Presupozice časových vět🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.03
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Subordinate clauses of time
Jiné názvy	časové vedlejší věty, presupozice spojek než, až, když
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Presupozice časových vět je předpoklad, který nese vedlejší věta časová. Věta „Poté co jsi odešel z porady, se o tobě mluvilo“ tvrdí, že se o adresátovi mluvilo, a předpokládá, že z porady odešel. Totéž platí pro spojky „když“, „zatímco“, „během toho, co“, „od té doby, co“ a v budoucím čase zejména pro „až“. Lingvistické přehledy spouštěčů řadí časové věty mezi standardní případy: obsah vedlejší věty přetrvává i tehdy, když se hlavní věta zneguje nebo převede na otázku (Levinson 1983). V Milton-modelu je tato konstrukce uvedena jako jeden z prostředků, kterými lze klientovi předložit žádoucí stav jako něco, co se stane, a otevřít jen otázku, kdy a jak (Bandler a Grinder 1975b). Pro kompendium je podstatné, že časová věta dokáže z budoucího rozhodnutí, které dosud nepadlo, udělat pevný bod, ke kterému se rozhovor jen vztahuje.

Původ a souvislosti🔗

Lingvistika si časových vět všímala i proto, že ukazují, jak křehké presupozice jsou. Levinson uvádí příklady, kdy znalost světa předpoklad zruší: ve větě o člověku, který zemřel dřív, než dokončil svou práci, spojka „dřív než“ dokončení nepředpokládá, protože posluchač ví, že po smrti nelze nic dokončit (Levinson 1983). Presupozice jsou tedy vyvratitelné a závisejí na kontextu, což je rozdíl proti logickému vyplývání. Tato vyvratitelnost má praktický důsledek: předpoklad se dá v rozhovoru zrušit, pokud ho někdo vysloví a odmítne. Pro češtinu je důležitý rozdíl mezi spojkami „až“ a „jestli“ či „pokud“. Věta „Až se rozhodneš, zavolej“ předpokládá, že se adresát rozhodne, kdežto „Jestli se rozhodneš, zavolej“ ponechává rozhodnutí otevřené. Rozdíl mezi oběma větami je přesně presupozice.

Bandler a Grinder popsali časové věty v souvislosti s Ericksonovým jazykem, v němž se budoucí změna často zmiňovala jako samozřejmá součást plynutí času (Bandler a Grinder 1975b). Erickson a Rossi mluvili o implikaci jako o nepřímé sugesci, která nechává klienta, aby si závěr odvodil sám, a zdůrazňovali, že taková forma vyvolává menší odpor než přímý pokyn (Erickson, Rossi a Rossi 1976). V NLP se z toho později stal i samostatný postup práce s představou budoucnosti, který katalog popisuje v hesle Budoucí přehrávání.

Struktura vzorce🔗

Vzorec spojuje dvě věty, které mají v rozhovoru odlišný status. Hlavní věta nese tvrzení, pokyn nebo otázku a na ni se soustředí pozornost. Vedlejší časová věta nese obsah, který je třeba přijmout, aby hlavní věta měla smysl, a to i tehdy, když se hlavní věta popře nebo zpochybní (Levinson 1983). Manipulativní užití umísťuje do vedlejší věty právě to, o čem se má rozhodnout: souhlas, pochopení, přiznání, vstup do závazku. Posluchač, který odpoví na hlavní větu, například řekne „zavolám zítra“, zároveň mlčky přijme, že se rozhodne. Dalším strukturním prvkem je časový posun: výpověď mluví o okamžiku po rozhodnutí, a tím ho staví do minulosti budoucího času. Rozhovor pak probíhá, jako by rozhodnutí bylo hotové, a otázka zní jen, co bude následovat.

Na úrovni sociálního vlivu vzorec navazuje na mechanismus závazku a konzistence. Kdo se jednou zachová, jako by se rozhodl, pociťuje tlak zůstat v souladu s tímto chováním (Cialdini 2009). Časová věta takový závazek nevytváří, ale vytváří rámec, ve kterém se o něm mluví jako o hotovém, a tím může snížit práh pro jeho skutečné přijetí. V uzavřených skupinách se budoucí pochopení nebo osvícení často zmiňuje jako jisté, přičemž dnešní pochybnosti se vykládají jako přechodná fáze, kterou člověk „až dozraje“ překoná; Singer a Lalich popisují, jak skupiny představují postupné prohlubování závazku jako přirozený vývoj, ne jako sérii rozhodnutí (Singer a Lalich 1995).

