Problém „je“ a „má být“🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-08.02
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy hodnot, přírody a vědy
Druh	pojem a princip
Anglicky	Is–ought problem
Jiné názvy	Humův zákon, Humova gilotina
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Problém „je“ a „má být“ je analytický princip, podle něhož z premis, které pouze popisují, jak věci jsou, nelze logicky odvodit závěr o tom, jak by věci být měly, co se má dělat nebo co je správné. Aby byl přechod k normativnímu závěru oprávněný, musí argument obsahovat aspoň jednu premisu, která sama je normativní nebo hodnotící. V literatuře se princip označuje také jako Humův zákon nebo obrazně jako Humova gilotina, protože odděluje oblast faktů od oblasti norem. Sám o sobě není klamem, ale měřítkem: klamem je nedovolený přechod, kdy se z popisu vyvodí příkaz a hodnotící premisa se nevysloví ani nezdůvodní. Princip dobře ilustruje schéma praktického usuzování, které má vždy dvě složky, cíl, k němuž se jednající hlásí, a tvrzení, že určitý čin k cíli vede; teprve obě dohromady opravňují závěr, že by se čin měl vykonat (Walton, Reed a Macagno 2008). Bez první složky zůstává jen fakt o prostředcích, který nikoho k ničemu nezavazuje. Pro kompendium je princip důležitý ze dvou důvodů. Umožňuje odhalit argumenty, které normu propašují v podobě faktu, a zároveň chrání před opačnou chybou, kdy se faktická zjištění odmítají jen proto, že se neshodují s tím, co by mělo být.

Původ a souvislosti🔗

Princip se odvozuje od pasáže ve třetí knize Humova Pojednání o lidské přirozenosti. Hume v ní poznamenává, že autoři morálních soustav obvykle nějakou dobu postupují běžným způsobem a mluví o tom, co je, a pak nepozorovaně přejdou k tomu, co má být. Protože jde o nový vztah, měl by podle Huma být vysvětlen a zdůvodněn, neboť není zřejmé, jak by mohl plynout ze vztahů zcela odlišných. Výklad pasáže je sporný: jedni v ní čtou tvrzení, že takový přechod je nemožný, druzí jen požadavek, aby byl vysvětlen. Nezávisle na tom se stala východiskem jednoho z trvalých sporů metaetiky. John Stuart Mill v Systému logiky formuloval příbuzné rozlišení mezi vědou a uměním: věda zjišťuje, co je a co z čeho vyplývá, kdežto umění si stanoví cíl a od vědy přebírá jen poznání prostředků; věta, která cíl vyjadřuje, má podle něj jinou povahu než věty vědy (Mill 1843). George Edward Moore se o několik desetiletí později soustředil na jinou chybu, totiž na definici dobra přirozenou vlastností, a proto heslo naturalistický klam vede kniha zvlášť (Moore 1903). Ve dvacátém století se diskuse přenesla do analytické filozofie. Logik Arthur Prior upozornil, že princip ve zcela obecné podobě naráží na technické protipříklady, a John Searle se v šedesátých letech pokusil ukázat, že ze skutečnosti, že někdo dal slib, plyne povinnost slib dodržet. Kritici odpověděli, že Searlův argument stojí na institucionálních pravidlech slibování, která sama mají normativní povahu. Pro teorii argumentace z toho plyne praktické poučení: spor o hranici mezi fakty a normami nemusí být rozhodnut, aby bylo možné žádat, aby normativní premisa každého argumentu byla viditelná. Souvislosti s filozofickými východisky knihy rozvádí kapitola Filosofický rámec.

