Neexistuje selhání, jen zpětná vazba🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-01.03
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Předpoklady NLP
Druh	princip
Anglicky	There is no failure, only feedback
Jiné názvy	selhání jako zpětná vazba
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Předpoklad „neexistuje selhání, jen zpětná vazba“ tvrdí, že výsledek, který neodpovídá cíli, není porážkou, ale informací o tom, jak postup upravit. Neúspěch se tím přesouvá z roviny hodnocení člověka do roviny řízení postupu: místo otázky „kdo selhal“ se klade otázka „co výsledek říká o tom, co dělat dál“. V NLP patří výrok k nejčastěji opakovaným pracovním přesvědčením a úvodní učebnice ho uvádějí v souboru předpokladů, se kterými má praktik i klient přistupovat ke změně (O'Connor a Seymour 1990). Jako postoj k učení je srozumitelný a v mnoha situacích užitečný. Pro kompendium je však důležitý tím, že stejná formulace může z jakékoli metody udělat systém, který nemůže selhat: každý neúspěch se promění ve zpětnou vazbu o nedostatku uživatele, nikdy o nedostatku metody. Rozlišení mezi těmito dvěma užitími je předmětem této stránky.

Původ a souvislosti🔗

Pojem zpětné vazby pochází z kybernetiky a do psychologie vstoupil mimo jiné přes model, podle něhož je jednání řízeno smyčkami testu a operace: organismus porovná stav s cílem, jedná, znovu porovná a smyčku opustí, teprve když rozdíl zmizí (Miller, Galanter a Pribram 1960). NLP z tohoto modelu převzalo základní stavební jednotku svých strategií a s ní i představu, že neshoda výsledku s cílem je normální součást řízení, ne jeho porucha. Bateson, jehož myšlení NLP silně ovlivnilo, popisoval učení jako proces, ve kterém systém mění své chování na základě rozdílů, které zaznamená, a rozlišoval přitom úrovně, na nichž se může měnit samotný způsob učení (Bateson 1972). Z této tradice plyne důležitý detail, který se v populárním podání ztrácí: v kybernetickém modelu může zpětná vazba vést i ke změně cíle nebo celé strategie, nejen k dalšímu opakování téhož postupu. Kompendium na tento rozdíl navazuje v rodině jazykových vzorců, kde je popsán rámec, který přerámovává selhání na zpětnou vazbu.

Struktura vzorce🔗

Princip má dvě vrstvy. První je popisná: výsledek se odděluje od hodnocení osoby a zachází se s ním jako s daty. Druhá je normativní: neúspěch se nemá prožívat jako porážka, ale jako podnět k úpravě. Pozorovatel by měl sledovat, k čemu se zpětná vazba vztahuje. Pokud se vztahuje k postupu, k metodě nebo k předpokladům, se kterými se začínalo, princip otevírá revizi. Pokud se vztahuje výhradně k uživateli metody, tedy k jeho „nedostatečnému nasazení“, „neodstraněným blokům“ nebo „nepřipravenosti“, princip revizi uzavírá. Ve druhém případě se z výroku stává pomocná hypotéza, která chrání metodu před vyvrácením. Takové chování teorie popsali kritici NLP jako hlavní metodologický problém oboru: tvrzení, která se přizpůsobí jakémukoli výsledku, nelze testovat (Sharpley 1987). Kompendium tento mechanismus obecně popisuje jako imunizaci proti falsifikaci.

Druhým strukturním prvkem je časová otevřenost. Selhání nemůže nastat, protože hodnocení se vždy odkládá na později: ještě jeden kurz, ještě jedno sezení, ještě jeden stupeň. Kombinace odloženého hodnocení s přesunem odpovědnosti na uživatele vytváří smyčku, ve které roste investice času, peněz a identity. Festinger ukázal, že lidé, kteří do něčeho vložili velké úsilí, mají silnou motivaci snižovat nesoulad mezi tímto úsilím a zklamáním, často tím, že zklamání přeinterpretují (Festinger 1957). Princip „žádné selhání“ takové přeinterpretování nabízí v hotové podobě.

Detekční znaky🔗

Manipulativní užití se pozná podle asymetrie: neúspěchy metody, skupiny nebo vedoucího se vykládají jako zpětná vazba o účastníkovi, zatímco úspěchy se připisují metodě. Typickým znakem je, že na otázku „jaký výsledek by ukázal, že metoda nefunguje?“ neexistuje odpověď, nebo je otázka sama označena za projev odporu či negativního myšlení. Dalším znakem je, že „zpětná vazba“ vede vždy ke stejnému závěru, tedy k další investici do téže metody, a nikdy ke změně postupu nebo k odchodu. V prostředí seminářů a výcvikových programů se k tomu přidává tlak na to, aby účastník o neúspěchu nemluvil jako o neúspěchu: kdo řekne, že mu metoda nepomohla, porušuje jazykové pravidlo skupiny. Lifton tento jev popsal jako nadřazení doktríny osobě: když se zkušenost jednotlivce střetne s učením, chyba se hledá v jednotlivci (Lifton 1961). Vztah mezi vedoucím a adeptem, ve kterém se takové výklady vyskytují, popisuje kompendium na stránce o vzorci guru a adept.

U člověka, na kterého se princip uplatňuje asymetricky, se objevuje chronické sebeobviňování, ztráta schopnosti pojmenovat, že něco nefunguje, a pocit, že odchod by byl „selháním“, které v systému neexistuje, a tudíž je nemyslitelný. Trvalý pocit viny, který v uzavřených systémech plyne z požadavku dokonalosti, jemuž nikdo nemůže dostát, popsal Lifton (Lifton 1961).

