Sladění dechu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-18.05
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Raport a kalibrace
Druh	vzorec
Anglicky	Breathing matching
Jiné názvy	provázení dechu, breath pacing
Obecnější heslo	Zrcadlení
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Sladění dechu je vzorec neurolingvistického programování, při němž mluvčí přizpůsobuje rytmus vlastního dýchání, případně rytmus řeči nebo pohybů, dýchání druhého člověka. Literatura oboru ho popisuje jako jednu z nejjemnějších forem zrcadlení, protože dech je stálý, pravidelný a většinou neuvědomovaný projev a jeho sladění si druhý obvykle nevšimne (Bandler a Grinder 1979). Vzorec má dvě podoby. V přímé podobě mluvčí dýchá ve stejném rytmu jako druhý. V nepřímé podobě, která je zvláštním případem křížového zrcadlení, mluvčí rytmus dechu provází jiným kanálem, nejčastěji tím, že mluví na výdech druhého nebo pohybuje rukou v jeho rytmu. Pro kompendium je vzorec důležitý tím, že pracuje s tělesnou regulací, která má skutečnou sílu pro pocit bezpečí i úzkosti, a že stejný jev slouží v terapii zklidnění a ve vlivových kontextech snížení ostražitosti.

Původ a souvislosti🔗

Vzorec pochází z hypnotické tradice. Bandler a Grinder při rozboru práce Miltona Ericksona upozorňovali na to, jak pozorně sledoval chování pacienta, včetně jeho dýchání, a jak s ním sladil tempo a formu svého projevu (Bandler a Grinder 1975b). V knize, která výklad hypnózy zpřístupnila širšímu publiku, popsali Grinder a Bandler provázení dechu jako prostředek, kterým se při indukci transu upoutává pozornost a kterým lze druhého postupně vést ke zpomalení a uvolnění (Grinder a Bandler 1981). Ericksonovi spolupracovníci zdůrazňovali, že tyto postupy byly součástí klinického vztahu, v němž pacient přišel s žádostí o pomoc, a nikoli technikami použitelnými bez jeho vědomí (Erickson, Rossi a Rossi 1976).

Mimo NLP pracují s dechem a tělesným uvolněním mnohé terapeutické přístupy, od relaxačních technik, v nichž se klient učí uvolnění, kterým sám tlumí úzkost (Wolpe 1958), přes programy založené na všímavosti až po tělově orientované terapie traumatu. Tyto přístupy se od vzorce NLP liší v jednom podstatném ohledu: dech je v nich předmětem vědomé pozornosti klienta, který se učí vlastní regulaci, a ne kanálem, kterým terapeut nenápadně působí. Kompendium tyto přístupy popisuje například v kapitole o intervencích založených na všímavosti. Tento rozdíl je pro hodnocení vzorce rozhodující, protože odděluje regulaci, kterou člověk vlastní, od regulace, která je mu vnucena.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři prvky. Prvním je pozorování dechu druhého, které NLP spojuje s kalibrací a se smyslovou ostrostí: pohyb ramen, hrudníku nebo břicha, pauzy v řeči, zvuk nádechu. Druhým je sladění, buď přímé, nebo nepřímé, kdy se rytmus dechu provází tempem řeči, přízvuky nebo pohybem. Třetím je přechod k vedení, při kterém mluvčí vlastní rytmus pozvolna zpomaluje a sleduje, zda ho druhý následuje. NLP tvrdí, že tím lze druhého zklidnit, uvolnit nebo uvést do stavu, ve kterém je otevřenější sugescím (Grinder a Bandler 1981). Vzorec je tedy součástí obecného schématu pacing a leading a v hypnotickém kontextu je spojen s jazykovými vzorci, které katalog popisuje u pacingu aktuální zkušenosti.

Pozorovatel by měl odlišit skutečný fyziologický jev od tvrzení o jeho využití. Je běžnou zkušeností, že klidný hlas a pomalý rytmus druhého člověka mohou zklidnit, a že úzkost se v rozhovoru přenáší. Z toho však neplyne, že sladění dechu představuje spolehlivou páku vlivu na rozhodnutí; hodnocení technik NLP pro americkou Národní radu pro výzkum doklady o takovém vlivovém účinku nenašlo (Druckman a Swets 1988). Vzorec propojuje tělesné uvolnění s obsahem sdělení: sdělení se má dostavit v okamžiku, kdy je druhý nejvíce uvolněný, typicky na výdech. Manipulativní potenciál leží v tomto propojení, protože uvolnění, které je přirozenou součástí dýchání, se má prožít jako souhlas.

Detekční znaky🔗

Sladění dechu se z pozice účastníka rozhovoru pozoruje obtížně. Zvenčí, například při rozboru videozáznamu, lze sledovat, zda mluvčí mluví pravidelně ve fázi výdechu druhého, zda jeho pauzy odpovídají nádechům partnera a zda se jeho tempo mění, když se mění dýchání partnera. Dalším znakem je postupné zpomalování řeči, ztišování hlasu a prodlužování pauz, které nemá zjevný důvod v obsahu rozhovoru; právě takové zpomalování popisuje literatura oboru jako vedení druhého k uvolnění při indukci transu (Grinder a Bandler 1981). Ve vlivových kontextech se k tomu přidává přechod k obrazným popisům uvolnění, bezpečí a pohody, které se pak spojí s nabídkou nebo s požadavkem; tento přechod je typický pro to, co se v kurzech prodává jako konverzační hypnóza.

