Přesvědčení o příčině🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-16.05
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Přesvědčení
Druh	pojem
Anglicky	Beliefs about cause
Jiné názvy	kauzální přesvědčení
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Přesvědčením o příčině se v NLP rozumí přesvědčení, které spojuje dvě věci vztahem působení: něco způsobuje něco jiného. Může se týkat světa („stres způsobuje nemoc“), druhých lidí („kvůli tobě jsem se rozčílil“) i sebe („nepovedlo se to, protože jsem líný“). V díle Roberta Diltse patří přesvědčení o příčině k základním typům přesvědčení vedle přesvědčení o významu a přesvědčení o identitě; podle něho přesvědčení obecně odpovídají na otázky, co co způsobuje, co co znamená a kým člověk je (Dilts 1999). Přesvědčení o příčině jsou pro lidské jednání zásadní, protože určují, kde člověk hledá řešení a koho považuje za odpovědného. Kompendium je popisuje jako výkladový pojem, nikoli jako techniku: jde o pozorování, že kdo ovládne výklad příčin, ovládne i rozdělení viny, odpovědnosti a možností jednat.

Původ a souvislosti🔗

Jazykovou podobu přesvědčení o příčině popsal už meta-model jako jednu z forem zkreslení. Bandler a Grinder si všímali vět, v nichž mluvčí tvrdí, že jednání jednoho člověka nevyhnutelně vyvolává vnitřní stav druhého, a považovali je za místo, kde mluvčí ze svého modelu vypouští vlastní podíl na reakci (Bandler a Grinder 1975). Tuto kategorii rozebírá heslo o příčině a následku v meta-modelu. Dilts později ukázal, že přesvědčení o příčině tvoří spolu s přesvědčeními o významu jádro toho, co označuje za strukturu přesvědčení, a že jazykové vzorce určené ke změně přesvědčení míří právě na tyto vazby (Dilts 1999). Souvislost s tímto výkladem popisuje heslo o struktuře přesvědčení v Sleight of Mouth.

Mimo NLP je zkoumání kauzálních přesvědčení jedním z nejlépe rozvinutých témat psychologie. Ellis popsal, že emoční reakci nevyvolává událost sama, ale přesvědčení o ní, které mezi událostí a reakcí stojí (Ellis 1962). Výzkum úsudku ukázal, že lidé vnímají kauzální souvislosti i tam, kde jde o náhodu, a že jejich odhady pravděpodobnosti se řídí zkratkami, jako je reprezentativnost nebo snadnost vybavení (Tversky a Kahneman 1974; Gilovich 1991). Experimenty se zdvořilými žádostmi naznačily, že samotné slovo „protože“, i když za ním nenásleduje skutečný důvod, může zvýšit ochotu vyhovět (Langer, Blank a Chanowitz 1978). To vše ukazuje, jak silně lidé reagují na kauzální formu sdělení, často bez ohledu na jeho obsah.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má přesvědčení o příčině tři prvky. Prvním je spojení: dvě události nebo stavy se kladou vedle sebe. Druhým je směr: jedna událost se označí za příčinu a druhá za následek. Třetím je nutnost: vztah se podává jako nevyhnutelný, takže následek „musel“ nastat. V jazyce se tato struktura projevuje spojkami jako „protože“, „kvůli“, „když…, tak“ nebo slovesy jako „způsobit“, „donutit“ a „přimět“. Dilts upozorňuje, že přesvědčení o příčině často splývají s přesvědčeními o významu, takže z toho, co co způsobilo, se odvozuje, co to znamená o člověku (Dilts 1999).

Pro defenzivní čtení je rozhodující směr. Kdo určí, co je příčina, určuje také, kdo nese odpovědnost a kde se má změna odehrát. V kontrolujících vztazích se směr pravidelně obrací: násilné nebo ponižující jednání se vykládá jako následek chování toho, kdo ho snáší. Stark popsal, že donucující kontrola v partnerských vztazích se opírá o soustavu pravidel, jejichž porušení se pak vykládá jako příčina trestu, takže oběť přebírá odpovědnost za jednání pachatele (Stark 2007). V uzavřených skupinách se stejným mechanismem vysvětlují neúspěchy, nemoci nebo konflikty jako následek nedostatečné víry, oddanosti nebo „negativních myšlenek“ člena. Kompendium tento obrat podrobně rozebírá v hesle o kauzální inverzi.

Detekční znaky🔗

Manipulativní užití přesvědčení o příčině se pozná podle toho, že výklad příčin systematicky přesouvá odpovědnost od mluvčího k druhému. Typické jsou věty, v nichž mluvčí vlastní reakci popisuje jako nevyhnutelný důsledek cizího jednání („nutíš mě“, „kvůli tobě“), a zároveň zobecnění na „vždycky“ nebo „pokaždé“ (Bandler a Grinder 1975). Dalším znakem je jednosměrnost: chyby druhého jsou příčinou všeho, co se stalo, ale chyby mluvčího jsou následkem okolností. Ve skupinách se kauzální výklad opírá o učení: utrpení je důsledkem odporu, nemoc důsledkem myšlení, neúspěch důsledkem nedostatečného nasazení. Takový výklad nelze vyvrátit, protože každý nový problém se stává dalším dokladem téže příčiny.

