Mít volbu je lepší než ji nemít🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-01.15
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Předpoklady NLP
Druh	princip
Anglicky	Having a choice is better than having none
Jiné názvy	princip rozšiřování voleb
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Předpoklad „mít volbu je lepší než ji nemít“ vyjadřuje v neurolingvistickém programování hodnotové jádro terapeutické změny. Lidé podle něj netrpí tím, že by svět byl chudý na možnosti, ale tím, že jejich vnitřní model světa jim některé možnosti zakrývá. Cílem práce je proto rozšířit repertoár voleb, nikoli předepsat správné chování (Bandler a Grinder 1975). V učebnicích oboru se předpoklad objevuje spolu s tvrzením, že lidé vždy volí nejlepší možnost, kterou mají k dispozici, takže přidání nových možností zlepšuje i jejich rozhodování (O'Connor a Seymour 1990). V této podobě jde o předpoklad blízký humanistickým přístupům a respektu k autonomii. Kompendium se jím zabývá proto, že slovník svobodné volby se v praxi vlivu snadno odpojí od skutečného rozsahu voleb. Mluvčí může zdůrazňovat, že rozhodnutí je „jen na druhém“, a zároveň nabídnout pouze varianty, které všechny slouží jeho cíli. Rozdíl mezi rozšířením voleb a jeho inscenací je proto ústřední otázkou této stránky.

Původ a souvislosti🔗

Bandler a Grinder v první knize o meta-modelu vycházeli z toho, že potíže klientů nesvědčí o jejich vadě, ale o modelu světa, ve kterém některé alternativy chybějí, a že terapie má tento model obohatit (Bandler a Grinder 1975). Tento postoj navazoval na terapeuty, které modelovali. Satirová zdůrazňovala, že lidé v rodinách opakují naučené vzorce komunikace, protože jiné neznají, a že změna přichází s objevením nových možností (Satir 1972). Ericksonova práce přinesla do NLP druhou, méně viditelnou linii: práci s volbami, které jsou podány jako svobodné, ale všechny vedou k témuž výsledku. Erickson a Rossi popsali takzvané vazby srovnatelných alternativ, v nichž pacient volí mezi variantami, z nichž každá předpokládá, že k žádanému chování dojde (Erickson, Rossi a Rossi 1976). V terapeutickém kontextu Erickson vazby chápal jako způsob, jak obejít odpor a nechat pacientovi pocit aktivní účasti. V NLP se z nich stal jazykový vzorec, kterému katalog věnuje stránku iluze volby. Předpoklad o volbách a vzorec iluze volby tak vycházejí ze stejné tradice, ale míří opačným směrem: první volby rozšiřuje, druhý je zužuje a zároveň vytváří dojem, že je rozšiřuje.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně lze rozlišit tři prvky každé situace volby: množinu nabízených možností, rámec, ve kterém jsou podány, a připsání odpovědnosti za výsledek. Skutečné rozšíření voleb mění první prvek tak, že do množiny přibudou možnosti, které člověk dříve neviděl, včetně možnosti nic neměnit. Inscenovaná volba ponechává množinu úzkou, ale mění rámec a připsání odpovědnosti. Rámec zdůrazňuje svobodu („je to na tobě“), a protože se člověk „rozhodl sám“, nese i odpovědnost za výsledek. Výzkum rozhodování ukazuje, proč na rámci záleží. Tversky a Kahneman prokázali, že tatáž volba podaná jako zisk nebo jako ztráta vede k odlišným preferencím, přestože se objektivně nic nemění (Tversky a Kahneman 1981). Způsob, jakým jsou možnosti uspořádány, tedy sám spoluurčuje rozhodnutí. K tomu přistupuje mechanismus závazku: lidé se cítí vázáni rozhodnutími, o kterých věří, že je učinili svobodně, a mají sklon je dále obhajovat a jednat v souladu s nimi (Cialdini 2009). Inscenovaná volba proto nepůsobí jen v okamžiku rozhodnutí. Vytváří závazek, který se o pocit vlastní svobody opírá a který se pak obtížně ruší. Obdobnou strukturu má falešné dilema, které zužuje argumentační prostor na dvě možnosti a mlčky vylučuje ostatní.

