Přeskočit na obsah

PTSD

Posttraumatická stresová porucha: klinický obraz podle DSM-5 a MKN-11, odlišení od komplexního traumatu a od následků epistemické anihilace, léčba a meze pojmu.

Definice

PTSD (posttraumatic stress disorder, posttraumatická stresová porucha) je duševní porucha, která se může rozvinout po vystavení traumatické události – skutečné nebo hrozící smrti, vážnému zranění nebo sexuálnímu násilí, ať už ji člověk prožil sám, byl jejím svědkem, dozvěděl se o ní u blízkého člověka, nebo jí byl opakovaně vystaven profesně. Porucha se projevuje typickými skupinami příznaků, které přetrvávají a významně narušují život.

Podle DSM-5 (Americká psychiatrická asociace, 2013) jde o čtyři skupiny příznaků trvající déle než jeden měsíc:

  1. intruze – nechtěné vtíravé vzpomínky, noční můry, flashbacky, silné reakce na připomínky;
  2. vyhýbání – vyhýbání se vzpomínkám, myšlenkám, místům a lidem spojeným s událostí;
  3. negativní změny myšlení a nálady – přesvědčení o sobě a světě („nikomu nelze věřit“), sebeobviňování, trvalé negativní emoce, odcizení, neschopnost prožívat pozitivní emoce;
  4. změny vzrušivosti a reaktivity – podrážděnost, riskantní chování, hypervigilance, lekavost, potíže se soustředěním a spánkem.

MKN-11 (Světová zdravotnická organizace, kód 6B40) vymezuje PTSD úžeji třemi jádrovými prvky: znovuprožívání události v přítomnosti, vyhýbání a přetrvávající pocit aktuálního ohrožení. Vedle ní zavádí samostatnou diagnózu komplexní PTSD (6B41) – viz C-PTSD.

Původ a kontext pojmu

Následky válečných a jiných traumat byly popisovány dávno předtím pod různými názvy (např. „válečná neuróza“ nebo shell shock). Diagnóza PTSD byla do oficiální klasifikace zařazena v DSM-III (1980), mimo jiné pod vlivem zkušeností amerických veteránů z Vietnamu a výzkumu následků znásilnění. Judith Hermanová v knize Trauma and Recovery (1992) ukázala, že pro lidi vystavené dlouhodobému, opakovanému traumatu ve vztazích závislosti tato diagnóza nestačí, a navrhla pojem komplexního traumatu, který se později promítl do MKN-11.

Jak se projevuje

Kromě diagnostických příznaků se v praxi často objevují: tělesné potíže, zneužívání návykových látek jako pokus o zvládnutí, problémy ve vztazích a v práci, stud a pocit viny. Příznaky se mohou objevit i se zpožděním. Pro screening se používají sebeposuzovací nástroje, například IES-R nebo PCL-5; diagnózu stanovuje klinik, nejlépe pomocí strukturovaného rozhovoru (např. CAPS-5).

Mechanismus

Na úrovni modelů se PTSD vykládá jako porucha zpracování traumatické paměti a regulace ohrožení: vzpomínka není začleněna do souvislého životního příběhu, a proto se vrací jako přítomný zážitek; systém ohrožení zůstává nastaven na nebezpečí; vyhýbání brání tomu, aby se zkušenost přepracovala. Kognitivní modely zdůrazňují i změnu přesvědčení o sobě a světě – a právě tady se PTSD potkává s tématem Kompendia.

Odlišení

  • Akutní stresová reakce a akutní stresová porucha trvají kratší dobu; PTSD se podle DSM-5 diagnostikuje po uplynutí měsíce.
  • C-PTSD zahrnuje navíc trvalé poruchy regulace emocí, negativní sebepojetí a obtíže ve vztazích; typicky po dlouhodobém, opakovaném traumatu.
  • Porucha přizpůsobení následuje po zátěži, která nesplňuje kritérium traumatické události.
  • Deprese a úzkostné poruchy se s PTSD často kombinují a mohou ji maskovat.
  • Disociativní poruchy (viz disociace) mohou s PTSD souviset; DSM-5 zná i disociativní podtyp PTSD.
  • Následky epistemické anihilace se s PTSD překrývají, ale nejsou s ní totožné: jádrem EA je poškození schopnosti poznávat a důvěřovat vlastnímu úsudku, které se může objevit i bez traumatické události v užším smyslu; rozbor podává 6.2 Diferenciální diagnostika.

Význam pro Kompendium

PTSD je pro knihu nejdůležitějším klinickým srovnávacím rámcem. Pomáhá rozlišit, kdy jsou potíže člověka po manipulaci především traumatické a patří do péče traumaterapeuta, a kdy převažuje epistemické trauma. Navazuje na referenční karty EA-8.2.7 DSM-5-TR a EA-8.2.6 MKN-11 komplexní trauma a na fáze zotavení podle Hermanové.

Léčba a zotavení

Mezi léčebné přístupy s dobrou empirickou podporou patří psychoterapie zaměřené na trauma: kognitivně behaviorální terapie zaměřená na trauma, terapie kognitivního zpracování (CPT), prodloužená expozice (PE) a EMDR. Farmakoterapie může být doplňkem. U komplexního traumatu se obvykle doporučuje fázový postup – nejprve bezpečí a stabilizace, pak zpracování traumatických vzpomínek, nakonec znovupropojení se životem – jak ho popsala Hermanová. Důležitá je ochrana před retraumatizací a respekt k tempu klienta.

Obecný příklad

Anonymizovaný kompozit: Žena se po letech ve vztahu s kontrolujícím partnerem odstěhuje. Po odchodu trpí nočními můrami, lekne se každého zvuku klíčů ve dveřích, vyhýbá se místům, kde spolu bývali, a je přesvědčena, že „si za všechno mohla sama“. Navíc pochybuje o vlastních vzpomínkách, protože jí partner léta tvrdil, že si věci „vymýšlí“. Klinické vyšetření prokáže příznaky PTSD; vedle nich však přetrvává poškození důvěry ve vlastní vnímání, které diagnóza PTSD sama nepopisuje. Léčba proto kombinuje terapii zaměřenou na trauma s obnovou epistemické sebedůvěry – s prací na tom, aby znovu věřila vlastnímu úsudku.

Meze a otevřené otázky

Diagnostická kritéria se mezi verzemi DSM a MKN liší, a výsledky výzkumu proto nejsou vždy přímo srovnatelné. Pojem traumatické události je předmětem debaty: dlouhodobá psychická kontrola nemusí kritérium události splňovat, a přesto může vést k závažným následkům. Otevřená zůstává i otázka, zda je „epistemická“ složka následků manipulace samostatnou klinickou jednotkou, nebo součástí známých poruch.

Literatura

  • American Psychiatric Association. (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (5th ed.).
  • World Health Organization. (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11).
  • Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.

Související

Glosář

Klinika a reference

Související pojmy

Okolí stránky

Otevřít v Mapě knihy →