Model světa🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-07.11
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Sleight of Mouth
Druh	vzorec
Anglicky	Model of the world
Jiné názvy	jiný model světa, relativizace přesvědčení
Obecnější heslo	Sleight of Mouth
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Model světa je vzorec ze souboru Sleight of Mouth, při kterém mluvčí na přesvědčení odpovídá tím, že ho postaví do kontrastu s jiným způsobem, jak lze stejnou situaci vidět. Přesvědčení se tím neoznačuje za nepravdivé, ale za jednu z možných perspektiv, které nemusí být jediná ani nejlepší. Dilts vzorec popisuje jako přehodnocení přesvědčení z hlediska jiného modelu světa, například modelu jiného člověka, jiné kultury nebo jiné profese (Dilts 1999). Vzorec vychází přímo z výchozího předpokladu NLP, že lidé nereagují na svět, ale na své modely světa, a že tyto modely jsou nutně neúplné (Bandler a Grinder 1975). Pro kompendium je důležitý tím, že relativizace může mít dvě velmi odlišné funkce. Může člověku ukázat, že jeho ochuzený pohled na sebe není jediný možný, a tím mu ulevit. Může ale také zbavit váhy jeho zkušenost, výtku nebo popis újmy, a to tak, že se prohlásí za „pouhý model“, zatímco model mluvčího zůstane mimo pochybnost.

Původ a souvislosti🔗

Pojem modelu světa NLP převzalo z obecné sémantiky a spojilo s transformační gramatikou. Korzybski zdůrazňoval, že jazyk a abstrakce nejsou totožné s tím, co popisují (Korzybski 1933), a Bandler a Grinder na tom postavili tezi, že lidé trpí ne proto, že je svět omezený, ale proto, že je omezený jejich model, ve kterém nevidí možnosti volby (Bandler a Grinder 1975). Z téhož zdroje pochází předpoklad, který katalog uvádí jako mapa není území, a pracovní zásada, že praktik má respektovat model světa druhého. Dilts v souboru Sleight of Mouth tuto linii obrací do konverzační podoby: když přesvědčení vyjadřuje jen jeden z možných modelů, lze ho oslabit tím, že se ukáže jiný, stejně obhajitelný (Dilts 1999). Podobnou myšlenku zná rodinná terapie, která věnuje pozornost tomu, jak členové rodiny spolu komunikují a jak rozdílně prožívají tytéž situace (Satir 1972). V sociální epistemologii se ovšem zdůrazňuje i druhá strana téže věci: pluralita perspektiv neznamená, že jsou všechny stejně oprávněné, a otázka, čí popis se v dané situaci prosadí, je často otázkou moci.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má tři prvky. Prvním je přesvědčení, které vyjadřuje určitý výklad situace, například že nějaké jednání bylo ponižující, že určitá událost je selháním nebo že něco je nebezpečné. Druhým je odkaz na jiný model: na jiné lidi, jinou kulturu, jinou dobu, jiné povolání nebo na hypotetického pozorovatele, který by situaci viděl jinak. Třetím je mlčky vyvozený důsledek, že původní výklad je „jen“ jedním z modelů, a proto nemusí určovat, co se bude dít dál. Dilts uvádí, že účinek vzorce spočívá v tom, že člověk na chvíli vystoupí ze svého modelu a uvidí ho jako model (Dilts 1999).

Pro analýzu je rozhodující, zda se relativizace uplatňuje symetricky. V symetrickém užití se odkaz na jiný model vztahuje i na model mluvčího a slouží k tomu, aby se oba modely porovnaly s tím, co se skutečně stalo. V asymetrickém užití se relativizuje jen model adresáta, kdežto model mluvčího se předkládá jako norma, zvyk nebo zdravý rozum. Druhým analytickým bodem je, co se relativizuje. Relativizace výkladu, například toho, zda je určitá událost selháním, je něco jiného než relativizace faktu nebo újmy. Jiný model světa může změnit význam události, ale nezmění, že se stala, ani to, jaký měla dopad. Když vzorec tuto hranici přejde, přestává jít o rozšíření perspektivy a začíná jít o popření zkušenosti. Odkaz na „ostatní lidi“ navíc využívá sociální důkaz, tedy sklon řídit se tím, co si myslí nebo dělají druzí (Cialdini 2009), a dodává jinému modelu váhu, kterou by sám neměl.

