Jediná příčina🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-04.03
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Kauzální klamy
Druh	neformální klam
Anglicky	Fallacy of the single cause
Jiné názvy	klam jediné příčiny, monokauzální vysvětlení
Obecnější heslo	Zjednodušená kauzalita
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Klam jediné příčiny je usuzování, které jev vznikající souběhem více podmínek vysvětluje jen jednou z nich a ostatní pomíjí nebo výslovně odmítá. Nejde o to, že by jmenovaná příčina byla nutně nesprávná; často skutečně ke vzniku jevu přispěla. Chybou je nárok na úplnost: tvrzení, že právě tato příčina „to“ způsobila, jako by bez dalších okolností k výsledku došlo také a jako by stačilo ji odstranit, aby se výsledek neopakoval. Klam je zvláštním případem obecnějšího vzorce zjednodušené kauzality, od něhož se liší tím, že se celé vysvětlení stahuje do jednoho bodu, typicky do jedné osoby, jedné skupiny, jednoho rozhodnutí nebo jedné látky. Objevuje se v politice, v medicíně, v podnikovém řízení, v soudních sporech i v rodinných konfliktech. Je přesvědčivý proto, že nabízí jasného viníka nebo jasný lék a že odpovídá spontánní tendenci mysli vytvářet ucelené příběhy s málo prvky (Kahneman 2011).

Původ a souvislosti🔗

Filozofický základ kritiky jediné příčiny položil Mill. Podle něj je příčina ve filozofickém smyslu souhrnem všech podmínek, pozitivních i negativních, které dohromady vedou k následku, a to, co běžná řeč nazývá „příčinou“, je obvykle jen jedna z nich, vybraná proto, že byla poslední, nápadná nebo pro mluvčího zajímavá (Mill 1843). Mill tamtéž rozebral dva jevy, které monokauzální vysvětlení komplikují: mnohost příčin, kdy tentýž následek může vzniknout různými cestami, a prolínání účinků, kdy více příčin působí současně a jejich účinky se skládají. Pozdější filozofie příčinnosti tuto myšlenku rozvinula v pojmu podmínek, které jsou samy o sobě nedostatečné, ale v souboru s jinými nezbytné. V teorii komunikace přinesla kybernetika a systemické myšlení důraz na kruhovou kauzalitu: v systémech se zpětnou vazbou nelze vybrat jeden prvek jako příčinu, protože každý prvek je zároveň příčinou i následkem ostatních (Bateson 1972). Rodinná terapie z toho vyvodila, že hledání jednoho viníka v rodině bývá samo součástí problému (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Sociální psychologie pak opakovaně popsala sklon vysvětlovat chování druhých jejich vlastnostmi a podceňovat okolnosti, což jedinou příčinu přirozeně směřuje k osobě.

Struktura argumentu🔗

Argument postupuje ve třech krocích. Nejprve se vymezí výsledek, zpravidla nežádoucí: krach, nemoc, porážka, nehoda. Potom se z podmínek, které výsledku předcházely, vybere jedna, typicky ta, která je nejnápadnější, nejbližší v čase nebo nejsnáze přičitatelná. Nakonec se z ní učiní výlučné vysvětlení, často s doprovodným tvrzením, že další pátrání je zbytečné nebo je „výmluvou“. Výsledek takového usuzování má praktické důsledky. Vede k opatření, které míří jen na jednu podmínku, a pokud ostatní zůstanou, výsledek se opakuje. Zároveň vede k přisouzení odpovědnosti, které je nepřiměřené: jeden člověk nese vinu za to, k čemu přispěla řada lidí a okolností. V oblasti, které se věnuje kompendium, je tento posun zvlášť závažný. Systémové selhání instituce se může připsat jednomu „problémovému“ členu, který se pak stává obětním beránkem, zatímco podmínky, jež selhání umožnily, zůstanou nedotčeny. Opačným případem je osoba, která soustavně způsobuje škodu a vysvětluje ji jedinou vnější okolností, například stresem nebo alkoholem, čímž zakrývá vlastní rozhodování. Stark ukázal, že kontrolující násilí ve vztazích je třeba chápat jako vzorec jednání, nikoli jako sled jednotlivých incidentů s oddělenými spouštěči (Stark 2007).

