Balkán — vzorce EA

Region: státy bývalé Jugoslávie, Albánie a Bulharsko · Oblast: regionální a postkonfliktní vzorce

Stránka se zaměřuje na to, jak válka, propaganda a spory o minulost zasahují do schopnosti lidí sdílet společnou realitu. „Balkán“ je zde zkratka pro velmi rozmanitý region; nepopisuje žádný národ jako agresora ani oběť a neplatí pro všechny jeho obyvatele. Todorova (1997) ukázala, jak snadno se z tohoto pojmu stává stereotyp, a text se proto drží soudně a archivně doložených faktů.

1. Kontext

Region prošel ve 20. století několika vrstvami represe a násilí. V Titově Jugoslávii po roztržce se Sovětským svazem v roce 1948 sloužil ostrov Goli otok jako vězení pro skutečné i domnělé stoupence Informbyra, kde byli vězni nuceni k sebeobviňování a k týrání spoluvězňů (Banac, 1988). Hodžova Albánie se svou tajnou policií Sigurimi patřila k nejuzavřenějším státům světa; v Bulharsku působila Státní bezpečnost, které je připisována vražda exilového spisovatele Georgiho Markova v Londýně v roce 1978. Sousední Rumunsko a jeho Securitate patří ke stejnému širšímu rámci vynuceného přiznání, který kniha zná ze stalinských monstrprocesů.

Rozpad Jugoslávie v letech 1991–2001 provázely války v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a v Kosovu (Silber a Little, 1995). Obléhání Sarajeva trvalo téměř čtyři roky. V červenci 1995 byly u Srebrenice zavražděny tisíce bosňáckých mužů a chlapců; Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) i Mezinárodní soudní dvůr v roce 2007 tento čin kvalifikovaly jako genocidu. Válku v Bosně ukončila Daytonská dohoda z roku 1995. ICTY, zřízený Radou bezpečnosti OSN v roce 1993, ukončil činnost v roce 2017; jeho agendu převzal Mezinárodní reziduální mechanismus pro trestní tribunály.

Pro tuto knihu je podstatné, že válkám předcházela a provázela je mediální mobilizace: státní televize a tisk soupeřících stran soustavně vytvářely obraz bezprostřední hrozby ze strany sousedů (Thompson, 1994). Gordy (1999) popisuje, jak se v Srbsku 90. let systematicky zužoval prostor pro alternativní zdroje, takže jediný dostupný výklad působil jako samozřejmost. Jde o vzorec, který stránka prevence genocidy popisuje jako fázi dehumanizace a polarizace.

2. Strukturální zranitelnosti

Etnicky segmentovaný informační prostor. Média, školy a často i učebnice dějepisu existují v paralelních verzích; v části Bosny a Hercegoviny přetrvává model „dvou škol pod jednou střechou“. Výsledkem je epistemická monokultura uvnitř každé komunity a nízká šance setkat se s jiným výkladem. Subotić (2009) ukazuje, že ani mezinárodní soudnictví tuto segmentaci samo nepřekonalo, protože jeho závěry každá strana přijímá selektivně.

Neuzavřená minulost. Tisíce lidí jsou stále pohřešovány. Pachatelé u Srebrenice přemisťovali těla do druhotných hrobů, aby zakryli rozsah zločinu; identifikace pomocí DNA trvá desítky let (Wagner, 2008). Fyzické zničení důkazů je zde doslovnou formou epistemické anihilace: pozůstalým se nebere jen blízký člověk, ale i možnost doložit, co se stalo.

Popírání a relativizace zločinů. Oslavy odsouzených válečných zločinců a zpochybňování soudně zjištěných faktů zasahují pozůstalé jako druhá vlna násilí – srov. strategickou reinterpretaci a pseudokonsenzus. Cohen (2001) rozlišuje popírání doslovné („nestalo se to“), interpretační („stalo se něco jiného“) a implikační („nebylo to tak zlé“); všechny tři podoby se ve veřejném prostoru regionu střídají.

Ekonomická nejistota, odchod mladých a stigma. Vysoká nezaměstnanost mladých a vystěhovalectví oslabují rodinné sítě a zvyšují závislost na klientelistických strukturách. Přeživší sexuálního násilí ve válce navíc často desítky let mlčely z obavy z odmítnutí vlastní komunitou; Skjelsbæk (2012) dokládá, jak se jejich zkušenost stala předmětem politických výkladů, které jim samým nechávaly málo prostoru.

3. Typické vzorce EA

Kompetitivní viktimizace. Každá strana konfliktu má vlastní seznam křivd a vlastní kalendář výročí; utrpení druhých je zamlčováno nebo přičítáno jim samým. Noor a kol. (2012) popisují tento jev jako competitive victimhood (soupeření o status oběti) a ukazují, že brání usmíření. Pro jednotlivce vzniká tlak přijmout výklad vlastní skupiny jako podmínku příslušnosti; pochybnost je vnímána jako zrada. Strukturně jde o falešné dilema „buď s námi, nebo s nimi“.

