Vědomě-nevědomá dvojná vazba🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-05.18
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Ericksonovská hypnóza
Druh	vzorec
Anglicky	Conscious–unconscious double bind
Obecnější heslo	Terapeutická dvojná vazba
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vědomě-nevědomá dvojná vazba je zvláštní podoba terapeutické dvojné vazby, v níž se alternativy nerozdělují mezi dvě možnosti jednání, ale mezi dvě domnělé instance téhož člověka: vědomou mysl a nevědomí. Sdělení připisuje vědomé mysli jednu reakci, například pochybnost, rozptýlení nebo nezájem, a nevědomí reakci jinou, která odpovídá cíli mluvčího. Výsledkem je rámec, v němž vědomý postoj člověka nemá rozhodující váhu, protože „skutečná“ odpověď se přisuzuje nevědomí. Ericksonovská hypnóza tuto vazbu popsala jako jednu z forem nepřímé sugesce, která využívá skutečnost, že člověk nemůže vědomě kontrolovat všechny své reakce (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Neurolingvistické programování ji zařadilo do Miltonova modelu mezi dvojné vazby (Bandler a Grinder 1975b). Pro kompendium je vzorec významný tím, že v manipulativním užití odnímá člověku autoritu nad vlastní vůlí: co si myslí vědomě, se vydává za povrch, a o hloubce rozhoduje ten, kdo o ní mluví.

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení vědomého a nevědomého zpracování je v psychologii staré a má mnoho podob, od psychoanalytického nevědomí po současné teorie automatických procesů. Erickson pracoval s pojmem nevědomí prakticky a nedogmaticky: nevědomí pro něj bylo zásobárnou naučených dovedností a zkušeností, k nimž má člověk přístup i bez vědomého úsilí, a hypnóza měla tento přístup usnadnit (Erickson a Rossi 1979). Vědomě-nevědomá vazba je v této tradici prostředkem, jak obejít vědomé úsilí, které reakci spíše brzdí: kdo se snaží usnout, usíná hůř. Na tento paradox upozorňovala i škola krátké terapie, podle níž požadavek „buď spontánní“ je neproveditelný, protože spontánnost nelze vyvolat úmyslem (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). NLP Ericksonovo pojetí převzalo, ale nevědomí v něm často vystupuje jako samostatný činitel s vlastními záměry, s nímž lze „vyjednávat“ a který dává signály; odtud vede souvislost k ideomotorické signalizaci a k technikám práce s „částmi“ (Bandler a Grinder 1979). Současná kognitivní psychologie rozlišuje rychlé automatické a pomalé reflektované zpracování, ale nepředpokládá, že by automatické procesy tvořily osobu s vlastní vůlí, kterou by mohl někdo zvenčí číst (Kahneman 2011).

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vazba čtyři prvky. Prvním je rozdělení: sdělení zavede dvě instance a přisoudí jim odlišné role. Druhým je přiznání vědomé reakce: vědomá mysl smí dělat cokoli, pochybovat, nesouhlasit, nevěnovat pozornost, a toto přiznání působí velkoryse. Třetím je přisouzení cílové reakce nevědomí, které má „mezitím“ nebo „stejně“ udělat to, k čemu sdělení směřuje. Čtvrtým je imunita: protože nevědomí není přímo pozorovatelné, žádný projev člověka nemůže tvrzení o něm vyvrátit. Vědomý nesouhlas se stává jen dokladem toho, že „vědomá mysl se brání“. V terapeutickém kontextu se vazba používá k tomu, aby klient nemusel svou reakci kontrolovat a mohl ji nechat proběhnout, a cílová reakce bývá nenáročná, například uvolnění nebo zvídavost. V manipulativním kontextu se čtvrtý prvek stává hlavním: tvrzení o nevědomí druhého je nevyvratitelné a mluvčí si osobuje privilegovaný přístup k němu. Tato nevyvratitelnost je stejná vlastnost, kterou Sharpley kritizoval u teoretických tvrzení NLP obecně: teorie, kterou nelze testovat, nemůže být ani potvrzena (Sharpley 1987). Psychologicky vazba využívá i snahu o konzistenci: kdo jednou přijme, že jeho „hlubší já“ už rozhodlo, pociťuje vědomou pochybnost jako vnitřní rozpor, který je nepříjemné udržovat (Festinger 1957).

