Afektivní heuristika

Definice

Afektivní heuristika (affect heuristic) je úsporná strategie úsudku, v níž na místo odpovědi na obtížnou otázku o riziku nebo užitku nastupuje rychlý pocit dobrého či špatného, který daná věc vyvolává. Slovic, Finucane, Peters a MacGregor (2007) ji popsali jako jeden z nejúspornějších způsobů, jimiž mysl dospívá k hodnocení, a zároveň jako zdroj systematických chyb.

Od obecného pojmu heuristika se liší tím, čím nahrazuje úsudek: nikoli snadnější věcnou otázkou, nýbrž afektivním příznakem připojeným k představě věci (Slovic a kol., 2007). Finucane, Alhakami, Slovic a Johnson (2000) tento příznak označují jako „afektivní nálepku“, kterou si mysl u předmětů hodnocení uchovává a při rozhodování z ní čte.

Původ a kontext pojmu

Východiskem byl nález o vnímání rizika: u technologií a činností, které lidé hodnotí jako prospěšné, vnímají zároveň menší riziko, a naopak, přestože ve skutečnosti riziko a užitek spolu takto svázány nejsou (Alhakami a Slovic, 1994). Tento inverzní vztah nebylo možné vysvětlit věcným propočtem a vedl k předpokladu společného afektivního zdroje obou hodnocení.

Finucane a kolegové (2000) nález doplnili experimenty, v nichž se inverzní vztah mezi vnímaným rizikem a vnímaným užitkem po omezení času na rozhodnutí zesílil, a dále tím, že informace o jednom z obou hodnocení změnila i hodnocení druhé. Slovic a kolegové (2007) z toho vyvodili, že afekt nepůsobí jako doplněk úsudku, ale jako jeho první a často jediný podklad.

Pojem navazuje na starší tvrzení o prvenství pocitu před rozborem (Zajonc, 1980) a na hypotézu somatických markerů, podle níž tělesné signály z dřívějších zkušeností vedou volbu dřív, než ji člověk dokáže zdůvodnit (Damasio, 1994). Příbuzným rámcem je výklad rizika jako pocitu, který odděluje prožívané riziko od jeho propočtu (Loewenstein, Weber, Hsee a Welch, 2001).

Od heuristiky dostupnosti, kterou kniha rozebírá v hesle o heuristice a v kapitole o kognitivních vědách, se afektivní heuristika liší tím, co je nositelem odpovědi: tam snadnost vybavení příkladu, zde jeho citový náboj (Slovic a kol., 2007). Oba mechanismy se často vyskytují spolu, protože snadno vybavitelné příklady bývají silně citově zabarvené (Loewenstein a kol., 2001).

Jak se projevuje

Prvním rozpoznatelným znakem je hodnocení, které je k dispozici dřív než jakýkoli údaj: člověk ví, že je věc „dobrá“ nebo „nebezpečná“, a teprve potom hledá důvody (Slovic a kol., 2007). Zdůvodnění pak bývá uváděno jako příčina hodnocení, ačkoli vzniklo až po něm (Zajonc, 1980).

Druhým znakem je vzájemné stahování rizika a užitku: s rostoucí přízní k věci klesá vnímané riziko, aniž se o riziku dozvěděl kdokoli cokoli nového (Alhakami a Slovic, 1994). Tento souběh je pozorovatelný na vlastním hodnocení, pokud si člověk obě odpovědi zapíše odděleně (Finucane a kol., 2000).

Třetím znakem je nepoměr mezi citovou silou a početní velikostí: jediný konkrétní případ hýbe rozhodnutím víc než údaj o mnohem větším počtu zasažených, protože čísla citový příznak nenesou (Small, Loewenstein a Slovic, 2007). Rottenstreich a Hsee (2001) ukázali, že u citově nabitých výsledků lidé reagují mnohem méně na změnu pravděpodobnosti než u výsledků neutrálních.

Čtvrtým znakem je citlivost na způsob podání: tentýž údaj vyvolá jiné hodnocení podle toho, zda je uveden v podobě, která nese obraz, nebo v podobě souhrnného poměru (Slovic a Peters, 2006). Právě na tomto rozdílu stojí účinnost obrazových sdělení v propagandě, jak kniha popisuje u signatury emoční modulace.