Detekční znaky🔗

Klam jediné příčiny se prozrazuje určitým členem: „ta příčina“, „jediný důvod“, „za vším stojí“. Druhým znakem je ukončení hledání: kdo se ptá na další faktory, je obviněn z relativizace nebo z obhajoby viníka. Třetím znakem je nepoměr mezi složitostí jevu a jednoduchostí vysvětlení; ekonomická krize, epidemie nebo rozpad rodiny se vysvětlí jedním jménem. Čtvrtým je volba příčiny podle zájmu mluvčího: jmenuje se ta, která se hodí politicky, obchodně nebo osobně, a ostatní, které by se dotkly mluvčího samého, chybějí. Pátým je opakovaná neúčinnost opatření, které míří jen na tuto příčinu, spojená s tvrzením, že opatření bylo „málo důrazné“. Tento rys odpovídá tomu, co Watzlawick a spolupracovníci popsali jako pokusné řešení, které se samo stane problémem, protože se ho účastníci drží a stupňují ho, místo aby zpochybnili jeho předpoklad (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). V klinice se klam projevuje tím, že se příznak vysvětlí jedinou diagnózou a jiné možnosti se nevyšetří; tomu se věnuje stránka diferenciální diagnostiky.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každé zdůraznění jedné příčiny je klamem. Legitimní je určit příčinu, která má největší podíl, je nejsnáze ovlivnitelná nebo je právně či morálně rozhodující. Lékař může říct, že hlavním rizikovým faktorem infarktu bylo kouření, a zároveň uznat podíl dalších podmínek. Soud může určit odpovědnost jedné osoby, aniž by tvrdil, že k výsledku nepřispělo nic jiného; právní pojem příčinné souvislosti se ptá, zda by bez jednání škoda nastala, ne zda bylo jednání jedinou podmínkou. Millovo rozlišení mezi souhrnem podmínek a jednou z nich, kterou z praktických důvodů vybíráme, zde pomáhá: výběr jedné podmínky je oprávněný, pokud je přiznán jako výběr a pokud se neprohlašuje za úplné vysvětlení (Mill 1843). Platná argumentace se tedy pozná podle toho, že ponechává prostor pro další příčiny, ptá se po jejich váze a připouští, že odstranění jedné podmínky nemusí výsledek odstranit. Hahn a Oaksford upozorňují obecně, že hodnocení neformálního argumentu závisí na obsahu a kontextu, ne jen na jeho formě (Hahn a Oaksford 2007).

Stav poznání🔗

Psychologický výzkum ukazuje, že lidé preferují jednoduchá a ucelená vysvětlení a že pocit porozumění roste s koherencí příběhu, ne s množstvím informací. Kahneman popsal, že intuitivní myšlení konstruuje nejlepší možný příběh z dostupných údajů a nevnímá, co v nich chybí, což vede k nadměrné jistotě v jednoduchých kauzálních výkladech (Kahneman 2011). Výzkum motivovaného uvažování dokládá, že lidé hledají a přijímají vysvětlení, která odpovídají jejich přáním, pokud je dokáží před sebou obhájit jako rozumná (Kunda 1990). Výzkum potvrzovacího zkreslení k tomu přidává, že jakmile má člověk hypotézu o příčině, vyhledává a vybavuje si především doklady, které ji podporují, a ostatní podmínky tak snadno vypadnou z obrazu (Nickerson 1998). V oblasti trestní a rodinné problematiky Stark ukázal, že zaměření na jednotlivé incidenty a jejich bezprostřední spouštěče zakrývá vzorec kontroly, který je jejich skutečným rámcem (Stark 2007). Klam jediné příčiny proto nelze považovat jen za logickou chybu; je výsledkem souhry kognitivních zkratek, motivace a sociálního prostředí, které jednoduchá vysvětlení odměňuje.

