Obrácená kauzalita🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-04.04
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Kauzální klamy
Druh	neformální klam
Anglicky	Reverse causation
Jiné názvy	záměna příčiny a následku, obrácený směr příčinnosti
Obecnější heslo	Záměna korelace a kauzality
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Obrácená kauzalita je usuzování, které správně zachytí, že dva jevy spolu souvisejí, ale chybně určí směr jejich vztahu: za příčinu označí to, co je ve skutečnosti následkem, a za následek to, co je příčinou. Klam je zvláštním případem záměny korelace a kauzality, protože vychází ze souvislosti a pomíjí jednu z jejích alternativních interpretací. Vyskytuje se ve dvou podobách, které je užitečné rozlišovat. V první, převážně kognitivní, jde o chybný výklad dat, například když se z toho, že nemocní lidé méně pracují, usoudí, že nečinnost způsobuje nemoc, aniž by se zvážilo, že nemoc vede k nečinnosti. Ve druhé, převážně vlivové, jde o převrácení odpovědnosti v mezilidském vztahu: reakce člověka na škodlivé jednání se vydává za příčinu tohoto jednání. Kompendium tuto druhou podobu v rozvinuté a soustavné formě popisuje jako techniku kauzální inverze. Společné oběma podobám je to, že souvislost sama je skutečná, a proto výklad působí věrohodně (Huff 1954).

Původ a souvislosti🔗

Již Mill upozorňoval, že pozorovaná souběžná změna dvou jevů sama neurčuje, který z nich je příčinou a který následkem, a že k rozhodnutí je třeba jiných metod, zejména zásahu, při němž se jeden jev mění záměrně a sleduje se druhý (Mill 1843). Huff ve své popularizaci statistiky ukazoval, že u řady mediálně šířených souvislostí může vztah vést oběma směry a že volba směru bývá dána spíš očekáváním autora než daty (Huff 1954). V epidemiologii se problém objevuje jako obava, že nemoc v raném stadiu mění chování lidí, takže chování, které se v datech pojí s nemocí, je ve skutečnosti jejím časným projevem. V teorii komunikace popsali Watzlawick, Beavin a Jackson jev interpunkce sledu událostí: účastníci dlouhodobé interakce rozdělují souvislý tok jednání do úseků tak, že vlastní chování vidí jako reakci na chování druhého, a každý z nich proto pokládá druhého za příčinu (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Jejich příklad partnerů, z nichž jeden se stahuje, protože druhý naléhá, a druhý naléhá, protože se první stahuje, se stal klasickým popisem toho, jak se o směru kauzality vede spor, který nelze rozhodnout uvnitř dvojice.

Struktura argumentu🔗

Argument vychází z pozorování, že jevy X a Y jdou spolu, a vyvozuje, že X působí Y. Skutečný vztah je však opačný: Y působí X. Klam se tedy neprojevuje chybou v pozorování, ale chybějící úvahou o směru. V datové podobě je typické, že se pomíjí časová osa: neví se, nebo se neříká, co bylo dřív. V mezilidské podobě je struktura složitější. Mluvčí nejprve zúží časový rámec tak, aby začínal reakcí druhého, a teprve potom popíše vlastní jednání jako odpověď na ni. Výrok „kdybys nebyla tak podezíravá, nemusel bych nic tajit“ obsahuje přesně tuto operaci: podezíravost, která byla následkem odhaleného tajení, se umístí na začátek řetězu. Meta-model NLP tento typ výroku zachycuje jako kategorii příčina a následek, ve které se vlastní stav nebo jednání mluvčího vydává za nutný důsledek chování druhého (Bandler a Grinder 1975). Zvláštní podobou je vzájemná smyčka, v níž oba jevy na sebe působí. Pak je chybou nikoli volba jednoho směru, ale popření druhého; spor o to, „kdo začal“, je v takové smyčce často neplodný, jak ukazuje analýza interpunkce (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Detekční znaky🔗

V datech lze klam rozpoznat podle toho, že chybí informace o časovém pořadí, že se pracuje s průřezovými údaji a že doporučení vychází z předpokladu jednoho směru bez zdůvodnění. Typickým rysem je také přehlížení toho, že stav, o kterém se mluví, mohl změnit chování, které ho údajně způsobuje. V mezilidské komunikaci jsou znaky výraznější. Mluvčí soustavně začíná vyprávění událostí reakcí druhého a vlastní předchozí jednání vynechává. Vlastní emoce a rozhodnutí popisuje jako vynucené: „donutil jsi mě“, „nemám jinou možnost, když ty“. Reakce druhého na škodu, například úzkost, hněv, kontrola nebo stažení, se označuje za důvod škody. Čím déle vztah trvá, tím častěji se objevuje, že druhá strana výklad přijímá a začíná sama zkoumat, čím jednání mluvčího „vyvolala“. Herman popsala, jak se lidé vystavení dlouhodobému násilí učí hledat příčinu ve vlastním chování a jak sebeobviňující výklad slouží k udržení iluze kontroly v situaci, která se kontrolovat nedá (Herman 1992). Klinicky významným znakem je proto nejistota v časovém pořadí vlastních vzpomínek a ochota převzít odpovědnost za stavy druhého; souvislosti s diagnostikou popisuje stránka diagnostických indikátorů.

