Případ 24: Odchod z extrémní pravice

Upozornění: Kompozit z několika průběhů. Skupiny, symboly, místa a události jsou zobecněny; studie neuvádí nic, co by pomohlo skupiny identifikovat nebo do nich vstoupit. Struktura popisu volně sleduje zásady CARE pro kazuistiky (Gagnier et al., 2013). Slouží odborníkům, kteří pracují s lidmi při odchodu a po něm.

1. Kontext a vymezení

Kompozit popisuje organizovanou krajně pravicovou skupinu, která spojuje subkulturu (hudba, oblečení, sport), ideologii rasové nadřazenosti a socializaci přes násilí. Na rozdíl od online radikalizace zde rozhodují fyzická přítomnost, hierarchie a společné činy, které vytvářejí vinu i loajalitu. Simi a Futrell (2010) popsali, že taková hnutí přežívají díky „svobodným prostorům“ – koncertům, večírkům, domácnostem – v nichž se identita předává méně ideologií a více společným prožitkem.

Zachycení muži vstupovali v dospívání a odcházeli mezi pětadvacátým a pětatřicátým rokem. Mudde (2019) upozorňuje, že krajní pravice je vnitřně rozrůzněná a sahá od legálně působících stran až po násilné subkultury; kompozit se týká výhradně násilného a organizovaného okraje tohoto spektra, nikoli politických postojů jako takových.

2. Vstupní modus

Vstupem bylo adolescentní hledání „rodiny“ po rozpadu té biologické. Kontakt přišel přes koncert subkulturní hudby a sportovní klub; starší členové nabídli ochranu, uznání a strukturu. Ideologie přicházela až po vztahu – nejdřív patřit, potom věřit. Blee (2002) ve svém výzkumu organizovaného rasismu doložila, že rasistické přesvědčení se u mnoha členů rozvinulo až po vstupu, prostřednictvím osobních vazeb, a nikoli jako jeho příčina.

Proto byla skupina pro dospívajícího neodmítnutelná: odmítnout ideologii znamenalo ztratit jedinou rodinu, kterou měl. Tajfel a Turner (1979) ukázali, že sebehodnocení člověka je zčásti odvozeno od skupin, k nimž patří, a že potřeba pozitivní sociální identity vede ke zvýhodňování vlastní skupiny a k odlišování od cizích; v kompozitu se tato běžná potřeba stala nástrojem kontroly.

3. Časová osa expozice

V prvním půlroce (fáze počátečního kontaktu) šlo o koncerty, trénink, ochranu staršími členy a pocit bratrství. Mezi šestým a osmnáctým měsícem (fáze perturbace) následovalo ideologické „školení“ a nedůvěra k rodině a škole. Mezi druhým a čtvrtým rokem (fáze eskalace) přišlo tetování jako signál loajality, účast na akcích a zapojení do násilí. Mezi čtvrtým a desátým rokem (fáze konsolidace) se rasový mýtus stal absolutním výkladovým rámcem, doplněným kultem silného těla, militarizovanou hierarchií a eschatologií „rasové války“. Detekce nastala v proměnlivé době narozením dítěte a telefonátem bývalého člena, který pracoval v programu pro odcházející, a odchod a rekonstrukce po desátém roce probíhaly v programu typu EXIT: obnova identity, odstranění tetování, rekvalifikace a mentoring. Kanter (1972) popsala investici a oběť jako mechanismy, které členy váží ke skupině; tetování a společné násilí jsou investicemi, které odchod ztěžují.

4. Manifestované EA techniky

Emoční nosič ideologie představovala subkulturní hudba ve smyslu EA-1.4.2 Latentní emocionální modulace. Tetování a oděv jako znaky, které nelze snadno odložit, odpovídají EA-1.5.2 Dominantní tělesné hieroglyfy. Simi a Futrell (2010) popisují symboliku jako prostředek, který identitu zviditelňuje navenek a zároveň uzavírá cestu zpět, protože okolí člověka podle ní trvale zařazuje.

Stírání hranice mezi člověkem a „nepřítelem“ zachycuje EA-5.1.6 Kategoriální transgrese. Osobní životopis byl podle EA-5.3.23 Konstitutivní mytologizace zasazen do rasového mýtu o původu a konci a identita se podle EA-5.3.34 Konvergentní identitární tlak homogenizovala k jedinému „správnému“ typu. Tajfel a Turner (1979) vysvětlují, proč ostré rozdělení na „my“ a „oni“ zvyšuje soudržnost skupiny i nepřátelství vůči cizím.

Případ odpovídá scénáři F, scénáři G a scénáři L; v pozdní fázi jsou patrné všechny dimenze modelu BITE, jak je vymezil Hassan (1988): kontrola chování, informací, myšlení i emocí.