Struktura argumentu🔗

Neúplný argument má tvar, v němž se z jednoho nebo několika popisných tvrzení P přímo vyvozuje normativní závěr O. Úplný argument mezi ně vkládá přemosťující normu N, která říká, za jakých podmínek popis zavazuje: je-li P, má být O. Toulmin by v N viděl oprávnění, které spojuje údaje se závěrem, a upozornil by, že oprávnění potřebuje vlastní podporu a často i výhrady, za jakých okolností neplatí (Toulmin 1958). V každodenní argumentaci se N téměř nikdy nevyslovuje. Pragmaticko-dialektický přístup proto zavádí postup rekonstrukce: nevyslovená premisa se doplní tak, aby argument byl platný, a zároveň tak, aby odpovídala tomu, k čemu se mluvčí v kontextu skutečně zavázal (van Eemeren a Grootendorst 1992). Po rekonstrukci se obvykle ukáže jeden z několika typů přemosťující normy. Norma tradice tvrdí, že co se vždy dělalo, se má dělat dál, a katalog ji rozebírá jako odvolání na tradici. Norma většiny tvrdí, že co dělá nebo chce většina, je správné. Norma důsledků tvrdí, že co je užitečné, se má dělat, a je přijatelná, pokud je jasné, pro koho a podle jakého měřítka užitečné. Norma přirozenosti tvrdí, že co je přirozené, je dobré. Každou z nich lze zastávat a hájit, ale každá je samostatným tvrzením, o kterém se dá vést spor. Zvláštní případ tvoří výrazy, které popis a hodnocení slučují, například „nedbalý“, „krutý“ nebo „profesionální“. Kdo jednání takovým výrazem popíše, zčásti ho už zhodnotil, a přechod k normě pak vypadá jako pouhý popis.

Detekční znaky🔗

Nedovolený přechod se v řeči prozrazuje spojkami „a proto“, „takže“ nebo „to znamená, že musíme“, které stojí mezi statistikou, popisem praxe nebo vědeckým zjištěním a doporučením, aniž by mezi nimi zaznělo, proč popis zavazuje. Častým znakem je odvolání na realitu ve smyslu „buďme realisté, tak to prostě je“, jímž se norma nahrazuje konstatováním a kdo se ptá po zdůvodnění, vypadá naivně. V institucích má podobu odkazu na běžnou praxi oboru, která se podává jako standard péče nebo jako pravidlo, ačkoli o jejím oprávnění nikdo nerozhodl. Johnson a Blair hodnotí argument podle relevance, dostatečnosti a přijatelnosti premis (Johnson a Blair 1977); nedovolený přechod selhává v dostatečnosti, protože popisné premisy samy normativní závěr nenesou, i když mohou být pravdivé a relevantní. Opačný směr chyby je stejně častý: z normy se vyvozuje fakt, například z toho, že by lidé měli být rovni, se vyvozuje, že se nemohou v ničem lišit. Ten popisuje heslo moralistický klam. Pozornost si zaslouží i asymetrie: mluvčí, který se jinde dovolává změny a pokroku, v jedné otázce náhle hájí stávající stav tím, že „tak to je“.

Odlišení od platné argumentace🔗

Platný praktický úsudek se od nedovoleného přechodu liší tím, že hodnotící premisa je v něm přítomná, i když někdy jen implicitně a se souhlasem všech. Lékařka, která doporučuje léčbu, protože snižuje riziko komplikací a pacientka si přeje komplikacím předejít, argumentuje platně: přání pacientky je normativní premisa, kterou lze vyslovit i zpochybnit. Soudce, který na zjištěné skutečnosti aplikuje zákon, také nepáchá klam, protože norma je výslovně dána právním předpisem a fakta slouží jen k určení, zda se na případ vztahuje. Walton připomíná, že úplnost argumentu se posuzuje podle typu dialogu: v poradě, kde všichni sdílejí cíl, je zbytečné ho opakovat, kdežto v kritické diskusi, kde je sporný právě cíl, je jeho zamlčení vážnou vadou (Walton 2008). Odlišit je třeba i oprávněné užití faktů v hodnotové debatě. Fakta rozhodují o tom, co je proveditelné, jaké důsledky mají jednotlivé možnosti a zda je navržený prostředek k cíli vhodný. Kdo tvrdí, že určitá politika svého deklarovaného cíle nedosahuje, argumentuje fakty platně, protože cíl přijímá a zpochybňuje jen prostředek. Princip „je“ a „má být“ tedy faktům v hodnotové debatě místo nebere, jen jim nedovoluje rozhodnout o cílech.