Odlišení od platné argumentace🔗

Platná argumentace o směru kauzality se opírá o časové pořadí, o zásah a o mechanismus. Kdo tvrdí, že X působí Y, by měl ukázat, že X předchází Y, že záměrná změna X mění Y a že existuje přiměřený mechanismus, kterým se to děje. Kde je to možné, rozhoduje experiment; kde ne, pomáhají dlouhodobá sledování, která zachycují pořadí změn (Mill 1843). Legitimní je také přiznat vzájemné působení: chronická bolest snižuje pohyb a nedostatek pohybu může bolest zhoršovat. Takový výklad není obrácenou kauzalitou, protože oba směry výslovně připouští. V mezilidských vztazích je legitimní mluvit o vzájemném ovlivňování, pokud se tím nezakrývá nepoměr moci a odpovědnosti. Systemické myšlení učí, že v interakci působí každý na každého (Bateson 1972), ale to neznamená, že škodlivé jednání jedné strany je stejnou měrou dílem druhé. Rozhodující otázkou je, zda výklad vzájemnosti slouží k porozumění, nebo k převedení viny.

Stav poznání🔗

Obrácená kauzalita patří k standardním hrozbám platnosti v observačním výzkumu a metodologická literatura ji uvádí spolu s matoucími proměnnými a výběrovým zkreslením mezi hlavními důvody, proč souvislost nelze bez dalšího vykládat jako působení. Huff ji populárně popsal jako jednu ze základních cest, kterými se souvislost v datech mění v nepodložené tvrzení (Huff 1954). V klinickém a forenzním kontextu je doloženo, že kontrolující jednání ve vztazích se často zdůvodňuje chováním oběti a že tento výklad přebírá i okolí, například příbuzní nebo instituce. Stark ukázal, že pohled zaměřený na jednotlivé incidenty a jejich bezprostřední „spouštěče“ usnadňuje přesun odpovědnosti na toho, kdo kontrolu snáší (Stark 2007). Herman doložila, že sebeobviňování je u lidí po dlouhodobém traumatu častým a obtížně odstranitelným rysem a že jeho překonání je součástí zotavení (Herman 1992). Výzkum motivovaného uvažování vysvětluje, proč je pro mluvčího obrácený výklad přitažlivý: lidé přijímají vysvětlení, která chrání jejich sebeobraz, pokud je mohou před sebou obhájit (Kunda 1990). O rozsahu, v jakém obrácená kauzalita zkresluje konkrétní oblasti výzkumu, se vedou odborné spory, které nelze rozhodnout obecně, ale jen pro jednotlivé souvislosti.

Varianty🔗

V epidemiologii je známým příkladem situace, kdy lidé přestanou s určitým chováním, například s pitím alkoholu nebo s namáhavou prací, protože onemocněli. Skupina „abstinentů“ nebo „neaktivních“ pak v datech vypadá nemocnější, a pokud se pořadí změn nesleduje, svádí to k závěru, že abstinence nebo nečinnost škodí. V organizacích se objevuje obdobný vzorec: vedení zavede přísnější kontrolu, protože zaměstnancům nedůvěřuje, a jejich následné stažení a nižší ochota k iniciativě pak vykládá jako potvrzení, že kontrola byla nutná. V politické komunikaci se obrácená kauzalita užívá k přesunu odpovědnosti na kritiky: protest se označí za příčinu represe, ačkoli na ni reagoval. Ve všech případech se výklad drží, protože souvislost je skutečná a pozorovatelná a otázka po pořadí se nepoloží (Huff 1954). Kahneman připomíná, že intuitivní úsudek přijme koherentní příběh dřív, než se zeptá, zda by data odpovídala i příběhu opačnému (Kahneman 2011).

Obrana a odpověď🔗

Proti kognitivní podobě klamu pomáhá otázka po časovém pořadí a po zásahu: víme, co bylo dřív, a co se stane, když jeden jev záměrně změníme? Druhou otázkou je, zda stav, o kterém je řeč, nemohl změnit chování, které ho údajně působí. Proti vlivové podobě je základní obranou návrat k úplné časové ose. Kdo zaznamená události v pořadí, v jakém proběhly, a odděleně od jejich výkladu, má oporu proti postupnému přepisování sledu (Beck 1976). Druhou obranou je rozlišit reakci od příčiny: úzkost, nedůvěra nebo hněv po zjištění škody jsou pochopitelné odpovědi, ne její důvod. Třetí obranou je zapojení vnějšího pozorovatele, který není součástí vztahu a může posoudit pořadí událostí bez zájmu na výsledku. Herman zdůrazňuje, že obnova schopnosti správně přisoudit odpovědnost probíhá v bezpečném vztahu, v němž člověk může vyprávět vlastní příběh bez okamžitého zpochybnění (Herman 1992). Pro odborníky, kteří s dvojicemi pracují, platí, že systemický výklad vzájemného působení je třeba doplnit pozorností k nerovnosti moci, jinak může terapie nechtěně potvrdit převrácený výklad. Stark v tomto smyslu připomíná, že kontrolující jednání ve vztahu je vzorcem nadvlády, nikoli symetrickým sporem dvou rovnocenných stran (Stark 2007).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Huff, D. (1954). How to Lie with Statistics. New York: W. W. Norton.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Kauzální klamy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Záměna korelace a kauzality – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Po tom, tedy kvůli tomu – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Post hoc ergo propter hoc)
• Záměna korelace a kauzality – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Cum hoc ergo propter hoc)
• Jediná příčina – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Fallacy of the single cause)
• Přehlížená společná příčina – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Ignoring a common cause)
• Interpunkce komunikačního sledu – příbuzné heslo (NLP vzorce: Základní pojmy NLP, Punctuation of the communicational sequence)
• Příčina a následek – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Cause and effect)

V kompendiu

• EA-5.1.12 Kauzální inverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.1 Diagnostické indikátory a markery EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Populační zdraví a prevence – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Jediná příčina – předchozí heslo rodiny
• Přehlížená společná příčina – další heslo rodiny