Vztah k vzorcům podvolení

Afektivní heuristika sama není technikou vlivu, ale vysvětluje, proč techniky pracující s pořadím a podáním vůbec na něco narážejí: hodnocení nabídky je hotové dřív, než je propočtena (Slovic a kol., 2007). Kniha ji proto čte společně s hesly door-in-the-face, lowballing a paltering, aniž by ji mezi ně zařazovala.

Vztah je ovšem výkladový, nikoli experimentálně doložený: studie afektivní heuristiky nezkoumaly techniky podvolení a studie podvolení neměřily afekt (Finucane a kol., 2000). Interpretace knihy: souvislost je plauzibilní, ale nelze ji uvádět jako nález.

Meze dokladů

Nejlépe doloženou částí pojmu je inverzní vztah mezi vnímaným rizikem a vnímaným užitkem, který se opakovaně objevuje v korelačních datech napříč oblastmi (Alhakami a Slovic, 1994; Slovic a kol., 2007). Z korelace však nevyplývá, že afekt obě hodnocení působí; stejně dobře může odrážet obecný postoj k celé třídě předmětů (Loewenstein a kol., 2001).

Hypotéza somatických markerů, o niž se afektivní výklad často opírá, prošla kritickou revizí. Maia a McClelland (2004) ukázali, že účastníci úlohy, jíž byla hypotéza doložena, měli o výhodnosti variant více výslovné znalosti, než původní výklad připouštěl, a Dunn, Dalgleish a Lawrence (2006) v souhrnné kritice shledali doklady pro ústřední tvrzení hypotézy jako slabé.

Oslabení se dotklo i blízkého tvrzení, že průběžný pocit slouží jako informace o předmětu úsudku. Lucas a Lawless (2013) na velkém souboru nenalezli podstatný vliv denního počasí na hodnocení životní spokojenosti, tedy na jevu, který patřil k nejčastěji uváděným příkladům afektu jako informace (Schwarz a Clore, 1983). Afekt tedy hodnocení ovlivňuje méně obecně, než se dovozovalo.

Pojem také nestanovuje, že by se afektu bylo lépe vyhnout. Small a kolegové (2007) zjistili, že pobídka k rozvažování snížila ochotu pomoci konkrétní identifikované osobě, aniž by zvýšila ochotu reagovat na údaj o mnoha zasažených; potlačení afektu tedy úsudek nezlepšuje automaticky.

Spor o rámec duálních procesů

Afektivní heuristika se obvykle vykládá v rámci dvou režimů zpracování, popsaných v hesle System 1 / System 2, přičemž afekt je přiřazen prvnímu z nich (Slovic a kol., 2007). Tento rámec je však sám předmětem sporu a jeho spolehlivost není pro výklad afektivní heuristiky bez významu.

Keren a Schul (2009) zpochybnili empirickou oddělitelnost obou systémů a upozornili, že přiřazení jevu k jednomu z nich často jen přepisuje jeho popis. Melnikoff a Bargh (2018) dovozují, že vlastnosti běžně připisované jednomu systému se empiricky nesdružují, takže dělení na dva soubory není opřeno o data. Osman (2004) již dříve poukázal na obtíž tyto teorie falzifikovat.

Zastánci rámce odpovídají, že rozlišení zůstává užitečné jako popis typů zpracování, nikoli dvou mechanismů v mozku (Evans a Stanovich, 2013). Interpretace knihy: afektivní heuristika je dobře doložená jako jev vnímání rizika a slabě podložená jako doklad o architektuře mysli, a kniha ji proto uvádí bez nároku na druhé tvrzení.

Obrana

Prakticky nejlépe doloženou obranou je oddělit obě otázky a odpovědět na každou zvlášť: jak velké je riziko a jak velký je užitek, protože právě jejich splývání je znakem afektivního hodnocení (Finucane a kol., 2000). Tomu odpovídá průvodce Hodnocení důkazů.

Druhou obranou je převést konkrétní případ na údaj a údaj na konkrétní případ, protože každá z obou podob vyvolává jiné hodnocení a jejich srovnání ukáže, kolik z úsudku pochází z podání (Slovic a Peters, 2006). Nejde o potlačení pocitu, které podle dokladů úsudek nezlepšuje (Small a kol., 2007), ale o jeho doplnění.

Pro profesionála je podstatné, že afektivní hodnocení je běžnou součástí rozhodování a nikoli chybou klienta; práce s ním patří k podpoře regulace emocí, jak ji popisuje průvodce Emoční regulace, a nikoli k jejímu potlačování (Loewenstein a kol., 2001).

