Záměr🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-07.03
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Sleight of Mouth
Druh	vzorec
Anglicky	Intention
Jiné názvy	přerámování na pozitivní záměr
Obecnější heslo	Sleight of Mouth
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vzorec záměr je v souboru Sleight of Mouth přesun pozornosti od obsahu přesvědčení nebo od chování k účelu, kterému má sloužit. Místo aby se mluvčí zabýval tím, zda je výrok pravdivý nebo zda je chování přijatelné, mluví o tom, čeho chce dotyčný dosáhnout: o ochraně, o péči, o touze po bezpečí nebo uznání. Dilts vzorec řadí mezi základní pohyby souboru a spojuje ho s předpokladem, že za přesvědčením i za chováním lze najít pozitivní záměr, se kterým je možné souhlasit, i když s formou nesouhlasíme (Dilts 1999). Tento předpoklad katalog rozebírá jako samostatný princip Každé chování má pozitivní záměr. Vzorec patří k nejčastěji užívaným a zároveň k nejrizikovějším, protože odpojuje hodnocení chování od jeho dopadu. V terapii může snížit stud a obranu klienta; v blízkých vztazích a ve skupinách často slouží k omlouvání ubližování.

Původ a souvislosti🔗

Myšlenka pozitivního záměru pochází z práce s přerámováním. Bandler a Grinder popsali postup, při němž se za nežádoucím chováním hledá část osobnosti s dobrým úmyslem a chování se pak nahrazuje jiným, které slouží témuž záměru (Bandler a Grinder 1982). Ještě dříve vycházela Virginia Satirová v práci s rodinami z toho, že lidé v obtížných vztazích jednají podle toho, co se naučili, a že porozumění jejich potřebám otevírá prostor ke změně (Satir 1972). Strategická terapie ukazovala, že problémové chování lze přerámovat jako snahu o něco smysluplného, a tím změnit vztah lidí k němu (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). V souboru Sleight of Mouth se z těchto kořenů stal jednoduchý konverzační pohyb: na výrok nebo chování se odpovídá pojmenováním jeho účelu (Dilts 1999). Příbuznou práci s částmi osobnosti katalog rozebírá na stránce o hledání pozitivního záměru části.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má dvě podoby podle toho, k čemu se záměr vztahuje. V první se týká přesvědčení posluchače: mluvčí neodpovídá na to, co posluchač tvrdí, ale na to, proč to tvrdí („říkáš to, protože se bojíš, že…“). Tím se z tvrzení stává projev potřeby a jeho obsah ustupuje do pozadí. Ve druhé se záměr týká chování, obvykle chování třetí osoby nebo mluvčího samého („udělal to, protože ti chce pomoci“). Tím se z chování, které mělo nějaký dopad, stává projev dobrého úmyslu. Obě podoby spojuje to, že záměr nelze přímo pozorovat. Je to interpretace, kterou si mluvčí zvolí, a posluchač ji nemá jak ověřit jinak než tím, že ji přijme nebo odmítne (Dilts 1999).

Z hlediska rozboru přesvědčení vzorec nezasahuje ani jeden z jeho prvků, ale posouvá rámec, ve kterém se přesvědčení posuzuje: místo kritéria pravdivosti nebo přijatelnosti nastupuje kritérium dobrého úmyslu. Takový posun funguje proto, že lidé při posuzování jednání druhých přikládají úmyslu velkou váhu a že atribuce dobrého úmyslu snižuje pohotovost k obraně. Mluvčí, který nabídne posluchači výklad, se kterým se dá souhlasit, navíc vytváří drobný souhlas, na který může navázat dalším požadavkem; obecný sklon zachovávat soulad mezi tím, s čím člověk souhlasil, a dalším jednáním popsal Cialdini (Cialdini 2009). Strukturální jádro vzorce je tedy výměna kritéria: dopad se nahrazuje úmyslem.

Vzorec se v rozhovoru objevuje i ve skryté podobě, kdy záměr není vysloven, ale je presuponován. Věta „vím, že ses jen snažil pomoct, ale…“ uznává dobrý úmysl jako danou věc, protože sloveso vědět patří k výrazům, které pravdivost připojené věty presuponují (Levinson 1983), a teprve potom připojuje výhradu, která pak působí slaběji. Opačná skrytá podoba přisuzuje posluchači záměr, který nikdo nevyslovil („už zase se chceš jen litovat“), a námitka se tím mění v projev charakteru. Obě podoby jsou těžko napadnutelné, protože o přisouzeném úmyslu se nedá vést spor bez toho, aby se rozhovor stočil k obhajobě vlastních pohnutek. Pro analýzu je proto užitečné rozlišit, kdo záměr pojmenovává, komu se přisuzuje a co se po jeho přijetí v rozhovoru změní: zda se otevírá prostor pro posouzení dopadu, nebo zda se tento prostor uzavírá.