Varianty🔗

Podle času, ke kterému se vedlejší věta vztahuje, lze rozlišit tři podoby vzorce. Minulá časová věta („když jsi to tehdy zatajil“) předpokládá událost, nejčastěji provinění, a otevírá jen otázku podrobností; je typická pro obviňující rozhovor a pro výslech. Budoucí časová věta („až se rozhodneš“, „než podepíšeš“) předpokládá rozhodnutí nebo změnu a je typická pro prodej, nábor a uzavřené skupiny. Souběžná časová věta („zatímco o tom přemýšlíš“, „během toho, co posloucháš“) spojuje děj, který právě probíhá a je nesporný, s dějem, který se teprve má dostavit, a vytváří dojem, že druhý plyne z prvního. Tato třetí podoba se překrývá s tím, co katalog popisuje jako spojky a implikovanou příčinnost: souběh v čase se mlčky vydává za vztah příčiny a následku (Bandler a Grinder 1975b). Ve všech třech podobách zůstává jádro stejné: obsah, o kterém by se mělo jednat, je uložen do části věty, o které se nejedná.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je spojka „až“ nebo „poté co“ uvozující děj, o kterém se dosud nerozhodlo nebo který nebyl doložen. Pozorovatel si může položit kontrolní otázku: dala by se věta vyslovit se spojkou „jestli“, a pokud ano, proč mluvčí zvolil „až“? Druhým znakem je minulá časová věta o události, kterou adresát nepotvrdil („když jsi to tehdy zatajil…“), po které následuje otázka na podrobnosti nebo důsledky. Třetím znakem je, že se v řadě rozhovorů opakuje tentýž budoucí bod („až pochopíš“, „až budeš připravený“, „až se rozhodneš správně“), takže se z něj stává pevná součást vztahu. Čtvrtým znakem je hodnocení současnosti z perspektivy předpokládané budoucnosti: dnešní nesouhlas se popisuje jako něco, za co se člověk bude stydět nebo čeho bude litovat. Kompendium popisuje podobnou časovou konstrukci u implantace budoucího vydírání, kde se z hrozby, která má teprve nastat, stává stálý tlak na současné jednání (Cialdini 2009).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je běžné v plánování a v péči. Lékařka, která řekne, že „až dorazí výsledky“, zavolá, předpokládá zavedený postup, který je ověřitelný. V terapii se časová věta používá k vyjádření naděje, například když terapeut mluví o tom, co klient udělá, „až se mu uleví“. Erickson takové formulace chápal jako podporu, která nevnucuje obsah, ale počítá se schopností klienta změnit se (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Motivační rozhovor ale připomíná i hranici: změna má vycházet z důvodů, které klient sám vysloví, a jeho autonomie rozhodnout se jinak má být výslovně respektována (Miller a Rollnick 2013). Předpoklad budoucí změny je tedy legitimní, pokud se týká cíle, který si klient zvolil, a pokud klient může beze ztráty tváře říct, že se tak nerozhodne.

Manipulativní užití staví do časové věty rozhodnutí, které slouží mluvčímu, a činí z odmítnutí cosi nepřirozeného. Ve vztahu guru a žáka, který kompendium popisuje jako vzorec guru a adept, se budoucí přijetí doktríny často předkládá jako nevyhnutelné dozrání a pochybnost jako dočasný nedostatek zralosti (Singer a Lalich 1995). V prodeji se časová věta užívá k tomu, aby se hovor přesunul od otázky, zda koupit, k otázce, co zákazník udělá po koupi.

Stav důkazů🔗

Lingvistická stránka je dobře popsaná: časové věty patří mezi uznávané spouštěče presupozic a jejich vyvratitelnost v kontextu je známá (Levinson 1983). O tom, že předpokládaný závazek může usnadnit závazek skutečný, svědčí širší výzkum závazku a konzistence, nikoli studie zaměřené na tuto konstrukci (Cialdini 2009). Tvrzení NLP, že časové presupozice spolehlivě navozují přijetí sugesce nebo prohlubují trans, nebyla v kontrolovaných podmínkách ověřena; opírají se o rozbor přepisů a o zkušenost praktiků (Bandler a Grinder 1975b). Rané hodnocení NLP upozorňovalo, že empirický výzkum se soustředil na několik málo tvrzení oboru a výsledky byly nepříznivé (Heap 1988), a pozdější přehled databáze výzkumů NLP došel k obdobnému závěru (Witkowski 2010). Zda má časová presupozice v konkrétní situaci větší účinek než přímé tvrzení, tedy zůstává otevřenou otázkou.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je převést „až“ na „jestli“ a vyslovit to nahlas: „Říkáš ‚až se rozhodnu‘; já zatím nevím, jestli se rozhodnu.“ Taková odpověď neútočí, jen vrací rozhodnutí tam, kam patří. Druhou obranou je u minulých časových vět odmítnout podrobnosti, dokud není potvrzena sama událost: nejprve, zda se něco stalo, potom kdy a proč. Třetí obranou je všimnout si, kdo v rozhovoru určuje budoucnost. Pokud mluvčí opakovaně popisuje, co adresát pochopí, pocítí nebo udělá, mluví o cizí budoucnosti, ke které nemá přístup. Očkování proti přesvědčování ukazuje, že předchozí seznámení s argumentem a jeho slabinami zvyšuje odolnost vůči pozdějšímu působení (McGuire 1964). Pro zotavení po dlouhodobém působení v uzavřené skupině je užitečné vypsat budoucí body, které byly ve vztahu předpokládány, a zjistit, kolik z nich se kdy naplnilo a kolik se jen posouvalo dál. Taková rekonstrukce pomáhá rozlišit vlastní cíle od cílů, které byly člověku vloženy jako jisté (Singer a Lalich 1995).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Presupozice v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Presuppositions (Milton Model))
• Implikované direktivum – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Implied directive)
• Slovesa změny času a stavu – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Change-of-time verbs and adverbs)
• Budoucí přehrávání – příbuzné heslo (Časová osa, Future pacing)
• Časové posuny v jazyce – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Verb tense shifts)

V kompendiu

• EA-1.6.1 Vzorec guru a adept – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.2.10 Implantace budoucího vydírání – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Existenční presupozice – předchozí heslo rodiny
• Pořadové číslovky – další heslo rodiny