Obviňovatel🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-20.07
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové vzorce
Druh	pojem
Anglicky	Blamer
Jiné názvy	obviňující postoj, blaming
Obecnější heslo	Komunikační kategorie Virginie Satirové
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Obviňovatelem se v typologii Virginie Satirové označuje komunikační postoj, ve kterém se člověk pod tlakem brání tím, že hledá chybu u druhých. Kritizuje, zobecňuje, poroučí a vystupuje jako ten, kdo má pravdu a kdo rozhoduje. Odpovědnost za nepříjemnou situaci přenáší na ostatní a vlastní podíl na ní nevidí nebo nepřiznává. Satirová postoj chápala jako ochranu: obviňovatel se navenek jeví silný, ale podle ní uvnitř zažívá osamělost a pocit neúspěchu a obviňováním si zajišťuje, že ho druzí budou brát vážně (Satir 1972). Postoj patří mezi čtyři ochranné komunikační kategorie Satirové a jeho přirozeným protějškem je usmiřovatel. Kompendium obviňování popisuje proto, že je jedním z nejviditelnějších prostředků nátlaku v blízkých vztazích, v práci i ve skupinách, a proto, že je třeba ho spolehlivě odlišit od oprávněného hněvu a od věcné kritiky.

Původ a souvislosti🔗

Satirová každý ze stresových postojů spojila s přehnaným tělesným obrazem. Obviňovatele zobrazovala jako člověka s napjatým tělem a nataženým ukazováčkem, který mluví ostře a hlasitě (Satir 1972). Postoj chápala systémově: obviňování v rodině nevzniká izolovaně, ale ve vztahu, který na něj odpovídá, typicky ustupováním a omlouváním. Teorie komunikace, se kterou Satirová sdílela výchozí předpoklady, takový pár popisuje jako komplementární interakci, ve které chování jedné strany vyvolává a udržuje chování druhé (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Fritz Perls popsal vnitřní podobu obviňujícího hlasu jako „topdoga“, moralizující a povýšenou stránku osobnosti, která neustále kárá a poroučí (Perls 1969). Kognitivní terapeuti z jiné strany popsali, jak hněv a obviňování souvisejí s tím, jak člověk hodnotí jednání druhých. Ellis zdůraznil roli absolutních požadavků typu „druzí musejí jednat tak, jak chci“ a sklon odsuzovat celou osobu za jednotlivé jednání (Ellis 1962). Beck popsal hněv jako odpověď na vnímané porušení pravidel, jejichž dodržování člověk od druhých očekává (Beck 1976). NLP převzalo obviňovatele s celou typologií Satirové a v druhém dílu Struktury magie s ní pracuje v souvislosti s inkongruencí sdělení (Grinder a Bandler 1976).

Struktura vzorce🔗

Obviňující postoj má rozpoznatelnou podobu na několika rovinách. Ve slovech převažují univerzální kvantifikátory, jako jsou „vždycky“, „nikdy“, „všechno“ a „nikdo“, otázky, které nejsou otázkami, například „proč jsi zase…?“, a soudy o osobě místo popisu chování: „jsi neschopný“, „jsi sobecký“. Meta-model NLP univerzální kvantifikátory řadí mezi zobecnění, která ochuzují model světa (Bandler a Grinder 1975). V hlase převažuje ostrost, hlasitost a rychlost, které nedávají prostor k odpovědi. Kompendium dominantní práci s hlasem popisuje u prozodické dominance. V těle se postoj projevuje napětím, ukazováním na druhého, nakláněním se nad něj a zabíráním prostoru, což kompendium sleduje u dominantních tělesných signálů.

Systémově má obviňování dvojí účinek. Okamžitě přesouvá pozornost od vlastního podílu na situaci k podílu druhého, a tím chrání obviňujícího před nepříjemným pocitem selhání (Satir 1972). A dlouhodobě vyvolává v protějšku ustupování, omlouvání a obranu, tedy právě ty reakce, které obviňující může následně interpretovat jako přiznání viny. Obviňování a usmiřování tak tvoří kruh, ve kterém každá strana udržuje postoj té druhé (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Obviňující postoj nemusí patřit jen jednotlivci. Ve skupinách se může stát institucionální normou, kdy se za každé selhání hledá viník a vina se přiděluje podle postavení v hierarchii, ne podle skutečného podílu. Lifton popsal v prostředí myšlenkové reformy požadavek čistoty, podle něhož je každý člen neustále vystaven posuzování a pocit viny a studu se stává nástrojem kontroly (Lifton 1961). V takovém prostředí se jednotlivci obviňujícímu postoji často přizpůsobí tím, že sami začnou obviňovat ostatní, aby se vina nedotkla jich.

Detekční znaky🔗

Pro pozorovatele je rozhodující odlišit obviňování od oprávněného hněvu a od věcné kritiky. Oprávněný hněv se vztahuje ke konkrétnímu jednání a jeho důsledkům, je úměrný a nechává prostor pro odpověď. Obviňování zobecňuje z jednání na osobu (Ellis 1962), je neúměrné a odpověď nepřipouští, protože jakákoli obrana se vykládá jako další důkaz viny. Věcná kritika míří ke zlepšení věci; obviňování míří k ponížení člověka. Kompendium v akademickém a pracovním prostředí popisuje podobu, ve které se obviňování vydává za péči o kvalitu, jako destruktivní „konstruktivní“ kritiku.