U člověka, na kterého je takový výklad uplatňován dlouhodobě, se objevuje přetížená odpovědnost: začne se cítit vinen za stavy a jednání druhého, které nemůže ovlivnit, a přizpůsobuje své chování tak, aby „nezpůsobil“ další výbuch. Herman popsala, jak lidé v dlouhodobě kontrolujících vztazích přebírají výklad pachatele a hledají vinu v sobě (Herman 1992). Někdy se objevuje i opačný obraz, naučená pasivita: člověk přestane věřit, že jeho jednání má na cokoli vliv, protože příčiny všeho leží mimo něj.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní práce s přesvědčeními o příčině je ověřující a vztahuje se ke zkušenosti člověka, o kterého jde. Kognitivní terapie zkoumá s klientem, zda jeho vysvětlení událostí obstojí, zda existují jiná možná vysvětlení a co by je potvrdilo nebo vyvrátilo (Beck 1976). Takové užití rozlišuje mezi spouštěčem a příčinou, mezi podílem a vinou a mezi tím, co člověk může a nemůže ovlivnit. Upřesňující otázky meta-modelu, které se ptají, jak přesně jedna věc vede k druhé, mají v tomto rámci svou hodnotu, protože vracejí do popisu chybějící kroky (Bandler a Grinder 1975).

Manipulativní užití je vnucující a jednostranné. Mluvčí stanoví příčinu a odmítá ji podrobit ověření, odpovědnost přesouvá na druhého a změnu požaduje vždy od něho. Pro rozlišení slouží tři otázky. Kdo určil příčinu a z jakých dokladů? Platí stejný výklad i pro chování mluvčího? A vede výklad k tomu, že se člověk může rozhodovat svobodněji, nebo k tomu, že přebírá vinu a omezuje se? Experimentální výzkum připomíná, že u drobných žádostí může kauzální forma sdělení zvýšit ochotu vyhovět i bez skutečného důvodu, a proto si zaslouží zvláštní pozornost (Langer, Blank a Chanowitz 1978).

Stav důkazů🔗

Přesvědčení o příčině jako jev je velmi dobře prozkoumáno, ale ne díky NLP. Výzkum heuristik a zkreslení úsudku doložil, jak často lidé vidí příčiny tam, kde jde o shodu okolností, a jak málo opravují první dojem (Tversky a Kahneman 1974; Kahneman 2011). Kognitivní terapie má rozsáhlou empirickou oporu pro práci s vysvětleními, která si lidé dávají (Beck 1976). Specifická tvrzení NLP, že přesvědčení o příčině se dají rychle a spolehlivě změnit jazykovými vzorci, však kontrolovaný výzkum nepodporuje; přehledy výzkumu NLP konstatují, že klíčová tvrzení oboru nebyla potvrzena a že jeho teorie je v řadě bodů obtížně testovatelná (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Hodnotící zpráva amerických odborníků z konce osmdesátých let dospěla k závěru, že pro účinnost NLP jako metody ovlivňování výkonu nejsou dostatečné doklady (Druckman a Swets 1988). Pojem je tedy užitečný jako popis, nikoli jako doklad účinnosti technik, které na něm NLP staví.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělovat spouštěč od rozhodnutí. Jednání druhého může vyvolat pocit, ale nikoho neopravňuje k násilí, ponižování ani k trestu. Kdo si tento rozdíl drží, odolá výkladu „kvůli tobě“. Druhou obranou je ptát se po dokladech a po jiných vysvětleních: co jiného mohlo k události přispět a co by ukázalo, že výklad mluvčího je chybný. Třetí obranou je vést si záznam událostí v čase. Záznam ukazuje vzorce, které se v jednotlivých situacích ztrácejí, například to, že výbuchy přicházejí bez ohledu na chování toho, kdo je za ně obviňován (Stark 2007).

Zotavení zahrnuje přerozdělení odpovědnosti. Člověk se učí vidět, za co odpovídá on sám, za co odpovídají druzí a co nikdo z nich ovlivnit nemohl. Herman zdůrazňuje, že u lidí po dlouhodobé kontrole je důležité uznat, že vina za jednání pachatele neleží na nich, a zároveň jim vrátit pocit, že jejich vlastní jednání má účinek (Herman 1992). V klinické práci se k tomu používají ověřené postupy kognitivní terapie, které s kauzálními výklady pracují pomalu, s doklady a s respektem k tomu, co člověk skutečně prožil. Kognitivní zkreslení, na nichž takové výklady stavějí, popisuje podsekce o kognitivních biasech.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Druckman, D., & Swets, J. A. (Eds.) (1988). Enhancing Human Performance: Issues, Theories, and Techniques. Washington, DC: National Academy Press.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Langer, E. J., Blank, A., & Chanowitz, B. (1978). The mindlessness of ostensibly thoughtful action: The role of „placebic“ information in interpersonal interaction. Journal of Personality and Social Psychology, 36(6), 635–642.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Přesvědčení – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Jediná příčina – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Kauzální klamy, Fallacy of the single cause)
• Zjednodušená kauzalita – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Kauzální klamy, Causal oversimplification)
• Příčina a následek – příbuzné heslo (Meta-model, Cause and effect)
• Struktura přesvědčení v Sleight of Mouth – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Belief structure in Sleight of Mouth)
• Limitující rozhodnutí – příbuzné heslo (Časová osa, Limiting decisions)
• Hledání kořenové příčiny – příbuzné heslo (Časová osa, Root cause)
• Limitující přesvědčení – příbuzné heslo (Přesvědčení, Limiting beliefs)
• Přesvědčení o významu – příbuzné heslo (Přesvědčení, Beliefs about meaning)
• Přesvědčení o identitě – příbuzné heslo (Přesvědčení, Beliefs about identity)

V kompendiu

• EA-5.1.12 Kauzální inverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Kognitivní biasy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Limitující přesvědčení – předchozí heslo rodiny
• Přesvědčení o významu – další heslo rodiny