Klam placeba🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-08.09
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy hodnot, přírody a vědy
Druh	neformální klam
Anglicky	Placebo fallacy
Jiné názvy	pomáhá mi to, tedy to funguje, i placebo pomáhá
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Klam placeba je soubor příbuzných chyb v úsudku o účinnosti léčebného nebo poradenského zásahu, které všechny pracují se záměnou mezi tím, že se člověku po zásahu ulevilo, a tím, že úlevu způsobil specifický účinek zásahu. V první a nejčastější podobě se zlepšení po zásahu připisuje zásahu samotnému, ačkoli by se dalo vysvětlit očekáváním, přirozeným průběhem obtíží, návratem k průměru po období nejhorších potíží, souběžnou léčbou nebo sklonem hlásit zlepšení tomu, kdo léčbu poskytl. Ve druhé podobě se po neúspěšném kontrolovaném testu ustupuje k tvrzení, že „i kdyby šlo jen o placebo, lidem to pomáhá“, a toto ustoupení se používá k obhajobě metody, která se dál nabízí s původními, specifickými sliby. Ve třetí, zrcadlové podobě se skutečné obtíže člověka, které reagovaly na neúčinnou látku, prohlašují za vymyšlené, jako by odpověď na placebo dokazovala, že „to bylo jen v hlavě“. Gilovich ukazuje, že víru v neúčinné postupy udržuje právě kombinace přirozeného průběhu nemocí, návratu k průměru a selektivní paměti na úspěchy (Gilovich 1991). Klam je zvláštním případem úsudku po tom, tedy kvůli tomu, přeneseným do prostředí, v němž jde o zdraví a o peníze, a proto má vysoké riziko zneužití.

Původ a souvislosti🔗

Logika, která klam odhaluje, je logikou srovnání. Mill ji formuloval jako metodu rozdílu: pokud se dva případy liší jen v jedné okolnosti a jen v jednom z nich nastane jev, je tato okolnost jeho příčinou nebo její nezbytnou součástí (Mill 1843). Kontrolovaná klinická studie, v níž se skupina léčená zkoumanou metodou srovnává se skupinou, která dostává napodobeninu zásahu, je praktickým provedením této myšlenky. Jedním z prvních známých použití zaslepeného srovnání bylo vyšetřování zvířecího magnetismu královskou komisí ve Francii v osmdesátých letech osmnáctého století, v níž zasedali mimo jiné Benjamin Franklin a Antoine Lavoisier; komise dospěla k závěru, že účinky připisované magnetismu vznikají představivostí účastníků. Ve dvacátém století se zaslepené studie kontrolované placebem staly standardem hodnocení léků. Vliv očekávání na prožívání zkoumá i výzkum hypnózy, v němž se teoretický výklad během druhé poloviny dvacátého století posunul od představy zvláštního stavu vědomí k vysvětlením, v nichž mají velkou váhu očekávání, motivace a kontext (Kirsch a Lynn 1995). Druhá podoba klamu, ústup k „i placebo pomáhá“, se rozšířila s tím, jak kontrolované studie řady alternativních metod nenašly rozdíl proti placebu. V kompendiu souvisí s tématem tvrzení o zdraví, které rozebírá heslo přesvědčení a zdraví, a s kritickým hodnocením metod, které se opírají o svědectví spokojených klientů.

Struktura argumentu🔗

V první podobě má argument viditelnou premisu „po zásahu Z se stav zlepšil“ a závěr „Z účinkuje“. Skrytá premisa tvrdí, že zlepšení po Z je způsobeno specifickým účinkem Z. Tato premisa přehlíží alternativní vysvětlení, z nichž každé stačí k tomu, aby se člověku ulevilo i bez účinné látky nebo techniky. Mnoho obtíží kolísá a odeznívá samo. Lidé vyhledávají pomoc obvykle tehdy, když jsou obtíže nejhorší, a následné zlepšení je pak zčásti návratem k průměru, který katalog rozebírá jako klam regrese. Očekávání a péče mění prožívání bolesti a nepohody. Souběžně probíhá jiná léčba nebo se mění životní okolnosti. A člověk, který za léčbu zaplatil nebo k poskytovateli chová důvěru, má sklon hlásit zlepšení. Ve druhé podobě má argument premisy „kontrolovaná studie nenašla rozdíl proti placebu“ a „lidem se po Z ulevuje“ a závěr „Z je oprávněné nabízet jako účinnou metodu“. Zde se mezi premisami a závěrem mění význam slova „účinná“: v premise jde o účinek očekávání, který by vyvolal i jiný rituál, v závěru o specifický účinek, kvůli němuž se metoda propaguje a prodává. Toulminovým slovníkem se v průběhu argumentu vymění oprávnění, aniž by se změnil kvalifikátor závěru (Toulmin 1958). Ve třetí podobě se z toho, že obtíže reagovaly na placebo, vyvozuje, že nebyly skutečné, a skrytá premisa tvrdí, že skutečné obtíže na očekávání nereagují, což neplatí.