Meze pojmu a kritika

Hlavní kritikou je neurčitost pojmu afektu, který v této literatuře zahrnuje náladu, tělesný signál i hodnotový postoj, takže různé nálezy nemusí mluvit o témže (Dunn a kol., 2006). Druhou kritikou je obtíž odlišit afektivní heuristiku od obecného postoje, protože oba se v datech projeví stejně (Loewenstein a kol., 2001).

Třetím omezením je, že pojem nepředpovídá směr chyby: afekt vede někdy k nadhodnocení a jindy k podhodnocení rizika podle toho, jaký příznak je k předmětu připojen (Slovic a kol., 2007). Kniha proto pojem používá k rozpoznání toho, odkud hodnocení pochází, a ne k jeho opravě předem; širší výklad heuristik a jejich mezí nabízí heslo kognitivní bias.

Literatura

• Alhakami, A. S., & Slovic, P. (1994). A psychological study of the inverse relationship between perceived risk and perceived benefit. Risk Analysis.
• Damasio, A. R. (1994). Descartes' Error: Emotion, Reason, and the Human Brain. Putnam.
• Dunn, B. D., Dalgleish, T., & Lawrence, A. D. (2006). The somatic marker hypothesis: A critical evaluation. Neuroscience & Biobehavioral Reviews.
• Evans, J. St. B. T., & Stanovich, K. E. (2013). Dual-process theories of higher cognition: Advancing the debate. Perspectives on Psychological Science.
• Finucane, M. L., Alhakami, A., Slovic, P., & Johnson, S. M. (2000). The affect heuristic in judgments of risks and benefits. Journal of Behavioral Decision Making.
• Keren, G., & Schul, Y. (2009). Two is not always better than one: A critical evaluation of two-system theories. Perspectives on Psychological Science.
• Loewenstein, G. F., Weber, E. U., Hsee, C. K., & Welch, N. (2001). Risk as feelings. Psychological Bulletin.
• Lucas, R. E., & Lawless, N. M. (2013). Does life seem better on a sunny day? Examining the association between daily weather conditions and life satisfaction judgments. Journal of Personality and Social Psychology.
• Maia, T. V., & McClelland, J. L. (2004). A reexamination of the evidence for the somatic marker hypothesis. Proceedings of the National Academy of Sciences.
• Melnikoff, D. E., & Bargh, J. A. (2018). The mythical number two. Trends in Cognitive Sciences.
• Osman, M. (2004). An evaluation of dual-process theories of reasoning. Psychonomic Bulletin & Review.
• Rottenstreich, Y., & Hsee, C. K. (2001). Money, kisses, and electric shocks: On the affective psychology of risk. Psychological Science.
• Schwarz, N., & Clore, G. L. (1983). Mood, misattribution, and judgments of well-being. Journal of Personality and Social Psychology.
• Slovic, P., & Peters, E. (2006). Risk perception and affect. Current Directions in Psychological Science.
• Slovic, P., Finucane, M. L., Peters, E., & MacGregor, D. G. (2007). The affect heuristic. European Journal of Operational Research.
• Small, D. A., Loewenstein, G., & Slovic, P. (2007). Sympathy and callousness: The impact of deliberative thought on donations to identifiable and statistical victims. Organizational Behavior and Human Decision Processes.
• Zajonc, R. B. (1980). Feeling and thinking: Preferences need no inferences. American Psychologist.

Související

Glosář

• Heuristika – nadřazený pojem, včetně heuristiky dostupnosti.
• System 1 / System 2 – rámec, v němž se afektivní heuristika obvykle podává, a jeho kritika.
• Kognitivní bias – systematické odchylky úsudku.
• Propaganda – sdělení pracující s citovým nábojem podání.
• Door-in-the-face – vzorec podvolení, jehož působení afektivní hodnocení usnadňuje.
• Lowballing – závazek daný dřív, než je nabídka propočtena.
• Paltering – dojem ze sdělení předbíhající jeho prověření.

Detekce

• Emoční modulace – řízení citového zabarvení sdělení.
• Vytváření časového tlaku – tlak, za nějž afektivní hodnocení převáží.

Obrana

• Hodnocení důkazů – oddělené posouzení rizika a užitku.
• Emoční regulace – práce s pocitem místo jeho potlačování.