Stav poznání🔗

Filozoficky zůstává otázka otevřená. Část metaetiky hájí, že morální fakta jsou fakta jako jiná a že mezera mezi „je“ a „má být“ je jen zdánlivá, jiní ji považují za základní rys normativního myšlení. Pro posuzování argumentů je podstatné, že i stoupenci prvního názoru přemostění vysvětlují, a nepovažují ho za samozřejmé. Empirický výzkum uvažování se s principem setkává překvapivě přímo. Stanovich a West rozebírají spor o to, zda je třeba odchylky lidského uvažování od normativních modelů pokládat za chyby, nebo zda běžné uvažování samo určuje, co je racionální; upozorňují, že druhé stanovisko z toho, jak lidé uvažují, vyvozuje, jak uvažovat mají, a ukazují, že individuální rozdíly v uvažování lze využít k rozhodnutí mezi oběma výklady (Stanovich a West 2000). Výzkum motivovaného uvažování ukazuje, že lidé snáze přehlédnou mezeru v argumentu, jehož závěr si přejí, a že hledají spíše důvody pro přijetí žádoucího závěru než důvody proti (Kunda 1990). Argumentační teorie uvažování k tomu dodává, že chybějící premisy odhalujeme mnohem spolehlivěji v argumentech druhých než ve vlastních (Mercier a Sperber 2011). Z toho plyne praktický závěr: princip se nejlépe uplatňuje v dialogu, kde druhá strana může na skrytou normu upozornit, a hůře v osamělém přemýšlení.

Obrana a odpověď🔗

Základní odpovědí na nedovolený přechod je otázka po přemosťující normě: co přesně zavazuje k tomu, aby z popsaného stavu plynulo doporučení? Otázka nepopírá fakta a nevyžaduje filozofický spor; jen žádá, aby se normativní složka argumentu vyslovila. Pravidla kritické diskuse dávají každé straně právo, aby se druhá hlásila k premisám, na kterých závěr stojí, a nemohla se jich zbavit tím, že je nevyslovila (van Eemeren a Grootendorst 1992). Druhou odpovědí je rozlišit, zda spor je faktický, nebo hodnotový. Mnoho sporů se vede jako spor o fakta, ačkoli se strany ve skutečnosti liší v cílech, a naopak; dokud se to nerozliší, žádná ze stran nemůže druhou přesvědčit. Govier doporučuje posuzovat každou premisu zvlášť podle toho, zda je přijatelná, a teprve pak zvažovat, zda premisy dohromady závěr dostatečně podpírají (Govier 2010). V institucích se princip uplatňuje požadavkem, aby rozhodovací kritéria byla zapsána odděleně od zjištěných skutečností, například ve znaleckém posudku, v hodnocení zaměstnance nebo v klinickém doporučení. Princip nelze použít jako zbraň proti každému hodnotovému argumentu. Kdo na výslovně zdůvodněný praktický úsudek odpoví jen tím, že „z faktů normy neplynou“, zaměňuje požadavek na viditelnou premisu za odmítnutí jakékoli normy a uniká tak skutečné diskusi o cílech.

Literatura🔗

• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Johnson, R. H., & Blair, J. A. (1977). Logical Self-Defense. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Moore, G. E. (1903). Principia Ethica. Cambridge: Cambridge University Press.
• Stanovich, K. E., & West, R. F. (2000). Individual differences in reasoning: Implications for the rationality debate? Behavioral and Brain Sciences, 23(5), 645–665.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy hodnot, přírody a vědy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Odvolání na tradici – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to tradition)
• Odvolání na přirozenost – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to nature)
• Odvolání na důsledky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to consequences)
• Definiční klam – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Definist fallacy)
• Naturalistický klam – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Naturalistic fallacy)
• Moralistický klam – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Moralistic fallacy)
• Pravidlo nevyslovené premisy – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Unexpressed-premise rule)

V kompendiu

• 2.5 Filosofický rámec: epistemologie, fenomenologie, hermeneutika – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.1 Filosofický rámec EA: Foucault, Adorno, Sloterdijk, Habermas – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Naturalistický klam – předchozí heslo rodiny
• Moralistický klam – další heslo rodiny