Detekční znaky🔗

Inscenovaná volba se pozná podle toho, co v nabídce chybí. Pozorovatel se ptá, zda je mezi variantami i možnost odmítnout, odložit rozhodnutí nebo zvolit něco, co mluvčí nenabídl. Pokud všechny nabízené možnosti vedou k témuž výsledku, liší se jen rozsahem, časem nebo formou, jde o strukturu, kterou prodejní literatura označuje jako alternativní uzavření. Druhým znakem je zdůrazňování svobody v okamžiku, kdy je prostor rozhodnutí nejužší: věty o tom, že „nikoho nenutíme“, se objevují právě tehdy, když se nabídka uzavírá. Třetím znakem je dodatečné připsání odpovědnosti. Když se výsledek ukáže jako nevýhodný, mluvčí připomíná, že druhý si to zvolil sám, a tím z debaty odstraňuje otázku, jak byla volba připravena. Cialdini popisuje, jak se pocit vlastního rozhodnutí stává oporou dalšího souhlasu a jak se ho lze dovolávat (Cialdini 2009). V kontrolujících vztazích se objevuje ještě jiný znak: druhý má formálně volbu, ale každá varianta kromě jedné je spojena s trestem, takže svoboda existuje jen na papíře. Stark popisuje, jak donucující kontrola pracuje s omezením prostoru jednání, které zvenčí nevypadá jako přímý nátlak (Stark 2007).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití skutečně rozšiřuje množinu možností a ponechává rozhodnutí tomu, o koho jde. Lékař, který pacientovi představí několik léčebných postupů včetně vyčkávání, vysvětlí jejich rizika a nechá ho rozhodnout, předpoklad naplňuje. Terapeut, který klientovi pomáhá objevit, že v konfliktní situaci nemusí volit jen mezi útokem a útěkem, mu rozšiřuje repertoár jednání. Motivační rozhovor pokládá autonomii klienta za jednu ze základních hodnot: poradce může nabídnout informace a možnosti, ale výslovně uznává, že rozhodnutí, včetně rozhodnutí nic neměnit, patří klientovi (Miller a Rollnick 2013). V těchto případech se svoboda volby nejen deklaruje, ale je patrná z toho, že odmítnutí nemá pro člověka žádné skryté náklady.

Manipulativní užití deklaruje svobodu, ale vytváří jen její obraz. V prodeji jde o výběr mezi dvěma balíčky téhož produktu, ve skupinách o výběr mezi dvěma podobami angažmá, ve vztazích o výběr mezi dvěma způsoby, jak vyhovět, tedy o omezení prostoru jednání, které Stark popisuje u donucující kontroly (Stark 2007). Kompendium popisuje krajní podobu tohoto mechanismu jako paradox totální volby, v němž člověk nese plnou odpovědnost za rozhodnutí, jehož rámec určil někdo jiný. Kritériem pro pozorovatele je, zda by mluvčí přijal i rozhodnutí, které nenabídl, a zda by za něj druhého nepotrestal.

Stav důkazů🔗

Předpoklad je hodnotová teze a jako takový se empiricky neověřuje. Empiricky lze zkoumat jednotlivá tvrzení, která z něj plynou. Tvrzení, že víc možností je vždy lepší, je v obecné psychologii rozhodování sporné: výzkum takzvaného přetížení volbou přinesl smíšené výsledky a ukazuje, že velký počet možností může za určitých okolností rozhodování ztížit. Dobře doložené je naopak, že způsob podání možností mění preference, i když se možnosti samy nemění (Tversky a Kahneman 1981; Kahneman 2011). To podporuje obranné čtení předpokladu: důležitá není jen otázka, kolik voleb člověk má, ale kdo je připravil a jak. O terapeutických technikách NLP, které se na předpoklad odvolávají, platí, že jejich účinnost nebyla kontrolovanými studiemi prokázána a kritické přehledy doporučují zdrženlivost při jejich nasazování (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Vazby srovnatelných alternativ, které NLP převzalo od Ericksona, jsou popsány v klinických kazuistikách, ne v kontrolovaném výzkumu (Erickson, Rossi a Rossi 1976).

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je doplnit chybějící možnosti nahlas. Pokud je nabídka postavena jako výběr mezi dvěma variantami téhož, je legitimní uvést třetí, tedy nevybrat nic, a teprve s ní hodnotit ostatní. Pomáhá také přeformulovat volbu do jiného rámce, například převést výběr mezi „ziskem“ a „ztrátou“ na tutéž otázku popsanou opačně a sledovat, zda se preference nemění, což je jednoduchý test vlivu rámce (Tversky a Kahneman 1981). Rozhodnutí učiněné pod časovým tlakem a v rámci, který připravil druhý, lze odložit a znovu posoudit v klidu.

U lidí, kteří dlouho žili v prostředí formální svobody a skutečného donucení, je součástí zotavení oddělení odpovědnosti od pocitu viny. Rozhodnutí učiněné v prostoru, který byl záměrně zúžen, není plně svobodným rozhodnutím, a nese-li člověk za něj vinu, nese ji za něco, co do velké míry připravil někdo jiný. Herman popisuje, že lidé po dlouhodobé kontrole často trpí studem a pocitem spoluviny za jednání, ke kterému byli dotlačeni, a že porozumění okolnostem tohoto jednání patří k obnově (Herman 1992). Klinicky to znamená spolu s klientem rekonstruovat, jaké možnosti v dané situaci skutečně měl, a obnovit tak realistickou představu o vlastní odpovědnosti, ani přehnanou, ani popřenou.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Předpoklady NLP – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Nejpružnější prvek řídí systém – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, The law of requisite variety)
• Lidé volí nejlepší dostupnou volbu – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, People make the best choice available to them)
• Iluze volby – příbuzné heslo (Milton-model, Illusion of choice)
• Sugesce pokrývající všechny možnosti – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Suggestion covering all possibilities)
• Alternativní uzavření – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Alternative close)

V kompendiu

• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.4.30 Paradox totální volby – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Rychlá karta EA-1.2.1: Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Nelze nekomunikovat – předchozí heslo rodiny
• Zkušenost má strukturu – další heslo rodiny