevynáší verdikty o tom, „jak to bylo“, protože osa patří klientovi.

Kontraindikace

Postup se nepoužívá u akutní suicidality, psychotické dekompenzace, aktivního kontaktu s pachatelem bez bezpečnostního plánu a u těžké disociativní symptomatiky bez stabilizace; ve všech těchto případech má podle Herman (1992) přednost zajištění bezpečí.

Příklad (anonymizovaný kompozit)

Klientka po letech v podnikatelské „rodině“ prodejní sítě si nedokáže vybavit, kdy přerušila kontakt se sestrou a proč. Kostra osy ukáže, že k přerušení došlo půl roku po vstupu, v době, kdy skupina zavedla „uzavřená setkání“, a doklady (zprávy sestře, fotografie) potvrdí, že vztah byl do té doby blízký. Ve vrstvě výkladu klientka zjistí, že důvod přerušení („sestra mi nepřeje úspěch“) převzala od vedoucí skupiny; v řeči McAdamse (1993) jde o cizí narativní prvek vložený do jejího příběhu. Osa jí umožní kontakt se sestrou obnovit s vlastním vysvětlením.

Meze a otevřené otázky

Postup je klinicky odůvodněný, ale jako specifická metoda nebyl validován ve studiích; opírá se o obecné principy narativní práce (McAdams, 1993) a o zásady bezsugestivního rozhovoru (Loftus, 1993). Otevřené zůstává, jak pracovat s klienty, kteří v uzavřeném prostředí vyrostli a nemají „minulost před expozicí“, k níž by se osa mohla vracet.

Literatura

• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Loftus, E. F. (1993). The reality of repressed memories. American Psychologist, 48(5), 518–537.
• McAdams, D. P. (1993). The Stories We Live By: Personal Myths and the Making of the Self. New York: Guilford Press.

Související

Klinické postupy sekce 06

• Semi-strukturovaný klinický rozhovor – výchozí vyšetření.
• Kolaterální rozhovor – doplnění osy pohledem blízkých.
• Observační hodnocení – pozorování v průběhu péče.

Zotavení a teorie

• Narativ – protokol rekonstrukce příběhu.
• Narativní trauma – co osa pomáhá napravit.

Forenzní rámec

• Rekonstrukce časové osy – forenzní varianta postupu.
• Forensic interview – zásady rozhovoru bez sugesce.