Detekční znaky🔗

Vlivové užití se rozpozná podle několika opakujících se rysů. Mluvčí rozlišuje mezi tím, co člověk „říká“ nebo „myslí“, a tím, co „ve skutečnosti“ cítí, chce nebo už ví, a druhou složku popisuje on sám. Námitky, pochybnosti a odmítnutí se nevyvracejí, ale přesouvají na povrchovou úroveň: patří „jen hlavě“, „egu“, „strachu“ nebo „starému programu“. Vědomé rozhodnutí se prohlašuje za nepodstatné, protože „nevědomí už rozhodlo“. Mluvčí si nárokuje schopnost hlubší vrstvu číst, ať už z řeči těla, z intuice, nebo z autority svého postavení. Vazba se často objevuje spolu s dvojitou disociativní vazbou, která počet rozdělení dále zvyšuje. U člověka, na kterého se vzorec dlouhodobě uplatňuje, se objevuje nedůvěra ve vlastní úsudek, pocit, že jeho názory jsou „jen povrch“, a sklon přenechávat rozhodnutí tomu, kdo „vidí hlouběji“. Kompendium tento výsledek popisuje jako pěstování sebepochybnosti. Hassan popisuje, že ve skupinách s vysokou mírou kontroly se pochybnosti členů běžně připisují nežádoucí části osobnosti nebo vnějším silám, takže je člen nemůže brát vážně (Hassan 1988).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní podoby vazby jsou mírné a otevřené. Poradkyně, která klientce řekne, že rozhodnutí někdy dozrává bez vědomého úsilí, a nechá jí čas, používá rozlišení vědomého a neuvědomělého zpracování bez nároku vědět, co klientka „hluboko uvnitř“ chce. V klinické hypnóze se vazba používá ke snížení výkonového tlaku: klient nemusí nic „správně“ dělat, a reakce, ke které vazba vede, slouží jeho cíli, například uvolnění při bolesti. Legitimní užití má dvě podmínky. Cílová reakce je dohodnutá a pro klienta žádoucí a vědomý nesouhlas klienta má konečnou váhu: když řekne ne, platí ne. Manipulativní užití porušuje obě podmínky. Cílová reakce slouží mluvčímu, například vstupu do skupiny, nákupu nebo setrvání ve vztahu, a vědomý nesouhlas se prohlašuje za povrchní projev, který skutečnou vůli nevyjadřuje. Lifton popisuje v prostředí myšlenkové reformy princip nadřazenosti doktríny nad osobou: když se zkušenost člověka s doktrínou neshoduje, chybná je zkušenost (Lifton 1961). Vědomě-nevědomá vazba je jazykovou podobou téhož principu na úrovni jednotlivce. Logickou stránku, kdy se každá námitka předem vyloží jako potvrzení, rozebírá kompendium jako imunizaci proti falsifikaci.

Stav důkazů🔗

Pro specifický účinek vědomě-nevědomé dvojné vazby neexistují kontrolované doklady. Popisy jejího působení pocházejí z kazuistik ericksonovské tradice a z výcvikové literatury NLP. Teoretické předpoklady, na nichž stojí, jsou navíc sporné. Teorie hypnózy, které vycházejí z výzkumu, vysvětlují prožitek bezděčnosti hypnotických reakcí očekáváním a způsobem, jakým člověk svou reakci prožívá a vykládá, a nepotřebují k tomu nevědomí jako samostatného činitele (Kirsch a Lynn 1995). Kognitivní psychologie rozlišuje automatické a reflektované procesy, ale nepodporuje představu, že by automatické procesy nesly ucelenou vůli, kterou by šlo zvenčí poznat a která by měla přednost před vědomým rozhodnutím (Kahneman 2011). Tvrzení NLP o komunikaci s nevědomím kritici řadí k nejhůře testovatelným částem oboru (Sharpley 1987) a přehled výzkumu NLP konstatuje celkový nedostatek empirické podpory jeho tvrzení (Witkowski 2010). Rozumný závěr je, že vazba může snížit výkonový tlak tam, kde ho člověk sám chce snížit, ale tvrzení, že mluvčí ví, co chce nevědomí druhého, nemá žádnou vědeckou oporu.

Obrana a zotavení🔗

Hlavní obranou je trvat na tom, že o vlastní vůli rozhoduje člověk sám a že vědomé a informované rozhodnutí má konečnou váhu. Nikdo jiný nemá privilegovaný přístup k tomu, co člověk „hluboko uvnitř“ chce, a tvrzení o opaku je třeba chápat jako tvrzení o moci, ne o psychologii. Prakticky to znamená nepřijímat rozdělení na „povrch“ a „hloubku“ v podobě, kterou nabízí druhá strana: pochybnost není povrch, je to informace. Druhou obranou je všimnout si, kdo z rozdělení profituje. Pokud „nevědomí“ chce právě to, co mluvčí, je to vodítko. Třetí obranou je vnější ověření: lidé mimo vztah nebo skupinu mohou potvrdit, že vědomé námitky jsou rozumné. Kdo zná podobu takového argumentu předem, odolává mu lépe; McGuire ukázal, že předchozí seznámení s přesvědčovacím útokem a s protiargumenty zvyšuje odolnost (McGuire 1964). U lidí, kteří vyšli z prostředí, kde se jejich pochybnosti soustavně připisovaly nežádoucí části osobnosti, se v zotavení pracuje s obnovou důvěry ve vlastní úsudek a s rehabilitací pochybnosti jako legitimní součásti myšlení. Hermanová zdůrazňuje, že obnova autonomie a schopnosti vlastního úsudku patří k jádru uzdravení po dlouhodobé kontrole (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Watzlawick, P., Weakland, J. H., & Fisch, R. (1974). Change: Principles of Problem Formation and Problem Resolution. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Ericksonovská hypnóza – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Terapeutická dvojná vazba – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Komunikace probíhá vědomě i nevědomě – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, Communication is both conscious and unconscious)
• Disociace – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Dissociation)
• Iluze volby – příbuzné heslo (Milton-model, Illusion of choice)
• Terapeutická dvojná vazba – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Therapeutic double bind)
• Dvojitá disociativní vazba – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Double dissociation double bind)
• Ideomotorická signalizace – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Ideomotor signalling)
• Navozená amnézie – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Suggested amnesia)

V kompendiu

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Terapeutická dvojná vazba – předchozí heslo rodiny
• Dvojitá disociativní vazba – další heslo rodiny