Predikáty uvědomění🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.06
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Awareness predicates
Jiné názvy	slovesa vědění a uvědomění, víš, že…
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Predikáty uvědomění jsou slovesa a slovesná spojení, která vyjadřují, že si někdo něčeho všiml, něco ví, chápe nebo si uvědomuje: „vědět, že“, „uvědomit si, že“, „všimnout si, že“, „chápat, že“, „vidět, že“, „být si vědom, že“. Lingvisticky patří mezi faktivní slovesa, tedy slovesa, jejichž užití předpokládá pravdivost obsahu vedlejší věty (Levinson 1983). Věta „Uvědomuješ si, že tě všichni litují?“ se ptá na uvědomění adresáta, ale předpokládá, že ho všichni litují. Odpověď „ano“ předpoklad potvrzuje a odpověď „ne“ ho potvrzuje také, jen k němu přidává přiznání, že si to adresát neuvědomoval. Přehled Milton-modelu uvádí predikáty uvědomění jako kategorii presupozic, kterou lze obsah předložit jako hotovou skutečnost a pozornost klienta přesunout k tomu, zda si jí už všiml (Bandler a Grinder 1975b). Pro kompendium je vzorec mimořádně důležitý, protože mění spor o pravdivost tvrzení ve spor o vnímavost, zralost nebo upřímnost člověka, který tvrzení odmítá.

Původ a souvislosti🔗

Faktivní slovesa byla jedním z prvních systematicky zkoumaných spouštěčů presupozic. Levinson je uvádí mezi základními spouštěči a na nich lze test zachování pod záporem ukázat nejzřetelněji: věty „Ví, že pršelo“ i „Neví, že pršelo“ předpokládají, že pršelo, kdežto u nefaktivního slovesa „myslí si, že pršelo“ takový předpoklad nevzniká (Levinson 1983). Rozdíl mezi „myslí si“ a „ví“ je tedy přesně rozdílem mezi tvrzením, které se dá zpochybnit, a předpokladem, který je třeba nejprve vytáhnout na povrch. Katalog obecnou třídu těchto sloves popisuje v hesle Faktivní slovesa; predikáty uvědomění jsou její podmnožinou, která se vztahuje k vnímání a poznání adresáta.

V NLP se vzorec objevuje na dvou místech. Milton-model ho používá k tomu, aby se zkušenost, kterou terapeut chce vyvolat, popsala jako něco, čeho si klient právě začíná všímat (Bandler a Grinder 1975b). Meta-model naopak upozorňuje na výroky, ve kterých mluvčí tvrdí, že ví, co si druhý myslí nebo cítí, a označuje je jako čtení myšlenek (Bandler a Grinder 1975). Predikát uvědomění vztažený k adresátovi, „sám víš, že“, často obojí spojuje: předpokládá pravdivost obsahu a zároveň tvrdí, že adresát ji zná.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má dvě části: predikát, který se týká mysli adresáta, a obsah, jehož pravdivost se předpokládá. Pozornost rozhovoru se upírá na predikát, tedy na to, zda adresát ví, vidí nebo chápe. Obsah zůstává mimo diskusi, protože předpoklad faktivního slovesa přetrvává v otázce i pod záporem (Levinson 1983). Pro adresáta se tím mění volba odpovědí. Kdo chce odmítnout obsah, musí nejprve odmítnout rámec otázky, což v rozhovoru působí jako vyhýbání se odpovědi. Kdo odpoví v rámci otázky, potvrzuje obsah. Vzniká tak výpověď, ve které je nesouhlas převeden na nedostatek: kdo s tvrzením nesouhlasí, „ještě si to neuvědomil“.

Tento převod má epistemicky závažný důsledek. Pokud se odmítnutí tvrzení vykládá jako známka nevědomosti, tvrzení se stává nevyvratitelným, protože každý protiargument ho podle téže logiky potvrzuje. Lifton popisoval uzavřené ideologické systémy, ve kterých se nesouhlas člověka s doktrínou nevykládá jako možná chyba doktríny, ale jako chyba člověka (Lifton 1961). Kompendium tutéž logiku rozebírá u imunizace proti falsifikaci. Predikát uvědomění je jedním z jazykových prostředků, kterými se taková imunizace v jednotlivém rozhovoru vytváří.

