Magické myšlení🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-04.09
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Kauzální klamy
Druh	pojem a princip
Anglicky	Magical thinking
Jiné názvy	magické uvažování, pověrečné usuzování
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Magické myšlení je souhrnné označení pro usuzování, které připisuje příčinné působení myšlenkám, přáním, slovům, symbolům nebo rituálům tam, kde žádný ověřitelný mechanismus neexistuje. Typické je přesvědčení, že myšlenka na neštěstí ho může přivodit, že předmět spojený s úspěchem úspěch přináší, že věci, které se podobají, na sebe působí, nebo že věci, které byly kdysi v kontaktu, zůstávají spojeny. Na rozdíl od ostatních hesel této rodiny nejde o jeden konkrétní klam, ale o pojem, který zastřešuje celou skupinu chybných příčinných úsudků: připisování příčiny podle časové blízkosti, jako u klamu po tom, tedy kvůli tomu, přisuzování smyslu náhodným shlukům, jako u texaského střelce, a výklad, který je nastaven tak, aby platil při každém výsledku. Magické myšlení je běžnou součástí lidské zkušenosti; objevuje se ve vývoji dítěte, v pověrách dospělých a v rituálech, které pomáhají zvládat nejistotu. Kompendium se jím zabývá proto, že se dá využít k ovládání: kdo přesvědčí druhého, že jeho myšlenky nebo víra způsobují tělesné či životní události, přenáší na něj odpovědnost za to, co ovlivnit nemůže. Gilovich ukázal, že podobná přesvědčení se udržují souhrou běžných kognitivních mechanismů, nikoli zvláštní iracionalitou (Gilovich 1991).

Původ a souvislosti🔗

Pojem magického myšlení vznikl v antropologii devatenáctého století. James Frazer v něm rozlišil dva principy, podobnost a dotyk: podobné působí na podobné a co bylo jednou spojeno, působí na sebe i na dálku. Vývojová psychologie, zejména Jean Piaget, popsala magické myšlení jako normální stadium dětského usuzování, v němž dítě ještě nerozlišuje mezi vlastními přáními a vnějším světem. Klinická psychiatrie pojem převzala pro popis příznaků. U obsedantně-kompulzivní poruchy se objevuje přesvědčení, že myšlenka nebo rituál může zabránit neštěstí, a v klasifikaci poruch osobnosti patří zvláštní přesvědčení a magické myšlení mezi znaky schizotypní poruchy. Kognitivní terapie popsala příbuzný jev personalizace, tedy sklon vztahovat k sobě vnější události bez dostatečného důvodu, jako jedno z kognitivních zkreslení, která provázejí emoční poruchy (Beck 1976). Psychologie úsudku pak ukázala, že lidé obecně vidí souvislosti v náhodných datech a přisuzují smysl shodám (Tversky a Kahneman 1974). Filozofie vědy přispěla kritériem, které magické výklady odlišuje od empirických hypotéz: tvrzení, které připouští každý výsledek, nevypovídá nic o světě (Popper 1959).

Struktura argumentu🔗

Magický příčinný úsudek má několik typických struktur. První je struktura podobnosti: věc, která se podobá jiné, na ni působí, takže symbol nemoci nemoc přivolává a symbol síly sílu dodává. Druhou je struktura dotyku: předmět, který patřil určité osobě nebo byl na určitém místě, si zachovává její vlastnosti. Třetí je struktura mentální příčinnosti: myšlenka, přání nebo pochybnost působí přímo na tělesné nebo vnější události. Čtvrtá, z hlediska kompendia nejzávažnější, je struktura imunizace: výklad je formulován tak, že každý výsledek ho potvrzuje. Pokud se nemocný uzdraví, je to důkaz síly víry; pokud se neuzdraví, je to důkaz, že nevěřil dost. Taková struktura je logicky nevyvratitelná, a proto, jak ukázal Popper, nemá empirický obsah (Popper 1959); tomuto rysu se věnuje heslo nefalzifikovatelné tvrzení. V kombinaci s mentální příčinností vytváří imunizace zvlášť škodlivý vzorec: odpovědnost za nemoc, neštěstí nebo selhání se přesouvá na vnitřní stav člověka, který je nemůže ovlivnit, a zároveň se nikdy nevyjeví, že výklad je chybný. Festinger popsal, jak lidé při rozporu mezi přesvědčením a skutečností často nemění přesvědčení, ale přidávají další výklady, které rozpor zmírní (Festinger 1957).