Detekční znaky🔗

Vzorec se pozná podle toho, že rozhovor opakovaně odbočuje od toho, co se stalo, k tomu, co tím kdo „myslel“. Typické jsou formulace „on to tak nemyslel“, „dělá to z lásky“, „chce pro tebe jen to nejlepší“ nebo „chápu, že tím chceš říct, že se bojíš“. Varovné je, když záměr pojmenovává někdo jiný než ten, komu se přisuzuje, a když se dobrý úmysl uplatňuje jen na jednu stranu: chování mluvčího nebo osoby, kterou chrání, má dobrý úmysl, kdežto námitka posluchače je projevem strachu, nedůvěry nebo zranění. Dalším znakem je, že po uznání záměru už se nikdo nevrací k dopadu a chování pokračuje beze změny. V kontrolujících vztazích se omlouvání kontroly láskou nebo starostí objevuje velmi často a patří k mechanismům, kterými se kontrola zneviditelňuje (Stark 2007); kompendium tyto mechanismy rozebírá na stránce o Starkově rámci coercive control. Podobný pohyb, při kterém se problematická evidence vykládá ve prospěch toho, kdo ji způsobil, popisuje strategická reinterpretace.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití uznává záměr a zároveň ponechává dopad v plné váze. Adiktolog, který řekne pacientovi, že rozumí potřebě uniknout napětí, a hned se ptá, co pití dělá s jeho zdravím a rodinou, používá záměr ke snížení studu, ne k omluvě. Podobně motivační rozhovory zdůrazňují, že porozumění důvodům, proč člověk určité chování drží, je předpokladem změny, ale nijak ho neomlouvá (Miller a Rollnick 2013). V takovém užití záměr pojmenovává sám klient, nebo mu je nabídnut jako otázka, kterou může odmítnout. Manipulativní užití nahrazuje posouzení dopadu posouzením úmyslu. Objevuje se ve třech situacích. Mluvčí omlouvá vlastní ubližující chování svým dobrým úmyslem. Třetí osoba, například člen rodiny nebo skupiny, omlouvá chování agresora vůči oběti. Nebo mluvčí přisuzuje posluchači skrytý záměr, aby jeho námitku zbavil obsahu. Ve všech třech případech je výsledkem, že škoda zůstává, ale ztratí se jazyk, kterým by se o ní dalo mluvit. Herman popisuje, jak snadno se okolí přiklání na stranu pachatele, protože ten od něj žádá jen nečinnost, kdežto oběť žádá, aby se okolí s její bolestí vyrovnalo; tím se oběť izoluje ještě více (Herman 1992).

Stav důkazů🔗

Kontrolované studie vzorce záměr v podobě Sleight of Mouth nejsou kompendiu známy; literatura souboru ho dokládá příklady z rozhovorů (Dilts 1999). Samotný předpoklad, že každé chování má pozitivní záměr, není empirické zjištění, ale pracovní přesvědčení NLP, které se v oboru přejímá bez testu (O'Connor a Seymour 1990). Kritici upozorňují, že podobné předpoklady jsou formulovány tak, že je nelze vyvrátit: jakékoli chování lze dodatečně vyložit jako službu nějakému záměru (Sharpley 1987). Širší přehledy výzkumu NLP nenacházejí podporu pro klíčová tvrzení oboru a doporučují opatrnost při používání jeho technik (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Mimo NLP je dobře doloženo, že porozumění motivům klienta a vyhýbání se konfrontaci zlepšuje spolupráci v léčbě závislostí (Miller a Rollnick 2013). Tento poznatek se ovšem týká pomalého, empatického rozhovoru, ne pohotového přerámování, a neopravňuje závěr, že přisouzení dobrého úmyslu je samo o sobě terapeutické.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit záměr od dopadu a nechat obojí na stole. Lze uznat, že někdo mohl mít dobrý úmysl, a přesto trvat na tom, že jeho chování způsobilo škodu a musí se změnit. Pomáhá také vrátit otázku po záměru tomu, komu se přisuzuje: o tom, co kdo myslel, nemá rozhodovat prostředník. Je-li vlastní námitka vykládána jako projev strachu nebo zranění, je užitečné pojmenovat, že posun od obsahu k motivu nic nevyvrací, a požádat o odpověď k věci. U lidí, kteří dlouho žili ve vztahu, kde se ubližování omlouvalo láskou, se často objevuje sklon hledat dobrý úmysl i za zjevnou škodou a obviňovat sebe z nepochopení. Zotavení zahrnuje obnovu práva posuzovat chování podle jeho účinků a rozpoznání, že porozumění druhému nemusí znamenat smíření s tím, co dělá (Herman 1992). Pro pomáhající profese plyne, že uznání záměru je legitimní jen tehdy, když nepřekrývá odpovědnost za dopad, a že u podezření na násilí ve vztahu má přednost bezpečí před hledáním pochopení pro agresora (Stark 2007). Navazující vzorec důsledek ukazuje opačný směr, při kterém se pozornost obrací od úmyslu k účinkům.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1982). Reframing: Neuro-Linguistic Programming and the Transformation of Meaning. Moab: Real People Press.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Watzlawick, P., Weakland, J. H., & Fisch, R. (1974). Change: Principles of Problem Formation and Problem Resolution. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Sleight of Mouth – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Sleight of Mouth – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Každé chování má pozitivní záměr – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, Every behaviour has a positive intention)
• Člověk není své chování – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, People are not their behaviour)
• Důsledek – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Consequence)
• Jiný výsledek – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Another outcome)
• Hierarchie kritérií – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Hierarchy of criteria)
• Významový reframing – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Content (meaning) reframing)
• Hledání pozitivního záměru části – příbuzné heslo (Práce s částmi, Eliciting a part's positive intention)
• Manipulativní reframing v blízkých vztazích – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Manipulative reframing in close relationships)

V kompendiu

• EA-8.2.5 Starkův rámec coercive control – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Struktura přesvědčení v Sleight of Mouth – předchozí heslo rodiny
• Redefinice – další heslo rodiny