Varianty🔗

Vzorec se vyskytuje ve třech hlavních podobách. První je otázka na uvědomění („uvědomuješ si, že…?“, „všiml sis, že…?“), která ponechává adresátovi jen volbu, zda předpoklad přizná s pochopením, nebo bez něj; otázky tohoto typu uvádí i přehled Milton-modelu (Bandler a Grinder 1975b). Druhá je tvrzení o vědění adresáta („sám dobře víš, že…“, „oba víme, že…“), které obsah předkládá jako společné tajemství a nesouhlas staví do role nepoctivosti. Třetí je budoucí uvědomění („jednou pochopíš, že…“, „časem uvidíš, že…“), které kombinuje faktivní sloveso s časovou větou a odkládá ověření do budoucnosti, kde ho nelze provést. Ve všech třech případech mluvčí vystupuje jako ten, kdo pravdu zná, a adresát jako ten, kdo k ní má teprve dojít.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je faktivní sloveso vztažené k mysli adresáta, za kterým následuje sporné tvrzení, zejména o adresátovi samém, o jeho vztazích nebo o jeho budoucnosti. Kontrolní postup spočívá v nahrazení slovesa „víš, že“ slovesem „myslím si, že“: pokud tvrzení po této záměně vyžaduje doklad, predikát uvědomění ho zakrýval. Druhým znakem je spojení „sám víš“ nebo „oba víme“, které vytváří dojem sdíleného poznání a znesnadňuje nesouhlas, protože by znamenal popřít, co adresát údajně ví. Třetím znakem je reakce na nesouhlas, která ho vykládá jako popírání, odpor nebo nezralost. U adresáta se při dlouhodobém působení objevuje pochybnost o vlastním vnímání: pokud mu opakovaně někdo vysvětluje, co „ve skutečnosti ví“, začíná se spoléhat na mluvčího při výkladu vlastní zkušenosti. Tento posun kompendium popisuje v detekční signatuře gaslightingu a v souvislosti s traumatem ho Herman charakterizuje jako ztrátu důvěry ve vlastní úsudek, která vzniká v prostředí dlouhodobé kontroly (Herman 1992).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je běžné tam, kde obsah je nesporný a otázka skutečně zjišťuje, zda o něm adresát ví. Sestra, která se ptá, zda pacient ví o uzavření ordinace, ověřuje doručení informace. V terapii se predikáty uvědomění užívají k tomu, aby klient věnoval pozornost vlastní zkušenosti; Erickson a jeho spolupracovníci pracovali s formulacemi typu „možná si všimnete“, které klienta nepřímo zvou k pozorování a nechávají na něm, čeho si všimne (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Etickou hranici tvoří to, zda obsah pochází ze zkušenosti klienta, nebo z výkladu terapeuta, a zda klient může říct, že si ničeho takového nevšiml, aniž by to bylo vyloženo jako odpor.

Manipulativní užití staví do pozice předpokladu hodnocení adresáta, tvrzení o jeho závislosti nebo o postoji jiných lidí k němu. Je typické v kontrolujících vztazích („sám víš, že bez mě…“), v uzavřených skupinách („každý, kdo je upřímný, vidí, že…“), kde se nesouhlas vykládá jako chyba člověka, ne doktríny (Lifton 1961), a v nátlakových rozhovorech na pracovišti. Jeho společným rysem je, že mluvčí si přisvojuje přístup k pravdě i k mysli adresáta a adresátovi zbývá jen přiznat, že pravdu zná.

Stav důkazů🔗

Faktivní slovesa a jejich presupozice patří k nejlépe popsaným jevům pragmatiky (Levinson 1983). Doloženo je i to, že formulace otázky ovlivňuje odpovědi dotazovaného (Loftus a Palmer 1974). Tvrzení NLP, že predikáty uvědomění samy o sobě navozují přijetí sugesce nebo změnu stavu, se opírají o rozbor hypnotických sezení a zkušenost praktiků, nikoli o kontrolované experimenty (Bandler a Grinder 1975b). Přehledy výzkumu NLP nacházejí slabou podporu tam, kde byla tvrzení oboru testována, a upozorňují, že mnoho tvrzení je formulováno tak, že je obtížné je testovat vůbec (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Kritická literatura o pseudovědě v klinické psychologii připomíná, že přesvědčivé kazuistiky nenahrazují kontrolovaný výzkum (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Mechanismus vzorce je tedy lingvisticky jistý, kdežto jeho síla v konkrétním rozhovoru je neznámá.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit predikát od obsahu a odpovědět na obsah: „Nejde o to, jestli si to uvědomuji; nevím, jestli je to pravda.“ Tato třetí odpověď, kterou otázka nenabízí, vrací tvrzení do vrstvy, kde se o něm jedná. Druhou obranou je odmítnout, že mluvčí ví, co adresát ví; vlastní vědění a vnímání patří adresátovi a nikdo jiný o něm nemůže mít jistotu. Třetí obranou je u opakovaných výroků typu „sám víš“ požádat o konkrétní doklad tvrzení, nikoli o přiznání. Kognitivní terapie učí klienty zacházet s automatickými myšlenkami jako s hypotézami, které je třeba ověřit, a tento postup lze uplatnit i na tvrzení, která o člověku vyslovují jiní (Beck 1976). Při zotavení po dlouhodobém působení je užitečné vypsat, co mluvčí opakovaně prohlašoval za věci, které člověk „ví“, a ke každé z nich doplnit, zda ji člověk někdy sám zjistil, nebo ji jen převzal. Obnova důvěry ve vlastní vnímání probíhá nejlépe v bezpečném vztahu, ve kterém se zkušenost člověka nevykládá zvenčí (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Čtení myšlenek – příbuzné heslo (Meta-model, Mind reading)
• Truismy – příbuzné heslo (Milton-model, Truisms)
• Čtení myšlenek v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Mind reading (Milton Model))
• Faktivní slovesa – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Factive verbs)

V kompendiu

• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Presupozice spojky „nebo“ – předchozí heslo rodiny
• Komentářová příslovce a přídavná jména – další heslo rodiny