Čtení myšlenek🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-03.11
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Meta-model
Druh	vzorec
Anglicky	Mind reading
Jiné názvy	domnělé čtení myšlenek, připisování vnitřních stavů
Obecnější heslo	Meta-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Čtení myšlenek je v meta-modelu kategorie výroků, ve kterých mluvčí tvrdí, že ví, co si jiný člověk myslí, co cítí nebo co zamýšlí, aniž by uvedl, z čeho to usuzuje. Patří sem věty jako „vím, že mě nemáš rád“, „on si myslí, že jsem hloupá“ nebo „vidím na tobě, že chceš zůstat“. Bandler a Grinder kategorii zařadili mezi takzvané sémantické nesprávnosti, tedy výroky, které jsou gramaticky v pořádku, ale obsahují nepodložený skok v modelu světa: vnitřní stav druhého je v nich podán jako pozorovaný fakt, ačkoli mluvčí má k dispozici nanejvýš jeho chování (Bandler a Grinder 1975). Kategorie má dvě podoby. V první mluvčí čte myšlenky druhého. Ve druhé předpokládá, že druhý čte jeho: „měl bys vědět, co mi vadí“. Pro kompendium je vzorec podstatný proto, že dlouhodobé přepisování vnitřních stavů druhého člověka je jedním z mechanismů, kterými se rozkládá důvěra ve vlastní prožívání.

Původ a souvislosti🔗

Kategorie vychází z pozorování práce Virginie Satirové s rodinami, ve kterých se členové navzájem přesvědčovali o svých pocitech a záměrech, aniž by si je ověřovali. Satirová popisovala, jak se v rodinách s narušenou komunikací ustaluje domýšlení místo ptaní a jak se z domněnek o druhých stávají pravidla soužití (Satir 1972). Bandler a Grinder z toho vyvodili, že terapeut má na takovou větu reagovat otázkou po zdroji domněnky, tedy po tom, podle čeho přesně mluvčí ví, co druhý cítí (Bandler a Grinder 1975). Pozdější učebnice NLP kategorii řadí mezi zkreslení a spojují ji s ostatními vzorci, které zaměňují pozorování za výklad (O'Connor a Seymour 1990). Kognitivní terapie popsala příbuzný jev nezávisle, jako jednu z podob svévolného usuzování, při níž člověk dochází k závěru o tom, co si o něm druzí myslí, bez dostatečných dokladů nebo navzdory nim (Beck 1976). Vztah k jiným kategoriím je těsný. Čtení myšlenek často nese komplexní ekvivalence („mlčíš, takže jsi naštvaný“) a v Milton-modelu se stejná struktura používá záměrně, k vytvoření dojmu porozumění; tomu se věnuje stránka o čtení myšlenek v Milton-modelu.

Struktura vzorce🔗

Výrok čtení myšlenek má tři prvky: osobu, které se připisuje vnitřní stav, samotný stav a chybějící most mezi pozorovatelným chováním a tímto stavem. Most může chybět úplně („vím, co si myslíš“), nebo je naznačen jen obecně („vidím to na tobě“). Meta-model pracuje s rozlišením mezi tím, co lze vidět a slyšet, a tím, co se z toho usuzuje (Bandler a Grinder 1975). Z toho plyne užitečné rozlišení pro pozorovatele: výrok o vnitřním stavu druhého může být podán jako hypotéza („připadá mi, že tě to rozladilo, je to tak?“), nebo jako fakt („rozladilo tě to“). Teprve druhá podoba je čtením myšlenek v užším smyslu.

Druhou strukturální osou je, komu výklad patří a kdo má poslední slovo. Ve zdravé komunikaci má poslední slovo o svém prožívání ten, kdo ho prožívá; domněnka druhého se mu podřizuje. V patologické komunikaci je pořadí obrácené: výklad mluvčího přebíjí výslovné sdělení adresáta, a když adresát nesouhlasí, nesouhlas se vykládá jako další doklad, například jako popírání nebo neschopnost si něco přiznat. Watzlawick a spolupracovníci popsali jako zvlášť patogenní takzvanou diskonfirmaci, tedy reakci, která nezpochybňuje jen obsah sdělení, ale nepřijímá druhého jako platný zdroj jeho vlastní sebedefinice (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Třetí osou je opakování: jedno domýšlení je běžná chyba, systematické přepisování cizích stavů je vzorec moci.

Detekční znaky🔗

V jednotlivém výroku se čtení myšlenek pozná podle slovesa vnitřního stavu (myslí, cítí, chce, zamýšlí, ví), které je spojeno s jinou osobou a podáno bez zdroje a bez výhrady (Bandler a Grinder 1975). Častým doprovodem je obrat „ve skutečnosti“: „ve skutečnosti se ti to líbí“, „ve skutečnosti mi chceš ublížit“. V rozhovoru je důležitější reakce mluvčího na opravu. Pokud adresát řekne, že to tak není, a mluvčí výklad opraví, šlo o běžný omyl. Pokud mluvčí na výkladu trvá a opravu označí za obranu, popírání nebo nedostatek sebereflexe, jde o vzorec, který kompendium popisuje u gaslightingu.