Pro účastníka je užitečnější sledovat vlastní stav. Neobvyklá ospalost, pocit, že se mu „dobře poslouchá“, a zároveň tlak na rozhodnutí v rozhovoru s někým, kdo z výsledku profituje, jsou signálem ke zpomalení. Výskyt podobných stavů v rozhovoru sám o sobě nic nedokazuje, protože únava a uvolnění mají mnoho běžných příčin. Rozhodující je jejich souběh s nátlakem a se snahou rozhodnutí urychlit (Cialdini 2009).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití sladění dechu se objevuje v krizové intervenci a v terapii úzkosti. Terapeut, který s klientem v panice dýchá pomalu, nahlas pojmenuje, co dělá, a nabídne mu, aby se k němu připojil, pracuje s dechem otevřeně a ve prospěch klienta. Podobně rodič, který dítě zklidňuje vlastním klidným dýcháním, se opírá o přirozenou koregulaci. Takové užití odpovídá pojetí vztahu, ve kterém je klient partnerem, nikoli objektem techniky (Rogers 1951). Rozhodující je viditelnost a dobrovolnost: člověk ví, co se děje, a může to odmítnout.

Manipulativní užití staví na skrytosti a na vazbě uvolnění na obsah. Sladění dechu má snížit ostražitost a připravit chvíli, kdy se vysloví žádost nebo sugesce. V kompendiu souvisí tento mechanismus s technikou latentní emocionální modulace, která popisuje navozování emočních stavů s cílem ovlivnit úsudek. Ve skupinách s vysokou mírou kontroly se navozování změněných stavů pomocí dechu, zpěvu nebo opakování popisuje jako jeden z prostředků, které oslabují kritické myšlení (Singer a Lalich 1995). Sladění dechu v rozhovoru je ve srovnání s takovými praktikami slabým zásahem, ale patří do stejné logiky práce s tělem mimo souhlas člověka.

Stav důkazů🔗

Pro tvrzení NLP, že sladění dechu vytváří raport a usnadňuje vedení druhého, nám nejsou známy kontrolované studie, které by je doložily. Obecná hodnocení NLP, včetně posudku pro americkou Národní radu pro výzkum, nenašla doklady pro účinnost technik oboru jako prostředků ovlivňování (Druckman a Swets 1988), a přehledy výzkumu konstatují, že většina technik NLP nebyla nikdy testována za kontrolovaných podmínek (Witkowski 2010). Pro hypnotický kontext, ze kterého vzorec pochází, je podstatné, že současný výzkum hypnózy vysvětluje reakce na sugesce spíše očekáváním, motivací a ochotou spolupracovat než zvláštním stavem, který by šlo vyvolat technikou bez vědomí člověka (Kirsch a Lynn 1995). Pro spontánní napodobování a jeho vazbu na sympatii existují doklady ze sociální psychologie (Chartrand a Bargh 1999), ale ty se týkají pohybů a postoje, nikoli záměrného sladění dechu. Čtenář by proto měl tvrzení kurzů o „neodolatelném“ účinku vzorce považovat za nedoložená, a přitom brát vážně obecný fakt, že tělesný stav ovlivňuje, jak pozorně a kriticky posuzujeme, co slyšíme.

Obrana a zotavení🔗

Obrana nestojí na odhalení techniky, ale na ochraně rozhodování. Když se v rozhovoru s někým, kdo z výsledku profituje, objeví neobvyklé uvolnění spojené s tlakem na rozhodnutí, pomáhá změnit vlastní tělesný stav i rytmus rozhovoru: vstát, napít se, udělat přestávku, začít si psát poznámky. Taková změna narušuje podmínky, za nichž by vzorec mohl působit, a vrací pozornost k obsahu. Druhou obranou je pravidlo, že důležitá rozhodnutí se nedělají v jednom rozhovoru a nikdy ve stavu, který navodil druhý (Cialdini 2009). Třetí obranou je vlastní znalost práce s dechem: kdo umí dech vědomě regulovat, má ho méně k dispozici jako kanál cizího vlivu.

Zotavení je důležité zejména u lidí, kteří prošli skupinami, kde se s dechem a změněnými stavy pracovalo systematicky. U nich může mít dechová práce v terapii nežádoucí účinky, protože připomíná zkušenost ztráty kontroly. Terapeut by měl postupovat pomalu, vysvětlovat smysl každé techniky a ponechat klientovi plnou kontrolu nad tím, zda a jak dech používá. Obnova pocitu, že vlastní tělo patří člověku a ne skupině nebo autoritě, je součástí zotavení z traumatu, které Herman popisuje jako návrat moci a spojení (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Chartrand, T. L., & Bargh, J. A. (1999). The chameleon effect: The perception–behavior link and social interaction. Journal of Personality and Social Psychology, 76(6), 893–910.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Druckman, D., & Swets, J. A. (Eds.) (1988). Enhancing Human Performance: Issues, Theories, and Techniques. Washington, DC: National Academy Press.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1981). Trance-formations: Neuro-Linguistic Programming and the Structure of Hypnosis. Moab: Real People Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• Wolpe, J. (1958). Psychotherapy by Reciprocal Inhibition. Stanford: Stanford University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Raport a kalibrace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Zrcadlení – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Stav – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, State)
• Trans – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Trance (concept))
• Pacing aktuální zkušenosti – příbuzné heslo (Milton-model, Pacing current experience)
• Křížové zrcadlení – příbuzné heslo (Raport a kalibrace, Cross-over mirroring)
• Sladění hlasu a tempa – příbuzné heslo (Raport a kalibrace, Voice and tempo matching)
• Konverzační hypnóza – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Conversational (covert) hypnosis)

V kompendiu

• EA-6.2.7 Mindfulness-based trauma intervention – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.4.2 Latentní emocionální modulace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Shoda predikátů – předchozí heslo rodiny
• Sladění hlasu a tempa – další heslo rodiny