Řeč, která připravuje násilí. Judikatura tribunálů ukázala, že veřejný projev může být součástí zločinu: odvolací senát reziduálního mechanismu v roce 2018 odsoudil politika Vojislava Šešelje za projev z roku 1992, který podnítil vyhánění chorvatských obyvatel jedné vesnice. Thompson (1994) dokumentuje, jak mediální jazyk před válkou připravoval půdu pro to, aby násilí působilo jako obrana. Srov. mezinárodní trestní právo.

Válečné trauma v rodině. Veteráni s neléčeným PTSD, násilí v rodině a alkohol tvoří v některých rodinách cyklus, v němž se psychická kontrola předává z generace na generaci (Danieli, 1998). Viz veteránský protokol a domácí násilí; klinicky jde o kombinaci traumatu a kontroly, kterou popsala Herman (1992).

Online kampaně. Nacionalistické portály a koordinované účty na sociálních sítích oživují válečné narativy pro generaci, která válku nezažila. Mechanismus odpovídá radikalizaci doporučovacími algoritmy a online radikalizaci; Wardle a Derakhshan (2017) jej řadí do širší „informační poruchy“, v níž se míchá nepravda, zkreslení a zveřejnění soukromého s cílem škodit.

4. Ochranné faktory

Sousedská a rodinná solidarita napříč etnickými hranicemi přežila i válku; příběhy lidí, kteří zachraňovali sousedy, jsou silným protinarativem vůči tvrzení, že soužití bylo vždy nemožné (Todorova, 1997). Organizace přeživších a pozůstalých, například sdružení matek ze Srebrenice, a ženské organizace pomáhající přeživším válečného znásilnění vracejí jednotlivcům hlas, který jim kolektivní výklady braly (Skjelsbæk, 2012).

Forenzní identifikace nezvěstných, kterou v regionu rozvinula Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (ICMP), vrací rodinám jistotu tam, kde ji válka vzala (Wagner, 2008). Regionální občanské iniciativy za společné zjišťování faktů o válečných obětech – koalice za regionální komisi RECOM – a mládežnické iniciativy za lidská práva se snaží vytvořit sdílený rejstřík faktů. Archiv ICTY slouží jako soudně prověřená báze, o kterou se lze opřít proti popírání, i když jeho společenský dopad zůstává omezený (Subotić, 2009).

5. Klinická praxe

Kulturní formulace má začínat otázkou, jak klient sám vypráví svou válečnou a rodinnou historii, nikoli předpokladem podle jména nebo jazyka; strukturu nabízí rozhovor kulturní formulace (Cultural Formulation Interview) z DSM-5 (Lewis-Fernández a kol., 2016). Při volbě tlumočníka je dobré se klienta zeptat, zda mu záleží na jeho původu; tlumočníkem nesmí být člen rodiny (Tribe a Raval, 2003).

U rodin pohřešovaných jde o nejednoznačnou ztrátu (ambiguous loss): Boss (1999) ukazuje, že truchlení nemůže být uzavřeno, dokud chybí jistota, a že pomoc spočívá spíš v unesení nejistoty než v jejím předčasném „vyřešení“. Popírání zločinů ve veřejném prostoru tuto ztrátu prohlubuje. Diferenciálně je třeba odlišit komplexní PTSD, komplikovaný zármutek a depresi; u přeživších sexuálního násilí postupovat podle zásad trauma-informované péče a vyhnout se retraumatizaci (Herman, 1992).

Klinik by neměl přebírat roli arbitra historických sporů, ale může klientovi pomoci rozlišit, co je doložený fakt a co tlak skupiny. Cohen (2001) připomíná, že i ten, kdo popírání odmítá, potřebuje bezpečné místo, kde může o vlastní nejistotě mluvit bez nálepky zrádce.

6. Právní a institucionální rámec

Klíčovými rámci jsou Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, statut ICTY a Římský statut z roku 1998. V roce 2021 vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu doplnil trestní zákoník státu o postih popírání genocidy a válečných zločinů; Subotić (2009) upozorňuje, že právní nástroje mají v regionu vždy i politickou funkci, a jejich dopad proto nelze odvozovat jen z textu.

Slovinsko je členem EU od roku 2004 a Chorvatsko od roku 2013; další státy regionu jsou kandidáty a postupně přejímají unijní právo včetně standardů ochrany obětí. Většina států regionu Istanbulskou úmluvu ratifikovala, bulharský ústavní soud ji však v roce 2018 označil za neslučitelnou s ústavou (Rada Evropy, 2011). Pro uprchlíky a navrátilce viz azyl.