Detekční znaky🔗

Manipulativní užití vzorce se pozná podle několika opakujících se rysů. Mluvčí označuje zkušenost, pocit nebo výtku druhého za „tvůj model“, „tvůj pohled“ nebo „tvou interpretaci“, ale vlastní pohled podává bez této výhrady. Relativizace se objevuje právě tehdy, když se rozhovor dotkne jednání mluvčího, a ne obecně. Odkazuje se na neurčité „jiné lidi“, „normální rodiny“ nebo „jiné kultury“, jejichž modely nelze ověřit, a jejich údajný postoj se staví proti konkrétní zkušenosti adresáta; neurčitost odkazu přitom sílu sociálního důkazu neoslabuje, protože adresát nemá jak ho prověřit (Cialdini 2009). Rozdíl mezi výkladem a faktem se stírá: nejen význam události, ale i to, zda se vůbec stala a co způsobila, se prohlásí za otázku perspektivy. Kompendium popisuje dlouhodobý dopad takového stírání jako internalizaci radikálního relativismu, kdy člověk přestane věřit, že některé popisy jsou přesnější než jiné, a tím ztrácí oporu pro vlastní úsudek. U adresáta se vzorec projevuje pochybností, zda má na svůj výklad právo, sklonem omlouvat se za vlastní reakce a obtížností pojmenovat újmu, protože každé pojmenování se okamžitě relativizuje. Pozorovatel by měl také sledovat, zda relativizace vede k ověřování, nebo k uzavření tématu.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je symetrické a respektuje hranici mezi výkladem a faktem. Terapeut, který klientovi nabídne, že stejnou situaci mohou jiní lidé vidět jinak, a nechá ho, aby sám posoudil, zda mu jiný pohled něco říká, používá vzorec k rozšíření perspektivy. Kognitivní terapie podobně vede klienta k tomu, aby svůj automatický výklad zkoumal jako jednu z možných hypotéz a hledal alternativní vysvětlení, a přitom nepopírá, že se událost stala ani že klient trpí (Beck 1976). V mediaci nebo v mezikulturní komunikaci může vzorec pomoci pochopit, že druhá strana nejednala ze zlé vůle, ale podle jiných očekávání. Manipulativní užití se rozpoznává podle asymetrie, podle selektivity a podle přechodu od výkladu k faktu. Relativizuje se jen model adresáta, relativizace se objevuje jen u témat nepohodlných mluvčímu a týká se i toho, co se stalo a jaký to mělo dopad. V blízkých vztazích s kontrolujícím chováním se takové užití stává součástí širšího vzorce, který Stark popisuje jako donucující kontrolu, tedy soustavné omezování autonomie druhého v každodenním životě (Stark 2007); omezování práva definovat vlastní zkušenost lze chápat jako jeho epistemickou složku. Otázka, čí model světa se v rozhovoru stane normou, je přitom otázkou, kterou kompendium rozebírá v kapitole o sociální epistemologii.

Stav důkazů🔗

Vzorec model světa nebyl samostatně testován v kontrolovaných studiích. Dilts ho dokládá příklady a výkladem, ne experimenty (Dilts 1999). Kritické přehledy výzkumu NLP se zabývají hlavně tvrzeními o reprezentačních systémech a konstatují, že nenacházejí jejich empirickou podporu (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Tosey a Mathison upozorňují, že NLP se prezentuje především jako soubor praktických modelů a že jeho vztah k akademickému výzkumu zůstává napjatý a nedostatečně prozkoumaný (Tosey a Mathison 2009). Psychologie mimo NLP přitom dokládá dílčí mechanismy, na nichž vzorec stojí. Hledání alternativních výkladů je ústředním postupem kognitivní terapie (Beck 1976), která se na rozdíl od NLP stala předmětem rozsáhlého kontrolovaného výzkumu, a sociální důkaz patří k dobře popsaným principům vlivu (Cialdini 2009). Z toho plyne, že vzorec pojmenovává rozšířený a pravděpodobně účinný konverzační tah, ale tvrzení, že jeho specifická podoba v NLP spolehlivě mění přesvědčení, ověřena nejsou. Ještě méně je doloženo, že by relativizace bez hranice mezi výkladem a faktem byla prospěšná; klinická literatura o traumatu naopak zdůrazňuje, že popření zkušenosti zhoršuje zotavení (Herman 1992).

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je trvat na symetrii a na rozlišení výkladu od faktu. Pokud mluvčí označí výklad adresáta za jeden z modelů, je legitimní připomenout, že i jeho výklad je modelem, a navrhnout, aby se oba porovnaly s tím, co se stalo. Pokud se relativizace dotkne faktu nebo újmy, je na místě říct, že odlišné modely mohou měnit význam, ale nemění, co se stalo a jak to člověka zasáhlo. Užitečné je také ptát se, o jaké „jiné lidi“ nebo „jiné kultury“ jde a zda jejich údajný postoj lze ověřit. Druhou obranou je opora mimo vztah: lidé, kteří situaci znají a mohou potvrdit, že adresátův popis je v běžném rozsahu. Herman zdůrazňuje, že obnova schopnosti pojmenovat vlastní zkušenost probíhá ve vztahu, který tuto zkušenost uznává (Herman 1992). Pro lidi, kteří byli dlouhodobě vystaveni asymetrické relativizaci, proto klinická práce nezačíná dalším nabízením alternativních perspektiv, ale validací toho, co prožili, a obnovou rozlišení mezi tím, co se stalo, a tím, jak to lze vykládat. Teprve na této pevné půdě může mít práce s jinými modely světa smysl, a to jako volba klienta, ne jako požadavek druhé strany.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Korzybski, A. (1933). Science and Sanity: An Introduction to Non-Aristotelian Systems and General Semantics. Lancaster: International Non-Aristotelian Library.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Sleight of Mouth – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Sleight of Mouth – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Mapa není území – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, The map is not the territory)
• Respekt k modelu světa druhého – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, Respect for the other person's model of the world)
• Strategie reality – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Reality strategy)
• Aplikace na sebe – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Apply to self)
• Meta-rámec – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Meta frame)
• Kontextový reframing – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Context reframing)

V kompendiu

• EA-2.5.4 Internalizace radikálního relativismu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.3 Sociální epistemologie EA — Goldman, Fricker, Longino, Anderson – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Jiný výsledek – předchozí heslo rodiny
• Strategie reality – další heslo rodiny