Spojky a implikovaná příčinnost🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-04.18
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Milton-model
Druh	vzorec
Anglicky	Conjunctions and implied causatives
Jiné názvy	příčinné spojování, kauzální modelování, spojování sugescí
Obecnější heslo	Milton-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Spojky a implikovaná příčinnost jsou v Milton-modelu skupinou vzorců, které jazykově propojují dvě výpovědi tak, aby se zdálo, že jedna plyne z druhé. Bandler a Grinder rozlišili tři stupně tohoto propojení, seřazené podle síly naznačené souvislosti (Bandler a Grinder 1975b). Nejslabší je prosté spojení souřadicí spojkou „a“, které klade vedle sebe ověřitelný popis situace a tvrzení nebo sugesci. Silnější je implikovaná příčinnost, v níž časové spojky jako „zatímco“, „když“, „jak“, „než“ nebo „během“ naznačují, že první děj s druhým nějak souvisí. Nejsilnější je výslovná příčinnost, vyjádřená slovesy a spojkami jako „způsobí“, „díky tomu“, „proto“ nebo konstrukcí „čím…, tím…“. Ve všech třech podobách je první část výpovědi obvykle pravdivá a snadno ověřitelná, druhá nikoli. Pro kompendium je vzorec vysoce rizikový, protože patří k nejčastějším jazykovým prostředkům nátlakové komunikace a protože využívá spontánní sklon lidí vidět příčinné souvislosti tam, kde je jazyk jen naznačuje.

Původ a souvislosti🔗

V meta-modelu Bandler a Grinder popsali příčinu a následek jako sémantické zkreslení, v němž klient tvrdí, že chování druhého v něm „způsobuje“ určitý stav, a terapeut se ptá, jak konkrétně k tomu dochází (Bandler a Grinder 1975). Protějškem v meta-modelu je stránka o příčině a následku. V Milton-modelu se týž jazykový jev užívá k vedení posluchače: k tomu, co posluchač právě dělá nebo prožívá, se připojí to, co má začít dělat nebo prožívat (Bandler a Grinder 1975b). Vzorec tak navazuje na pacing aktuální zkušenosti: pravdivé popisy vytvářejí řadu souhlasu a spojka převede tento souhlas na tvrzení, které následuje. Ericksonovská tradice popisovala mimo jiné složené sugesce, v nichž je návrh připojen k chování, které už probíhá nebo které nevyhnutelně nastane (Erickson, Rossi a Rossi 1976).

Pragmatika vysvětluje, proč prosté „a“ může působit příčinně. Spojka „a“ má v logice jen význam konjunkce, ale v běžné řeči se obohacuje o časový a příčinný výklad: „a potom“ nebo „a proto“. Grice tento rozdíl mezi logickým a konverzačním významem vysvětlil pomocí implikatur, tedy obsahů, které posluchač vyvodí z předpokladu, že mluvčí spolupracuje (Grice 1975), a Levinson ukazuje, že právě obohacování spojek patří k typickým implikaturám (Levinson 1983). Implikovaná příčinnost tedy nemusí nic tvrdit; stačí, že posluchač příčinnou souvislost doplní sám.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má tři prvky. Prvním je ověřitelná výpověď, nejčastěji popis toho, co posluchač právě dělá, vidí nebo slyší, nebo obecně přijímaná pravda. Druhým je spojovací prvek, jehož síla určuje stupeň vzorce: souřadicí spojka, časová spojka, nebo výslovné příčinné sloveso (Bandler a Grinder 1975b). Třetím je neověřitelná výpověď, která nese sdělení mluvčího: pocit, rozhodnutí, závěr nebo hodnocení. Klíčová je asymetrie: první část je pravdivá a posluchač ji potvrdí, druhá je nová, ale díky spojení přebírá část důvěryhodnosti té první.

Z hlediska psychologie úsudku vzorec využívá automatického příčinného myšlení. Kahneman popisuje, že rychlé a asociativní zpracování samovolně vytváří příčinné příběhy a spojuje události, které jdou po sobě, aniž by si člověk uvědomil, že souvislost nebyla doložena (Kahneman 2011). Logika zná odpovídající chybu pod jménem post hoc, ergo propter hoc: po tom, tedy kvůli tomu. Vzorec se tak strukturně prolíná s tím, co kompendium popisuje jako kauzální inverzi, kde se manipuluje s tím, co je příčinou a co následkem. Zvláštní případ představuje výslovná příčinnost použitá k přenesení odpovědnosti: „tvoje chování mě donutilo“ přisuzuje příčinu chování mluvčího druhému člověku.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je řetěz pravdivých a triviálních popisů, na jehož konci stojí tvrzení jiného druhu, nejčastěji hodnotící nebo vyzývající. Druhým znakem je časová spojka tam, kde by se slušelo zdůvodnění: „zatímco o tom přemýšlíte, začíná vám být jasné…“ naznačuje vztah, který není vysvětlen; vyvozovat příčinu z pouhé následnosti je klasický klam post hoc (Copi, Cohen a McMahon 2014). Třetím znakem je neúměrnost: drobná, ověřitelná okolnost (sedíte, posloucháte, čtete) je spojena s velkým závěrem (rozhodnutí o investici, o setrvání ve skupině, o změně života). Čtvrtým znakem je opakování: v nátlakové řeči se spojení vracejí v pravidelném rytmu a tvoří to, co Milton-model nazývá řetězením sugescí. Pátým znakem je reakce na otázku „jak spolu ty dvě věci souvisejí?“: mluvčí, který souvislost nedokáže vysvětlit, obvykle přejde k dalšímu popisu.

