Paradoxní intervence🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.10
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Paradoxical intervention
Jiné názvy	paradoxní direktiva, terapeutický paradox
Užití	převážně terapeutické
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Paradoxní intervence je souhrnné označení pro terapeutické postupy, které zdánlivě jdou proti cíli změny, aby ji ve skutečnosti umožnily. Terapeut může klientovi doporučit, aby se změnou nespěchal, předpovědět mu návrat obtíží, předepsat mu symptom nebo přijmout jeho nejčernější výklad situace a dovést ho do důsledků. Společným jmenovatelem je, že intervence pracuje s logikou komunikace na více úrovních: obsah pokynu míří jedním směrem, ale vztah, který pokyn vytváří, vede směrem opačným. Komunikační teorie školy z Palo Alta tyto postupy popisuje jako změnu druhého řádu, tedy změnu pravidel, podle nichž se problém udržuje, a ne jen změnu chování uvnitř těchto pravidel (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). Kompendium paradoxní intervenci řadí do ericksonovské rodiny, protože k jejím hlavním zdrojům patří Ericksonova práce, jak ji popsal Haley (Haley 1973). Nejznámějším užším případem je předepsání symptomu. Vnější podoba paradoxu, tedy sdělení, které vypadá jako svolení, ale funguje jako past, se přitom objevuje i v kontrolujících vztazích a v uzavřených skupinách.

Původ a souvislosti🔗

Paradoxní postupy mají v psychoterapii dlouhou historii. Frankl v meziválečném období rozvíjel paradoxní intenci a behavioristé ve dvacátých letech zkoumali záměrné opakování nežádoucích návyků. Systematický rámec však vznikl až v padesátých a šedesátých letech ve spojení dvou linií. První je Batesonův výzkum komunikace, který popsal dvojnou vazbu jako situaci, kdy je člověk vystaven protichůdným požadavkům na různých logických úrovních a nemůže z ní vystoupit ani ji komentovat (Bateson a kol. 1956). Druhou je Ericksonova klinická práce, ve které Haley rozpoznal soubor strategických postupů, například povzbuzení odporu, nabídnutí horší alternativy nebo pokyn k návratu obtíží, a popsal je jako strategickou terapii (Haley 1973).

Watzlawick, Beavin a Jackson z toho vyvodili, že patologickou dvojnou vazbu lze obrátit v terapeutickou, která klienta z jeho dilematu vyvádí (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967), a Watzlawick, Weakland a Fisch to v sedmdesátých letech rozpracovali v model krátké terapie, podle něhož problém často udržuje samotný pokus o jeho řešení (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). NLP z této tradice převzalo především přerámování, které má s paradoxními postupy společný kořen, a rozpracovalo ho do vlastních technik (Bandler a Grinder 1982). Zásada, kterou NLP formuluje jako předpoklad „když něco nefunguje, udělej něco jiného“, je zjednodušenou verzí téhož poznatku.

Struktura vzorce🔗

Paradoxní intervence má víceúrovňovou strukturu. Na úrovni obsahu terapeut doporučuje něco, co zdánlivě odporuje cíli: zpomalit, zůstat u starého, zesílit obtíž. Na úrovni vztahu se tím mění rozložení odpovědnosti a kontroly. Klient, který se dosud bránil tlaku na změnu, nemá proti čemu se bránit, protože terapeut změnu nevyžaduje. Klient, který symptom prožíval jako mimovolní, ho najednou má provádět záměrně. Klient, který se obával selhání, dostává svolení k neúspěchu, a tím ztrácí důvod k výkonové úzkosti. Ať klient pokyn splní, nebo nesplní, mění se jeho vztah k problému. Watzlawick a spolupracovníci tuto strukturu popisují jako terapeutickou dvojnou vazbu, která je zrcadlovým obrazem patologické (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Pro pozorovatele je podstatné rozlišit dva typy struktury. V terapeutickém paradoxu vedou obě možné reakce klienta k jeho prospěchu a klient může rámec komentovat, zpochybnit a opustit. V patologické dvojné vazbě vedou obě reakce k potvrzení moci druhé strany a komentování rámce je zakázané nebo trestané (Bateson a kol. 1956). Vnější podoba může být stejná, rozhodující je, komu výsledek slouží a zda existuje východ. Kompendium příbuzný mechanismus zúžení voleb rozebírá u falešného dilematu.

Varianty🔗

Literatura strategické a krátké terapie rozlišuje několik typů paradoxní intervence, které se liší tím, na co míří. Brzdění změny spočívá v doporučení, aby klient se zlepšením nespěchal, protože rychlá změna může mít nečekané důsledky; míří na klienty, kteří se tlaku na změnu brání. Předpověď návratu obtíží připravuje klienta na to, že se symptom může vrátit, a zbavuje případný relaps významu selhání; Haley tento postup u Ericksona popisuje jako povzbuzení relapsu (Haley 1973). Předepsání symptomu mění podmínky obtíže a tím i klientův vztah k její kontrole. Zaujetí pozice spočívá v tom, že terapeut přijme klientův pesimistický výklad a dovede ho tak daleko, že ho klient sám začne korigovat. Všechny tyto varianty sdílejí stejné etické podmínky: dohodnutý cíl, vztah důvěry a možnost, aby klient postup prohlédl a odmítl.