Dalšími znaky jsou přepisování odpovědnosti, kdy obviňující i za vlastní chování viní druhého („kdybys mě nevyprovokovala, nekřičel bych“), a obrácení rolí, kdy se obviňující po upozornění na své chování sám staví do pozice oběti. Ve vztazích s nerovnou mocí bývá obviňování součástí širšího vzorce kontroly, ve kterém se oběti připisuje odpovědnost za násilí, které na ní bylo spácháno (Herman 1992). Dlouhodobým účinkem je, že si člověk vinu začne připisovat sám, což kompendium popisuje u pěstování sebepochybnosti.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Vyjádřit nesouhlas, hněv nebo zklamání je legitimní a ve zdravých vztazích nezbytné. Satirová ostatně netvrdila, že vyrovnaná komunikace je vždy klidná; tvrdila, že je shodná s tím, co člověk skutečně cítí (Satir 1972). Člověk, který řekne „zlobím se, protože jsi slíbil přijít a nepřišel“, neobviňuje, ale pojmenovává. V rodinné terapii se s obviňujícím postojem pracuje tak, že člověk rozpozná pocit, který obviňováním chrání, a naučí se ho vyjádřit přímo.

Manipulativní užití obviňování má několik podob. Obviňování může sloužit k vynucení ústupku: kdo zvýší hlas a začne vinit druhého, často dosáhne, že druhý ustoupí, jen aby nátlak skončil (Stark 2007). Obviňování může také sloužit k odvrácení pozornosti od vlastního jednání: místo rozhovoru o tom, co udělal obviňující, se rozhovor vede o tom, co údajně udělal obviňovaný (Herman 1992). A obviňování může být vědomě hranou rolí, kterou mluvčí volí, aby protějšek zastrašil. Ve vlivové literatuře se Satirové kategorie někdy podávají jako repertoár, z něhož si mluvčí vybírá podle účinku, a obviňování se v ní objevuje jako způsob, jak ukázat sílu.

Stav důkazů🔗

Popis obviňujícího postoje je klinickým pozorováním Satirové, ne výsledkem kontrolovaného výzkumu (Satir 1972). Souvislost mezi absolutními požadavky, hodnocením jednání druhých a hněvem je naopak dobře rozpracována v kognitivně behaviorální tradici (Ellis 1962; Beck 1976), která však vznikla nezávisle na NLP. NLP typologii převzalo bez vlastního empirického ověření a jeho tvrzení jako celek mají podle kritických přehledů slabou oporu (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Rozpoznávat obviňování podle tělesných a hlasových projevů lze jen s velkou opatrností: výzkum neverbální komunikace ukazuje, že jednotlivé projevy jsou mnohoznačné a jejich výklad bez kontextu je nespolehlivý (Vrij 2008). Hlasitý člověk nemusí obviňovat a tichý člověk může obviňovat velmi účinně. Kategorie je proto užitečná k popisu vztahové dynamiky, ne jako diagnostická značka.

Obrana a zotavení🔗

Obranou proti obviňování je nepřijmout jeho rámec. Pomáhá vrátit rozhovor od soudu o osobě ke konkrétnímu jednání: o čem přesně je řeč, kdy se to stalo a jaký to mělo důsledek. Univerzální kvantifikátory lze klidně zpochybnit, protože „nikdy“ a „vždycky“ jsou téměř vždy nepravdivé. Je také legitimní odmítnout pokračovat v rozhovoru, který probíhá křikem, a navrhnout návrat k tématu, až bude možné mluvit. Ve vztahu, kde obviňování přechází v zastrašování nebo v součást kontroly, je však na místě posoudit bezpečí a hledat podporu mimo vztah (Stark 2007), protože pokusy o argumentaci mohou obviňování ještě vyhrotit.

Pro člověka, který byl dlouho obviňován, je součástí zotavení oddělit vlastní skutečný podíl na situacích od viny, která mu byla připsána. Pomáhá rozhovor s někým mimo vztah, kdo dokáže posoudit události bez obviňujícího rámce, a pomáhá i kognitivní práce s převzatými soudy o sobě, které lze ověřit na konkrétních situacích (Beck 1976). Herman zdůrazňuje, že uznání toho, kdo za co odpovídá, je jednou z podmínek obnovy po dlouhodobém nátlaku (Herman 1992). Pro člověka, který u sebe obviňující postoj rozpozná, je cestou naučit se pojmenovat pocit, který obviňování zakrývá, a vyjádřit ho přímo, tedy směrem k vyrovnané komunikaci.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1976). The Structure of Magic II: A Book about Communication and Change. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Perls, F. S. (1969). Gestalt Therapy Verbatim. Lafayette: Real People Press.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Chichester: Wiley.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové vzorce – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Komunikační kategorie Virginie Satirové – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Kalibrace – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Calibration)
• Inkongruence – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Incongruence)
• Usmiřovatel – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Placater)
• Vyrovnaný – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Leveller)

V kompendiu

• EA-1.4.1 Prosodická dominance – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.5.2 Dominantní tělesné hieroglyfy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 3.2.H Scénář H: Destruktivní 'konstruktivní' kritika – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Usmiřovatel – předchozí heslo rodiny
• Počítač – další heslo rodiny