Detekční znaky🔗

První podobu prozrazují svědectví typu „po třech sezeních se mi ulevilo“, uváděná jako doklad účinnosti bez jakéhokoli srovnání. Dalším znakem je načasování: zásah se nabízí nebo vyhledává v okamžiku největších obtíží, a následné zlepšení se pak připíše jemu. Varovné je spojení několika zásahů najednou, kdy se zlepšení připíše tomu, který mluvčí propaguje. Druhou podobu prozrazuje posun tvrzení po neúspěšném testu: dříve se slibovalo odstranění příčiny nemoci, nyní se mluví jen o „podpoře“, „harmonizaci“ nebo „celkovém zlepšení pohody“, ale cena, reklama a sliby na webu zůstávají stejné. Typická je i věta „funguje to jen tomu, kdo tomu věří“, která tvrzení chrání před jakýmkoli testem; Popper popsal záchranu teorie před vyvrácením pomocí dodatečných předpokladů jako konvencionalistický úskok a doporučil připouštět jen takové pomocné předpoklady, které falzifikovatelnost teorie nesnižují (Popper 1959), a heslo o nefalzifikovatelném tvrzení jej rozebírá podrobně. Třetí podobu prozrazují výroky jako „je to jen psychosomatické“ nebo „když vám pomohl cukr, nic vám nebylo“, které obtíže člověka znevažují a mohou vést k tomu, že přestane vyhledávat pomoc. Lilienfeld, Lynn a Lohr uvádějí nadužívání pomocných hypotéz, které tvrzení chrání před vyvrácením, a spoléhání na svědectví mezi varovnými znaky pseudovědy v klinické praxi (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015).

Odlišení od platné argumentace🔗

Platnou argumentací je srovnání: účinek zásahu se odhaduje rozdílem mezi skupinou, která zásah dostala, a skupinou, která dostala napodobeninu nebo běžnou péči, a nikoli zlepšením po zásahu samotném. Kdo vykládá výsledek studie tak, že lék účinkuje jen tolik, o kolik je zlepšení větší než u placeba, argumentuje správně. Legitimní je také zkoumat samotné účinky očekávání, vztahu a péče a hledat způsoby, jak je v léčbě využít poctivě, tedy bez klamání pacienta o tom, co dostává. Poznatek, že vlídný a srozumitelný přístup zlepšuje prožívání nemoci, je platný a nijak neopravňuje k prodeji metody s vymyšleným mechanismem. Legitimní je i uznat, že subjektivní úleva je skutečnou zkušeností: člověk, kterému se ulevilo, si úlevu nevymýšlí, a otázka, čím byla způsobena, nemá zpochybňovat jeho prožitek. Platná je i opatrnost opačným směrem. Ne každé zlepšení, které se nepodařilo odlišit od placeba v jedné studii, je bez specifického účinku; malá studie může skutečný účinek přehlédnout, a intuice výzkumníků o tom, jak velký vzorek k jeho odhalení potřebují, bývají příliš optimistické (Tversky a Kahneman 1971). Rozhodují proto souhrny kvalitních studií. Rozdíl mezi platným a chybným úsudkem tedy nespočívá v tom, zda mluvčí věří, že zásah pomáhá, ale v tom, zda své přesvědčení podrobuje srovnání a zda se jeho tvrzení po neúspěšném testu mění otevřeně, nebo potichu.