Detekční znaky🔗

V terapii se paradoxní intervence pozná podle toho, že terapeut doporučí něco nečekaného a obvykle zdůvodní, proč. Mimo terapii se manipulativní paradox pozná podle několika znaků. Prvním je zdánlivé svolení, které je zabalené do předpovědi: „klidně odejdi, stejně se vrátíš“. Druhým je, že každá možná reakce potvrzuje výklad mluvčího, takže druhý nemá žádnou volbu, která by mohla vyznít jako svobodná. Třetím je zákaz metakomunikace: pokus pojmenovat, že jde o past, se odmítne jako další důkaz problému. Čtvrtým je opakování: paradoxní sdělení se vracejí vždy, když se druhý pokouší o samostatný krok. Stark popisuje kontrolující vztahy jako soustavný vzorec, ve kterém jedna strana omezuje svobodu druhé nejen násilím, ale i ovládáním významů a voleb (Stark 2007). Paradoxní sdělení jsou jedním z jazykových prostředků tohoto ovládání. Kompendium rozebírá nevyvratitelné tvrzení obecně u imunizace proti falsifikaci.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní paradoxní intervence je vázaná na kvalifikovanou terapii, na dohodnutý cíl a na etickou reflexi. V odborné literatuře se vedla diskuse o tom, zda paradoxní postupy nejsou svou podstatou klamné, protože terapeut říká něco jiného, než čeho chce dosáhnout. Eticky obhajitelnější jsou proto transparentní podoby: terapeut paradox otevřeně vysvětluje, nabízí ho jako experiment a nechává klienta rozhodnout. Kognitivní terapie stojí na podobném principu otevřenosti, kdy klient rozumí modelu svých obtíží a spolupracuje na jeho ověřování (Beck 1976). Paradoxní intervence se nepoužívají u nebezpečných symptomů, u lidí v akutní krizi a tam, kde by mohly být vnímány jako výsměch.

Manipulativní užití přebírá formu paradoxu a odstraňuje východ. V kontrolujícím vztahu partner „dovolí“ odchod, ale předem ho vyloží jako důkaz slabosti; v autoritářské skupině vedení „povolí“ pochybnost, ale vyloží ji jako fázi, kterou skupina předvídala; na pracovišti nadřízený „nechá na rozhodnutí“, ale každé rozhodnutí potrestá. Lifton popisuje, že uzavřené systémy vytvářejí jazyk, ve kterém se zkušenost jednotlivce vždy vyloží ve prospěch doktríny (Lifton 1961). Paradox je v tomto smyslu vyspělou formou takového jazyka: nevyžaduje zákaz, protože svoboda je formálně zachována a jen nemá žádný obsah.

Stav důkazů🔗

Doklady o paradoxních intervencích jsou smíšené. Strategická a ericksonovská tradice se opírá především o kazuistiky, které ilustrují postup, ale neumožňují posoudit, jak často selže nebo uškodí (Haley 1973). Kontrolované studie existují hlavně pro dobře vymezené postupy s jasnou indikací, například pro paradoxní záměr u nespavosti, a jejich výsledky jsou spíš skromné; paradoxní postupy nepatří k první volbě léčby žádné poruchy. Model krátké terapie, z něhož mnoho paradoxních technik pochází (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974), se ukázal jako vlivný v rodinné terapii, ale srovnávací výzkum jeho specifických postupů je omezený. Pro NLP platí, že jeho techniky odvozené z paradoxu a přerámování nemají kontrolovanou podporu a přehledy výzkumu NLP konstatují obecný nedostatek dokladů (Witkowski 2010; Sturt a kol. 2012). Rozumný závěr je, že paradox je legitimní nástroj s úzkými indikacemi, ne univerzální technika změny.

Obrana a zotavení🔗

Obranou proti manipulativnímu paradoxu je metakomunikace, tedy schopnost mluvit o rámci, ve kterém rozhovor probíhá. Pokud každá vaše možná reakce potvrzuje výklad druhé strany, je legitimní to nahlas pojmenovat a odmítnout přijmout rámec, ve kterém neexistuje svobodná volba. Bateson a spolupracovníci zdůrazňovali, že patologická dvojná vazba předpokládá nemožnost vystoupit ze situace a komentovat ji (Bateson a kol. 1956); obrana proto spočívá právě v obnovení této možnosti. V praxi to znamená opřít rozhodnutí o vnější podporu, například přátele, rodinu nebo odborníka mimo vztah, a nečekat na souhlas druhé strany. Lidé, kteří delší dobu žili v prostředí paradoxních sdělení, mohou zažívat paralýzu rozhodování a pocit, že cokoli udělají, bude špatně. Zotavení zahrnuje rozpoznání struktury, obnovu důvěry ve vlastní volby a postupnou zkušenost rozhodnutí, která nejsou předem vyložena jako selhání (Herman 1992). V terapii je ochranou informovaný souhlas a možnost zeptat se terapeuta, proč doporučuje neobvyklý postup.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1982). Reframing: Neuro-Linguistic Programming and the Transformation of Meaning. Moab: Real People Press.
• Bateson, G., Jackson, D. D., Haley, J., & Weakland, J. (1956). Toward a theory of schizophrenia. Behavioral Science, 1(4), 251–264.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson, M.D. New York: W. W. Norton.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Watzlawick, P., Weakland, J. H., & Fisch, R. (1974). Change: Principles of Problem Formation and Problem Resolution. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Předepsání symptomu – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Když něco nefunguje, udělej něco jiného – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, If it is not working, do something else)
• Záporné příkazy – příbuzné heslo (Milton-model, Negative commands)
• Utilizace – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Utilisation)
• Terapeutická dvojná vazba – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Therapeutic double bind)
• Apozice protikladů – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Apposition of opposites)
• Reframing – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Reframing)

V kompendiu

• 6.3 Terapeutické přístupy — přehled – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Předepsání symptomu – předchozí heslo rodiny
• Posthypnotická sugesce – další heslo rodiny