Langer a spolupracovníci ukázali, že žádost doplněná o slovo „protože“ se splní častěji, i když připojený důvod nic nevysvětluje, pokud jde o malou a běžnou prosbu; u náročnější žádosti tento účinek mizí a lidé začnou důvod skutečně posuzovat (Langer, Blank a Chanowitz 1978). Pro detekci je to cenné: příčinná spojka působí hlavně tam, kde člověk nepřemýšlí, a pozornost k tomu, zda důvod opravdu něco vysvětluje, její vliv ruší.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Spojky a příčinné výrazy jsou nezbytnou součástí jazyka, a ve většině případů vyjadřují skutečné souvislosti, které se dají ověřit. V klinické hypnóze a v relaxačních technikách se propojení popisu tělesné zkušenosti s navrhovanou změnou, například zpomalení dechu se zklidněním, používá v situaci, kterou klient vyhledal a k níž dal souhlas, a kde je navržená souvislost alespoň zčásti fyziologicky věrohodná. Ericksonovská tradice v tom viděla způsob, jak navázat na to, co klient již dělá (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Legitimní užití spojuje souhlas, průhlednost a souvislost, která je skutečná nebo aspoň přiznaně navrhovaná.

Manipulativní užití staví na souvislosti, která neexistuje, a na tom, že si posluchač tuto nepřítomnost neuvědomí. V prodeji se ověřitelné popisy situace spojují s tvrzeními o výhodnosti nabídky; v uzavřených skupinách se přítomnost na setkání spojuje s vyvolením nebo s pokrokem; ve vztazích s donucující kontrolou se výslovná příčinnost používá k přenesení viny na oběť. Tversky a Kahneman popsali, jak lidé při úsudku za nejistoty spoléhají na zjednodušující heuristiky, které vedou k systematickým chybám (Tversky a Kahneman 1974); implikovaná příčinnost je jazykový prostředek, který takové chyby záměrně vyvolává.

Stav důkazů🔗

Pro tvrzení Milton-modelu, že spojky a implikovaná příčinnost mají zvláštní hypnotickou účinnost, chybí kontrolované studie. Přehledy výzkumu NLP nenacházejí podporu pro jeho hlavní tvrzení a upozorňují, že teorie je formulována tak, že se obtížně testuje (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Výzkum hypnózy navíc ukazuje, že reakce na sugesce je z velké části vysvětlitelná očekáváním a kontextem, ne zvláštním stavem, v němž by jazykové konstrukce obcházely kritické myšlení (Kirsch a Lynn 1995).

Psychologický výzkum mimo NLP však podporuje obecnější jádro vzorce. Lidé spontánně vytvářejí příčinné výklady (Kahneman 2011), a formální podoba zdůvodnění zvyšuje ochotu vyhovět, ovšem jen u nenáročných žádostí a při nízké pozornosti (Langer, Blank a Chanowitz 1978). Tato podmíněnost je pro čtenáře kompendia důležitá. Ukazuje, že vzorec není všemocný: jeho vliv slábne, jakmile jde o něco podstatného a posluchač začne posuzovat, zda souvislost skutečně existuje. Zároveň ukazuje, proč nátlaková komunikace obvykle usiluje o to, aby posluchač pečlivě nepřemýšlel.

Obrana a zotavení🔗

Obranou je rozpojení. Pomáhá v duchu nebo nahlas oddělit obě části výpovědi a posoudit každou zvlášť: první je pravdivá, ale co dokládá o té druhé? Otázka „jak konkrétně spolu ty dvě věci souvisejí?“, kterou meta-model formuloval pro terapii, je zároveň účinnou obranou v rozhovoru (Bandler a Grinder 1975). U výslovné příčinnosti použité k přenesení viny pomáhá vrátit odpovědnost tam, kam patří: chování jednoho člověka nezpůsobuje chování druhého, i když na něj může mít vliv. Výzkum přesvědčování ukazuje, že pečlivé zpracování sdělení, při němž člověk posuzuje skutečné argumenty, snižuje vliv okrajových podnětů (Petty a Cacioppo 1986).

Kde byla výslovná příčinnost dlouhodobě používána k obviňování, bývá zotavení spojeno s rozkladem naučeného přesvědčení, že člověk „způsobuje“ chování druhých. Pomáhá rekonstruovat konkrétní situace a u každé se ptát, kdo jednal a kdo za své jednání odpovídal. Herman zdůrazňuje, že pojmenování odpovědnosti pachatele je v zotavení z dlouhodobého zneužívání podstatným krokem k obnově vlastní hodnoty (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Langer, E. J., Blank, A., & Chanowitz, B. (1978). The mindlessness of ostensibly thoughtful action: The role of „placebic“ information in interpersonal interaction. Journal of Personality and Social Psychology, 36(6), 635–642.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Milton-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Milton-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Po tom, tedy kvůli tomu – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Kauzální klamy, Post hoc ergo propter hoc)
• Příčina a následek – příbuzné heslo (Meta-model, Cause and effect)
• Komplexní ekvivalence v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Complex equivalence (Milton Model))
• Pacing aktuální zkušenosti – příbuzné heslo (Milton-model, Pacing current experience)
• Řetězení sugescí – příbuzné heslo (Milton-model, Linking suggestions)
• Složená sugesce – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Compound suggestion)
• Záměna „ale“ za „a“ – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, But versus and)
• Slovo „protože“ – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Because)

V kompendiu

• EA-5.1.12 Kauzální inverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.3.1 Kahneman: Systém 1 a 2 – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.3.2 Tversky a Kahneman: Heuristiky – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Ztracený performativ v Milton-modelu – předchozí heslo rodiny
• Komplexní ekvivalence v Milton-modelu – další heslo rodiny