Stav poznání🔗

Výzkum dává dobrý obraz mechanismů, na nichž klam stojí. Gilovich rozebírá, jak přirozený průběh nemocí, návrat k průměru, selektivní paměť a sociální předávání příběhů o vyléčení vytvářejí přesvědčení o účinnosti postupů, které specifický účinek nemají (Gilovich 1991). Přehledy klinického výzkumu naznačují, že účinky očekávání se nejvýrazněji projevují u subjektivně hodnocených výsledků, jako je bolest nebo nevolnost, a méně u výsledků měřených objektivně. Výzkum hypnózy ukazuje, jak velkou roli v prožívání mají očekávání a kontext (Kirsch a Lynn 1995). Pro oblast neurolingvistického programování systematický přehled studií zdravotních výsledků nenašel dostatek dokladů, které by podporovaly jeho užití ve zdravotnictví, ačkoli metoda se často propaguje svědectvími klientů (Sturt a kol. 2012). Delfský průzkum mezi odborníky na duševní zdraví označil řadu populárních léčebných a diagnostických postupů za zdiskreditované, což ukazuje, že obliba a množství spokojených klientů o účinnosti nerozhodují (Norcross, Koocher a Garofalo 2006). Lilienfeld, Lynn a Lohr shrnují, proč jsou kontrolované studie v klinické psychologii nezbytné, i když klinik své pacienty dobře zná a vidí, jak se zlepšují (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Obecný závěr literatury je, že klinická zkušenost bez srovnání je cenným zdrojem hypotéz, ale nedostatečným dokladem účinnosti.

Obrana a odpověď🔗

Základní otázkou je otázka po srovnání: zlepšilo by se to i bez zásahu nebo s jeho napodobeninou, a jak to víme? Pokud na ni mluvčí odpovídá jen dalšími svědectvími, nemá doklad účinnosti. Druhou otázkou je, zda se tvrzení po neúspěšném testu změnilo, a pokud ano, zda se změnily i sliby, cena a propagace; nesoulad mezi ustoupeným tvrzením a nezměněnou nabídkou je silným znakem druhé podoby klamu. Třetí otázkou je otázka po informovaném souhlasu: ví člověk, který metodu podstupuje, co o ní říkají kontrolované studie? Pravidla kritické diskuse žádají, aby strana, jejíž stanovisko nebylo úspěšně obhájeno, je odvolala a nepokračovala, jako by obhajoba uspěla (van Eemeren a Grootendorst 1992). V klinické praxi je obranou proti třetí podobě klamu nevyvozovat z odpovědi na placebo, že obtíže nebyly skutečné, a zachovat k pacientovi respekt, i když se jeho potíže nepodařilo vysvětlit organickou příčinou; přehled terapeutických přístupů v kompendiu ukazuje, jak důležitá je pro zotavení důvěra v poskytovatele péče. Pro člověka, který zvažuje alternativní metodu, je užitečné vědět, že úleva, kterou zažil, je skutečná, ale že sama nedokazuje, že ji způsobila právě metoda, a že rozhodnutí o další léčbě, zvláště o odkladu léčby s prokázaným účinkem, by mělo stát na srovnávacích datech. Kritické perspektivy, z nichž kompendium posuzuje i vlastní tvrzení, shrnuje oddíl Kritické perspektivy.

Literatura🔗

• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Norcross, J. C., Koocher, G. P., & Garofalo, A. (2006). Discredited psychological treatments and tests: A Delphi poll. Professional Psychology: Research and Practice, 37(5), 515–522.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1971). Belief in the law of small numbers. Psychological Bulletin, 76(2), 105–110.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy hodnot, přírody a vědy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Po tom, tedy kvůli tomu – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Post hoc ergo propter hoc)
• Klam regrese – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Regression fallacy)
• Argument jedinou studií – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Single-study fallacy)
• Odvolání na anekdotu – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Anecdotal fallacy)
• Přesvědčení a zdraví v NLP – příbuzné heslo (NLP vzorce: Přesvědčení, Beliefs and health in NLP)

V kompendiu

• 6.3 Terapeutické přístupy — přehled – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Kritické perspektivy – meze rámce epistemické anihilace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Klam rovnováhy důkazů – předchozí heslo rodiny