5. Fenomenologický průběh

Typická byla hypervigilance na veřejnosti, tělesné spouštěče na uniformní symboly a vina vůči obětem dřívějších akcí. Během členství převládala jistota a pocit síly, ale pod ní trvalý strach – z nepřátel, z policie, z vlastních. Emoční život se zúžil na hněv a loajalitu. Typická byla inverze zájmen: „my“ zcela nahradilo „já“, a to i v popisu vlastních pocitů. Tajfel a Turner (1979) by tento posun popsali jako převahu sociální identity nad osobní, kdy člověk vnímá sebe sama především jako příslušníka skupiny.

Po odchodu se dostavily kaskády flashbacků spojené s násilím, jehož byl účastníkem i svědkem. Simi et al. (2017) popsali u bývalých členů bělošských supremacistických skupin „identitní reziduum“ (identity residual): nechtěné myšlenky, emoce a tělesné reakce spojené s dřívější identitou, které připomínají návykové chování a přetrvávají dlouho po odchodu.

6. Detekční bod

Dva podněty se setkaly: narození dítěte, které poprvé otevřelo otázku, v jakém světě má vyrůstat, a telefonát bývalého člena, který skupinu opustil a pracoval pro program na pomoc odcházejícím. Ebaugh (1988) popsala odchod z role jako proces od prvních pochybností přes hledání alternativ k bodu obratu a vytvoření role „bývalého“; narození dítěte bylo bodem obratu, který dal pochybnostem konkrétní obsah.

Bývalý člen nemoralizoval, ale věděl, co odchod obnáší, a nabídl konkrétní pomoc. Bez té nabídky by narození dítěte zůstalo jen další chvílí pochybností. Bjørgo a Horgan (2009) shrnují, že k odchodu je třeba souhry odpuzujících činitelů ve skupině (push factors) a přitažlivých činitelů mimo ni (pull factors); nabídka bývalého člena byla rozhodujícím přitažlivým činitelem.

7. Intervenční strategie

Program navazoval na severoevropský model programů typu EXIT a na protokol epistemické rekonstrukce. Ve stupni S1 – Validace a mapování vznikl bezpečnostní plán s ohledem na riziko odvety, proběhla stabilizace a mapa vztahů a závazků ve skupině. Koehler (2017) řadí zajištění bezpečí odcházejících k základním úkolům programů pro odchod z násilných skupin.

Ve stupni S2 – Externalizace introjektů byly rasový mýtus a dehumanizující jazyk odděleny od vlastního hlasu a začala práce s vinou za činy. Ve stupni S3 – Rekonstrukce metakognice šlo o obnovu schopnosti vnímat druhé jako jednotlivce, ne kategorie. Horgan (2009) rozlišuje odpoutání od skupiny a změnu přesvědčení a upozorňuje, že první může předcházet druhému; kompozit ukazuje, že změna vnímání druhých přichází až po opuštění skupinového prostředí.

Stupeň S4 – Hermeneutická obnova přinesl nový výklad vlastního příběhu včetně odpovědnosti a odstraňování tetování jako tělesnou součást odchodu. Stupeň S5 – Konsolidace a transfer zahrnoval rekvalifikaci, novou práci, mentoring a později pomoc jiným odcházejícím. Ebaugh (1988) popisuje vytvoření role „bývalého“ jako samostatný úkol: člověk se musí naučit žít s minulostí, kterou okolí nezapomíná.

8. Výsledek a reziduální deficity

Po několika letech žil muž mimo skupinu se stálou prací. Přetrvávaly viditelné stopy (jizvy, tetování), omezené kariérní vyhlídky a trvalé riziko odvety bývalé skupiny. Vina vůči obětem zůstávala tématem, které terapie nemohla „vyřešit“, jen pomoci nést; součástí bylo i dlouhodobé altruistické kanalizování. Litz et al. (2009) popisují morální zranění (moral injury) jako trvalou újmu, která vzniká, když člověk jedná v rozporu s vlastními morálními přesvědčeními, a jako cestu nápravy navrhují mimo jiné smysluplné činy reparace.

9. Diferenciální diagnostika

Od důsledků skupinové totalizace je třeba odlišit antisociální poruchu osobnosti, u níž jsou násilí a bezohlednost přítomné napříč kontexty před vstupem a nezávisle na skupině (American Psychiatric Association, 2013). Současně je třeba posoudit PTSD a C-PTSD, tedy traumatické symptomy z násilí i z dětství, které se s epistemickou anihilací mohou překrývat; Herman (1992) upozorňuje, že dlouhodobé trauma mění i vztah k sobě a k druhým, nejen paměť.