Na rovině jazyka se asymetrie projevuje i tím, že slovo „selhání“ je ve skupině tabu, zatímco slova jako „blok“, „odpor“ nebo „nepřipravenost“ se používají volně. Jazyková pravidla tohoto druhu nejsou neškodnou zvláštností slovníku: určují, co lze v rozhovoru vůbec vyslovit, a tím i to, co lze zpochybnit. Kdo nemá slovo pro neúspěch metody, nemůže ho ani sdílet s ostatními účastníky, a každý z nich proto může nabýt dojmu, že selhal jen on sám. Lifton popsal tento jev jako zatížení jazyka, které zužuje, co lze ve skupině myslet a vyslovit (Lifton 1961).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je symetrické a vztahuje se i na metodu. Ve výzkumu, sportovním tréninku nebo v klinické praxi je neúspěch informací, která může vést k úpravě postupu, ke změně cíle, nebo k uznání, že zvolený přístup je chybný. Kognitivní terapie pracuje s neúspěšnými pokusy klienta podobně: neúspěch se rozebírá jako data o tom, co se stalo, a slouží k testování přesvědčení, ne k jejich ochraně (Beck 1976). Takové užití snižuje zahanbení a podporuje učení, aniž by zakazovalo závěr, že něco nefunguje. Rozhodující je, že zpětná vazba může v legitimním užití zasáhnout kohokoli včetně terapeuta, trenéra nebo autora metody.

Manipulativní užití je asymetrické a slouží ochraně systému. Rozpoznává se podle tří otázek. Může „zpětná vazba“ vést k závěru, že metoda nebo vedoucí selhali? Existuje předem stanovené kritérium úspěchu, podle kterého lze výsledek posoudit? A vede výklad neúspěchu ke svobodnému rozhodnutí účastníka, nebo k další závislosti na tom, kdo výklad podává? Singerová a Lalichová popisují, jak skupiny s vysokou mírou kontroly připisují jakékoli potíže člena jeho nedostatečné oddanosti a tím udržují věrnost i tam, kde zkušenost svědčí o opaku (Singer a Lalich 1995).

Stav důkazů🔗

Samotný postoj, že chyby jsou příležitostí k učení, odpovídá běžnému pojetí zpětné vazby v psychologii a kybernetice (Miller, Galanter a Pribram 1960). Jako tvrzení o tom, že selhání „neexistuje“, však nemá empirický obsah: je to doporučený způsob výkladu, ne pozorování. Problém nastává tam, kde se principem chrání tvrzení o účinnosti technik. Sharpley upozornil, že obhájci NLP reagovali na negativní výsledky výzkumu námitkou, že výzkumníci techniky neprováděli správně, čímž se tvrzení stávají netestovatelnými (Sharpley 1987). Witkowski dospěl po rozboru databáze výzkumů k závěru, že většina kontrolovaných studií tvrzení NLP nepodporuje, a obor označil za blízký pseudovědě (Witkowski 2010). Lilienfeld, Lynn a Lohr uvádějí sklon vysvětlovat neúspěchy pomocnými hypotézami, které chrání teorii před vyvrácením, mezi typickými varovnými znaky pseudovědeckých přístupů v klinické psychologii (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Pro čtenáře plyne rozlišení: přijmout neúspěch jako informaci je rozumné, ale informace musí smět vypovídat i o metodě.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je stanovit kritérium předem. Kdo před začátkem kurzu, terapie nebo programu zapíše, podle čeho pozná, že mu pomáhá, a v jakém čase to očekává, má oporu, kterou dodatečný výklad nerozloží. Druhou obranou je položit otázku vyvratitelnosti nahlas: jaký výsledek by vedoucí uznal jako selhání metody? Pokud žádný, je to informace o metodě, ne o tazateli. Třetí obranou je hledat vnější pohled, tedy lidi mimo skupinu nebo program, kteří mohou nezávisle posoudit, zda se něco zlepšuje. Gilovich ukazuje, jak snadno lidé interpretují nejednoznačné výsledky ve prospěch toho, čemu už věří, a jak málo si všímají případů, které by jejich přesvědčení vyvracely (Gilovich 1991); vnější pohled tento sklon vyvažuje.

Pro člověka, který z takového prostředí odchází, je součástí zotavení obnova práva říct, že něco nefungovalo, a nepřijímat to jako osobní selhání. Pomáhá rekonstrukce, kolik času, peněz a důvěry do systému vložil a jakými výklady byla tato investice průběžně ospravedlňována, protože čím víc člověk do rozhodnutí vložil, tím silněji má sklon v něm pokračovat a dodatečně ho obhajovat (Festinger 1957; Arkes a Blumer 1985). Odborník, který princip používá, by ho měl uplatňovat i na vlastní metodu, jinak se z postoje k učení stává nástroj, který chrání autoritu před zpětnou vazbou.

Literatura🔗

• Arkes, H. R., & Blumer, C. (1985). The psychology of sunk cost. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 35(1), 124–140.
• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Miller, G. A., Galanter, E., & Pribram, K. H. (1960). Plans and the Structure of Behavior. New York: Holt, Rinehart and Winston.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Předpoklady NLP – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Když něco nefunguje, udělej něco jiného – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, If it is not working, do something else)
• Model TOTE – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, TOTE model)
• Přerámování selhání na zpětnou vazbu – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Failure into feedback)
• Efekt guru na seminářích – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Guru effect in seminars)
• Falzifikovatelnost NLP – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, Falsifiability of NLP)

V kompendiu

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.6.1 Vzorec guru a adept – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Význam komunikace je reakce, kterou vyvolá – předchozí heslo rodiny
• Každé chování má pozitivní záměr – další heslo rodiny