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je příčinné tvrzení bez mechanismu, který by šlo popsat a ověřit: „energie“, „vibrace“, „blokáda“, „znamení“. Druhým znakem je asymetrie výkladu: úspěch se připíše metodě nebo víře, neúspěch člověku. Třetím je nemožnost představit si výsledek, který by výklad vyvrátil. Čtvrtým je výběr potvrzujících případů: připomínají se splněné předpovědi a účinné rituály, zapomínají se nesplněné. Pátým je přesun odpovědnosti na vnitřní stav: nemocný „si nemoc přitáhl“, oběť „vyzařovala strach“, neúspěšný „málo chtěl“. Šestým je spojení výkladu s autoritou, která jako jediná rozumí skrytým souvislostem. Lifton mezi kritérii myšlenkové reformy uvádí mystickou manipulaci, tedy aranžování zážitků tak, aby se jevily jako spontánní projevy vyššího smyslu, a nadřazení doktríny osobní zkušenosti (Lifton 1961); souvislosti podrobněji rozebírá stránka Liftonova kritéria myšlenkové reformy. U člověka, na kterého je výklad uplatňován, se objevuje úzkostná sebekontrola myšlenek, pocit viny za události mimo jeho vliv a odklad nebo odmítání účinné léčby.

Odlišení od platné argumentace🔗

Magické myšlení je třeba odlišit od tří jevů, které se mu podobají. Prvním jsou ověřené účinky mentálních stavů na tělo, například vliv stresu na spánek nebo vliv očekávání na prožívání bolesti. Tyto účinky mají popsatelný mechanismus, jejich rozsah je měřitelný a omezený, a jejich výklad nepřipouští každý výsledek. Druhým jsou rituály, které člověk vědomě používá pro uklidnění nebo soustředění, aniž by jim připisoval příčinné působení na výsledek. Takový rituál nikomu neškodí, pokud nenahrazuje přípravu nebo léčbu. Třetím jsou kulturní a náboženské praxe, které vyjadřují smysl, naději nebo sounáležitost; kompendium je nehodnotí, dokud se z nich nevyvozují příčinná tvrzení o světě, jimiž se odpovědnost přenáší na jednotlivce nebo se brání přístupu k péči. Klinicky je důležité odlišit kulturně sdílená přesvědčení od příznaků poruchy a od důsledků dlouhodobé manipulace; tomu se věnuje stránka diferenciální diagnostiky. Rozhodujícím kritériem zůstává, zda výklad připouští možnost, že se mýlí (Popper 1959).

Stav poznání🔗

Psychologický výzkum doložil, že sklony k magickému usuzování nejsou omezeny na děti nebo na lidi s psychickou poruchou. Gilovich shrnul doklady o tom, jak se nepodložená přesvědčení udržují vnímáním řádu v náhodě, přednostním zapamatováním potvrzujících případů a vlivem sociálního okolí (Gilovich 1991). Tversky a Kahneman popsali iluzorní korelaci jako jev, při kterém lidé vidí souvislosti, které očekávají (Tversky a Kahneman 1974). Výzkum potvrzovacího zkreslení ukázal, že jakmile člověk přijme výklad, vyhledává a interpretuje informace tak, aby ho potvrzovaly (Nickerson 1998). V klinické psychologii je dobře doloženo, že pseudovědecké léčebné nabídky se často opírají o svědectví a o výklady, které nelze vyvrátit (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015); odklad účinné péče je pak jedním z jejich nejzávažnějších nepřímých dopadů. V oblasti NLP systematický přehled nenašel dostatek dokladů, že intervence založené na práci s přesvědčeními a představami zlepšují zdravotní výsledky (Sturt a kol. 2012); souvislost rozebírá heslo přesvědčení a zdraví. O tom, nakolik mírné formy magického myšlení plní pro člověka užitečnou funkci zvládání nejistoty, se vedou odborné diskuse; shoda panuje v tom, že škodlivé jsou formy, které přesouvají vinu nebo brání péči.