U člověka, na kterého je vzorec uplatňován dlouhodobě, se objevují pozorovatelné následky: nejistota ve vlastních pocitech, sklon ptát se druhého, co si „opravdu“ myslí, předem se obhajovat proti výkladům, které ještě nezazněly, a ztráta jazyka pro vlastní prožívání. Herman popisuje, že v podmínkách dlouhodobé kontroly se oběť učí sledovat vnitřní stavy toho, kdo kontroluje, a zároveň ztrácí kontakt se svými (Herman 1992). Inverzní podoba vzorce, tedy očekávání, že druhý bude číst myšlenky mluvčího, se pozná podle výčitek za nesplněná nevyslovená přání: „kdybys mě měl rád, věděl bys to“.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití stojí na dvou podmínkách: domněnka o vnitřním stavu druhého je označena jako domněnka a druhý ji smí opravit. V terapii, poradenství i v běžném vztahu je nabídnutá hypotéza o pocitech druhého často projevem pozornosti a empatie; Rogers popisoval přesné porozumění vnitřnímu světu klienta jako ústřední podmínku terapeutického vztahu, a porozumění se v jeho pojetí klientovi vrací, aby je mohl potvrdit nebo opravit (Rogers 1951). Stejně legitimní je použití kategorie jako nástroje sebereflexe: kdo si všimne, že o druhých často „ví“, co si myslí, může své domněnky začít ověřovat. Kognitivní terapie s tímto druhem automatických myšlenek pracuje cíleně, protože domýšlení negativních soudů druhých udržuje úzkost a depresi (Beck 1976).

Manipulativní užití má opačnou strukturu: domněnka se vydává za vědění, oprava se nepřipouští a výklad mluvčího určuje, co druhý „ve skutečnosti“ chce. V blízkých vztazích tak lze zrušit váhu výslovného odmítnutí („říkáš ne, ale chceš ano“) nebo přetvořit oprávněnou kritiku v symptom („kritizuješ mě, protože žárlíš“). V uzavřených skupinách se čtení myšlenek objevuje v podobě nároku vedení znát skryté motivy členů a v praxi veřejných „odhalování“ jejich vnitřních postojů; Lifton popsal příbuzný rys jako kult zpovědi, v němž se od člena očekává, že svůj vnitřní svět vydá skupině k posouzení (Lifton 1961). Odlišení obou užití se proto neopírá o samotnou formu věty, ale o to, kdo má poslední slovo o vnitřním stavu.

Stav důkazů🔗

O tom, že lidé mají sklon přeceňovat přesnost svých odhadů cizích myšlenek a pocitů, svědčí rozsáhlá literatura sociální a kognitivní psychologie; jednou z jejích dobře popsaných stránek je sklon budovat souvislé příběhy o záměrech druhých z kusých informací a důvěřovat jim víc, než si zaslouží (Kahneman 2011). Kognitivní terapie doložila, že práce s domněnkami o soudech druhých patří k účinným složkám léčby deprese a úzkosti (Beck 1976). Tyto poznatky ale nejsou důkazem pro specifická tvrzení NLP. Kontrolovaný výzkum, který by ověřoval právě otázky meta-modelu na čtení myšlenek, v přehledech výzkumu NLP chybí, a obor jako celek kritici hodnotí jako slabě podložený (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Zvlášť je třeba odlišit kategorii meta-modelu od tvrzení jiných částí NLP, že vyškolený pozorovatel dokáže z očních pohybů nebo drobných signálů spolehlivě poznat, co se v druhém děje; taková tvrzení empirické ověření nepodpořilo (Wiseman a kol. 2012).

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je trvat na tom, že o vlastním prožívání má poslední slovo ten, kdo ho prožívá. Na větu „vím, že ve skutečnosti chceš…“ lze odpovědět prostým zopakováním toho, co člověk chce, bez obhajoby a bez vstupu do sporu o to, co „opravdu“ cítí. Druhou obranou je otázka po zdroji: podle čeho to mluvčí ví? Kdo dostane odpověď „prostě to vím“, získal užitečnou informaci o povaze výroku. Třetí obranou je vnější ověření, tedy rozhovor s lidmi mimo vztah, kteří mohou potvrdit, že vlastní vnímání je srozumitelné a v běžném rozsahu. Při zotavení po dlouhodobém přepisování vnitřních stavů se v klinické praxi pracuje s obnovou jazyka pro emoce a s postupným posilováním důvěry ve vlastní vnímání, přičemž terapeut sám se vyhýbá tomu, aby klientovi jeho stavy vykládal (Herman 1992). Užitečným cvičením sebereflexe je i opačná strana: všímat si, kdy člověk sám mluví o myšlenkách druhých jako o faktu, a nahradit takovou větu otázkou nebo označenou domněnkou. Kdo tak činí, chrání nejen druhé, ale i sebe před budováním vztahů na nepodložených výkladech, které mohou být stejně mylné jako výklady, proti nimž se brání.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Wiseman, R., Watt, C., ten Brinke, L., Porter, S., Couper, S.-L., & Rankin, C. (2012). The eyes don't have it: Lie detection and neuro-linguistic programming. PLoS ONE, 7(7), e40259.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Meta-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Meta-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Pravidlo nevyslovené premisy – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Unexpressed-premise rule)
• Nelze nekomunikovat – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, One cannot not communicate)
• Kalibrace – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Calibration)
• Zkreslování – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Distortion)
• Ztracený performativ – příbuzné heslo (Meta-model, Lost performative)
• Příčina a následek – příbuzné heslo (Meta-model, Cause and effect)
• Komplexní ekvivalence – příbuzné heslo (Meta-model, Complex equivalence)
• Čtení myšlenek v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Mind reading (Milton Model))
• Predikáty uvědomění – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Awareness predicates)
• Faktivní slovesa – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Factive verbs)
• Druhá pozice – příbuzné heslo (Logické úrovně a percepční pozice, Second position)
• Předstíraná empatie – příbuzné heslo (Raport a kalibrace, Simulated empathy)

V kompendiu

• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.3.15 Mentalizační disrupce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Modální operátor možnosti – předchozí heslo rodiny
• Příčina a následek – další heslo rodiny