7. Modelová situace

Anonymizovaný kompozitní příklad. Dvacetiletý student, jehož otec je od války nezvěstný, přichází do univerzitní poradny pro výbuchy hněvu. Doma se o otci mluví jen v hrdinských příbězích; na sociálních sítích sleduje komunity, které popírají zločiny spáchané druhou stranou i jeho vlastní. Cítí, že se v něm sváří loajalita k rodině a pochybnost, kterou nesmí vyslovit. Psycholožka nejprve uzná jeho ztrátu jako nejednoznačnou (Boss, 1999).

Pak společně mapují, odkud jeho přesvědčení pocházejí a co se stane, když se zeptá. Psycholožka mu navrhne triangulaci zdrojů s využitím soudně ověřených dokumentů a kontakt se skupinou mladých lidí z různých komunit, protože setkání s druhou stranou oslabuje soupeření o status oběti (Noor a kol., 2012). Cílem není změnit jeho identitu, ale vrátit mu možnost klást otázky.

8. Meze a otevřené otázky

Interpretace válek 90. let zůstává v regionu i v akademické literatuře sporná a tato stránka se drží faktů ověřených soudy (Subotić, 2009). Chybí dlouhodobá data o mezigeneračním přenosu traumatu a o vlivu online narativů na mladé lidi. Je také otevřené, jak vyvážit zákonný postih popírání se svobodou projevu (viz lidská práva).

Vnější pozorovatel by se měl vyhnout tomu, aby region popisoval jako „věčně nenávistný“; takový obraz je sám esencialistickým klamem, jehož genezi v západním myšlení rozebrala Todorova (1997). Násilí 90. let bylo politicky připravováno a organizováno, nikoli „probuzeno“ z nějaké trvalé povahy obyvatel.

Literatura

• Banac, I. (1988). With Stalin Against Tito: Cominformist Splits in Yugoslav Communism. Cornell University Press.
• Boss, P. (1999). Ambiguous Loss: Learning to Live with Unresolved Grief. Harvard University Press.
• Cohen, S. (2001). States of Denial: Knowing About Atrocities and Suffering. Polity Press.
• Danieli, Y. (Ed.). (1998). International Handbook of Multigenerational Legacies of Trauma. Plenum Press.
• Gordy, E. D. (1999). The Culture of Power in Serbia: Nationalism and the Destruction of Alternatives. Pennsylvania State University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lewis-Fernández, R., Aggarwal, N. K., Hinton, L., Hinton, D. E., & Kirmayer, L. J. (Eds.). (2016). DSM-5 Handbook on the Cultural Formulation Interview. American Psychiatric Publishing.
• Noor, M., Shnabel, N., Halabi, S., & Nadler, A. (2012). When suffering begets suffering: The psychology of competitive victimhood between adversarial groups in violent conflicts. Personality and Social Psychology Review.
• Rada Evropy. (2011). Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (CETS č. 210). Rada Evropy.
• Silber, L., & Little, A. (1995). The Death of Yugoslavia. Penguin Books a BBC Books.
• Skjelsbæk, I. (2012). The Political Psychology of War Rape: Studies from Bosnia and Herzegovina. Routledge.
• Subotić, J. (2009). Hijacked Justice: Dealing with the Past in the Balkans. Cornell University Press.
• Thompson, M. (1994). Forging War: The Media in Serbia, Croatia and Bosnia-Hercegovina. Article 19.
• Todorova, M. (1997). Imagining the Balkans. Oxford University Press.
• Tribe, R., & Raval, H. (Eds.). (2003). Working with Interpreters in Mental Health. Brunner-Routledge.
• Wagner, S. E. (2008). To Know Where He Lies: DNA Technology and the Search for Srebrenica's Missing. University of California Press.
• Wardle, C., & Derakhshan, H. (2017). Information Disorder: Toward an Interdisciplinary Framework for Research and Policymaking. Rada Evropy.

Související

Sousední regiony a rámce

• Ruský vliv — vzorce EA – vnější aktéři v dnešním informačním prostoru regionu.
• Prevence genocidy — EA – varovné signály, které předcházejí masovému násilí.
• Mezinárodní trestní právo — EA – odkaz ICTY a odpovědnost za podněcování.

Historické případy

• Rumunská Securitate – tajná policie v sousední zemi a experiment v Piteşti.
• Stalinské monstrprocesy – model vynuceného sebeobviňování, který připomíná Goli otok.

Pojmy a praxe

• Kolektivní a institucionální intervence – práce s komunitou, nejen s jednotlivcem.
• Dlouhodobá obnova komunity – rámec pro postkonfliktní obnovu.
• Protokol pro uprchlíky – pro vysídlené a navrátilce.
• Dekoloniální epistemologie – kdo má právo vyprávět dějiny regionu.