Častou komorbiditou je závislost na návykových látkách, která vyžaduje souběžnou léčbu. Od skupinové kontroly je třeba odlišit i ideologické přesvědčení bez skupinové kontroly, tedy názory bez totalizujícího rámce; Mudde (2019) připomíná, že radikální postoje jsou v demokratické společnosti rozšířené a samy o sobě nejsou předmětem klinické práce.

10. Právní a institucionální rámec

Odcházející často čelí trestnímu stíhání za dřívější činy. Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka je trestná podle § 403 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Spolupráce s orgány činnými v trestním řízení může zvýšit riziko odvety a souvisí s ochranou svědků, kterou upravuje zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka.

Terapeut by měl vědět, kde končí mlčenlivost, viz povinné hlášení. Práva obětí dřívějších činů chrání zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, a terapeutická práce s pachatelem je nesmí oslabovat.

11. Prevence a poučení pro praxi

Prevence stojí na dostupných náhradních komunitách pro dospívající bez rodinného zázemí – sport, hudba, mentoring. Blee (2002) ukazuje, že vstup často vede přes osobní vztahy, nikoli přes ideologii, a proto je nejúčinnější prevencí nabídka jiných vztahů s podobnou mírou uznání. Pro odchod je rozhodující existence programu a člověka, který skupinu zná zevnitř (Bjørgo a Horgan, 2009).

Kliničtí pracovníci by měli počítat s tím, že odcházející jsou současně pachateli i oběťmi a že obě role potřebují místo. Simi et al. (2017) připomínají, že identitní reziduum může přetrvávat roky, a proto je dlouhodobá podpora po odchodu stejně důležitá jako samotný odchod.

12. Limity a otevřené otázky

Kompozit popisuje muže; role žen ve skupinách je odlišná a méně popsaná, jak ukazuje Blee (2002). Flyvbjerg (2006) připomíná, že kazuistika ukazuje mechanismus, nikoli četnost. Otevřené zůstává, jak spojit odpovědnost za činy s terapeutickou podporou, aniž by jedno ohrožovalo druhé (Koehler, 2017).

Literatura

• American Psychiatric Association (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (5th ed.). American Psychiatric Publishing.
• Bjørgo, T., & Horgan, J. (Eds.) (2009). Leaving Terrorism Behind: Individual and Collective Disengagement. Routledge.
• Blee, K. M. (2002). Inside Organized Racism: Women in the Hate Movement. University of California Press.
• Ebaugh, H. R. F. (1988). Becoming an Ex: The Process of Role Exit. University of Chicago Press.
• Flyvbjerg, B. (2006). Five misunderstandings about case-study research. Qualitative Inquiry, 12(2).
• Gagnier, J. J., et al. (2013). The CARE guidelines: consensus-based clinical case reporting guideline development. Global Advances in Health and Medicine, 2(5).
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Park Street Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Horgan, J. (2009). Walking Away from Terrorism: Accounts of Disengagement from Radical and Extremist Movements. Routledge.
• Kanter, R. M. (1972). Commitment and Community: Communes and Utopias in Sociological Perspective. Harvard University Press.
• Koehler, D. (2017). Understanding Deradicalization: Methods, Tools and Programs for Countering Violent Extremism. Routledge.
• Litz, B. T., et al. (2009). Moral injury and moral repair in war veterans: a preliminary model and intervention strategy. Clinical Psychology Review, 29(8).
• Mudde, C. (2019). The Far Right Today. Polity Press.
• Simi, P., Blee, K., DeMichele, M., & Windisch, S. (2017). Addicted to hate: identity residual among former white supremacists. American Sociological Review, 82(6).
• Simi, P., & Futrell, R. (2010). American Swastika: Inside the White Power Movement's Hidden Spaces of Hate. Rowman & Littlefield.
• Tajfel, H., & Turner, J. C. (1979). An integrative theory of intergroup conflict. In W. G. Austin & S. Worchel (Eds.), The Social Psychology of Intergroup Relations. Brooks/Cole.

Související

Sourozenecké případy

• Případ 25 – odchod z extrémní levice – odlišná ideologie, shodná struktura skupiny.
• Případ 22 – online radikalizace – online předstupeň organizované fáze.
• Případ 59 – zotavení z politického kultu – dlouhodobé zotavení po politické skupině.

Pojmy

• Destrukce identity – co skupina s vlastním já dělá.
• Internalizovaný pachatel – vnitřní hlas skupiny po odchodu.

Obnova a krize

• Střednědobá pracovní integrace – rekvalifikace a nová práce.
• Ochrana svědka – akutní postup při riziku odvety.
• Přehled případových studií – rejstřík všech kazuistik podle domén.