Varianty🔗

Klam jediné příčiny se v praxi objevuje v několika typických podobách. Hledání obětního beránka přisuzuje kolektivní selhání jedné osobě nebo skupině a umožňuje ostatním nepřiznat vlastní podíl. Monokauzální výklad nemoci připisuje komplexní onemocnění jedné látce, jednomu genu nebo jedné životní události a podporuje tak i nabídky jednoduchých léčebných řešení. Výklad dějin přes jedinou osobnost pomíjí podmínky, které jejímu jednání umožnily mít účinek. V rodinných konfliktech se pak klam projevuje jako „identifikovaný pacient“, tedy člen rodiny, jehož chování se pokládá za příčinu všech potíží, zatímco vzorec interakce, který chování udržuje, zůstává mimo pozornost; pragmatická teorie komunikace v tomto smyslu přesouvá pozornost od vlastností jednotlivce ke vztahům a opakovaným sekvencím mezi členy systému (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Společné všem podobám je, že jediná příčina nabízí úlevu: problém má jméno a jasné místo, kam lze směřovat hněv nebo léčbu (Kahneman 2011).

Obrana a odpověď🔗

Účinnou odpovědí je přesunout otázku z „co to způsobilo“ na „co všechno muselo být přítomno, aby k tomu došlo“. Tato otázka nepopírá roli jmenované příčiny, ale zasazuje ji do souboru podmínek, jak to odpovídá Millovu pojetí (Mill 1843). Druhou odpovědí je otázka po protipříkladu: nastal stejný výsledek i tam, kde jmenovaná příčina chyběla, a nenastal tam, kde byla přítomna? Třetí odpovědí je sledovat, komu jednoduché vysvětlení prospívá a které podmínky z něj vypadly. Ve skupinových a institucionálních situacích pomáhá rozbor, který výslovně odděluje osobní odpovědnost od systémových podmínek; obojí může platit současně. Kdo je sám označen za jedinou příčinu problému, například v rodině nebo na pracovišti, má oporu v tom, že si zaznamená, jaké další okolnosti a jednání jiných lidí k výsledku vedly. Systemická terapie připomíná, že vysvětlení s jedním viníkem často udržuje problém, protože brání změně vzorce interakce (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Výzkum argumentace naznačuje, že lidé lépe rozpoznávají slabiny v cizích zdůvodněních než ve vlastních a že diskuse s oponenty proto zlepšuje kvalitu úsudku (Mercier a Sperber 2011). Pro práci s vlastní tendencí k monokauzálním výkladům je užitečné srovnat heslo s NLP vzorcem hledání kořenové příčiny, který vede klienta k jedné události v minulosti jako zdroji současných potíží.

Literatura🔗

• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Watzlawick, P., Weakland, J. H., & Fisch, R. (1974). Change: Principles of Problem Formation and Problem Resolution. New York: W. W. Norton.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Kauzální klamy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Zjednodušená kauzalita – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Popření předchůdce – příbuzné heslo (Formální klamy, Denying the antecedent)
• Potvrzení disjunktu – příbuzné heslo (Formální klamy, Affirming a disjunct)
• Falešné dilema – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False dilemma)
• Obrácená kauzalita – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Reverse causation)
• Texaský střelec – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Texas sharpshooter)
• Zjednodušená kauzalita – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Causal oversimplification)
• McNamarův klam – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, McNamara fallacy)
• Hledání kořenové příčiny – příbuzné heslo (NLP vzorce: Časová osa, Root cause)
• Přesvědčení o příčině – příbuzné heslo (NLP vzorce: Přesvědčení, Beliefs about cause)

V kompendiu

• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.2 Diferenciální diagnostika EA vs. PTSD/cPTSD/disociativní poruchy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Záměna korelace a kauzality – předchozí heslo rodiny
• Obrácená kauzalita – další heslo rodiny