Vztah k technikám kompendia🔗

V uzavřených skupinách a v kontrolujících vztazích se magické myšlení stává nástrojem moci. Vůdce skupiny nebo praktik se prezentuje jako ten, kdo rozumí skrytým příčinám, a vykládá neštěstí členů jako důsledek jejich pochybností, neposlušnosti nebo kontaktu s „negativními“ lidmi. Singerová a Lalichová popsaly, jak skupiny tohoto typu vedou členy k tomu, aby připisovali problémy vlastnímu selhání, a ne skupině (Singer a Lalich 1995). Herman ukázala, že lidé v situaci dlouhodobého ohrožení se mohou upínat k výkladu, podle něhož mají nad svým osudem kontrolu, i za cenu vlastní viny (Herman 1992). Popis zotavení po takové zkušenosti přináší případ zotavení ze spirituálního kultu.

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je pojmenovat strukturu imunizace: výklad, který platí při každém výsledku, nevypovídá nic o tom, co se skutečně stalo (Popper 1959). Druhou obranou je oddělit vlastní odpovědnost od událostí mimo vlastní vliv. Nemoc, nehoda nebo jednání druhých lidí nejsou důsledkem myšlenek nebo nedostatku víry, a kognitivní terapie pracuje právě s rozpoznáváním personalizace a s návratem k realistickému přisuzování příčin (Beck 1976). Třetí obranou je trvat na vnějším posouzení: o léčbě rozhoduje lékařské vyšetření, ne výklad duchovní autority. Čtvrtou obranou je vrátit se k celé řadě případů, nejen k těm, které výklad potvrzují (Gilovich 1991). U lidí, kteří odcházejí ze skupiny nebo vztahu, kde byl magický výklad uplatňován, se v klinické praxi pracuje s úzkostí z „trestu“ za odchod a s pocitem viny za minulé události; užitečné je, když terapeut výklad nevyvrací konfrontačně, ale pomáhá člověku znovu získat důvěru ve vlastní úsudek a v ověřitelné souvislosti (Herman 1992). Pro odborníky platí, že respekt ke kulturním a náboženským přesvědčením klienta nevylučuje jasné odlišení mezi smyslem, který přesvědčení nese, a příčinným tvrzením, které by klientovi bránilo v péči.

Literatura🔗

• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Kauzální klamy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Klam modálního rozsahu – příbuzné heslo (Formální klamy, Modal scope fallacy)
• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Po tom, tedy kvůli tomu – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Post hoc ergo propter hoc)
• Texaský střelec – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Texas sharpshooter)
• Hráčský klam – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Gambler's fallacy)
• Horká ruka – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Hot-hand fallacy)
• Reifikace – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Reification)
• Přesvědčení a zdraví v NLP – příbuzné heslo (NLP vzorce: Přesvědčení, Beliefs and health in NLP)
• Efekt guru na seminářích – příbuzné heslo (NLP vzorce: Vliv a zneužití NLP, Guru effect in seminars)

V kompendiu

• Případ 50: Zotavení ze spirituálního kultu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.2.2 Liftonova kritéria myšlenkové reformy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.2 Diferenciální diagnostika EA vs. PTSD/cPTSD/disociativní poruchy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Kognitivní biasy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Zjednodušená kauzalita – předchozí heslo rodiny