Sekvenční inkongruence🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-15.05
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Práce s částmi
Druh	pojem
Anglicky	Sequential incongruence
Jiné názvy	postupný nesoulad, střídavá inkongruence
Obecnější heslo	Inkongruence
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Sekvenční inkongruence označuje v neurolingvistickém programování nesoulad, který se neprojevuje v jednom okamžiku, ale rozkládá se v čase. Člověk se jednou chová, mluví nebo cítí jedním způsobem a jindy opačným: chvíli je pro změnu, chvíli proti ní, jeden týden drží dietu a druhý ji porušuje, ráno je nadšený plánem a večer ho chce zrušit. Na rozdíl od simultánní inkongruence, při které si v témže okamžiku odporují slova a tělo, je u sekvenční inkongruence každá fáze sama o sobě souladná. Rozpor se ukáže teprve při srovnání fází (Grinder a Bandler 1976). NLP oba druhy chápe jako zvláštní případy obecného pojmu inkongruence a vykládá je jako projev vnitřního konfliktu, ve kterém se střídají dvě části s odlišnými záměry. Pojem má popisnou hodnotu, protože upozorňuje na vzorec kolísání, který člověk sám často nevidí. Má však i zřetelné riziko: kdo vykládá střídání fází, musí rozhodnout, zda je některá z nich „pravější“, a toto rozhodnutí může přepsat vůli člověka.

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení simultánní a sekvenční inkongruence zavedli Grinder a Bandler ve druhém dílu práce o struktuře magie, kde inkongruenci popsali jako hlavní materiál terapeutické práce a navrhli ji třídit podle kanálů a podle času, ve kterém se projevuje (Grinder a Bandler 1976). Sekvenční podobu spojili s představou polarit, tedy dvou protilehlých postojů, které se v chování člověka střídají a které lze v terapii nechat plně vyjádřit, než se hledá jejich integrace. V knize o reframingu pak střídání dvou stránek, které si navzájem překážejí, učinili výchozím bodem pro vyjednávání mezi částmi (Bandler a Grinder 1982). Podobný jev zná i psychologie mimo NLP, i když ho popisuje jinými pojmy. Teorie kognitivní disonance ukázala, že po rozhodnutí lidé často prožívají napětí a pochybnosti o zvolené variantě a že se jejich postoje v čase přeskupují, aby napětí snížily (Festinger 1957). Kahneman rozlišil prožívající a vzpomínající já a ukázal, že hodnocení téže zkušenosti se může lišit podle toho, zda ji člověk právě prožívá, nebo si ji později vybavuje (Kahneman 2011). Tato rozlišení vysvětlují kolísání v čase bez předpokladu samostatných částí s vlastní vůlí.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má sekvenční inkongruence tři složky. První je střídání: v průběhu času se objevují alespoň dva postoje nebo vzorce chování, které jsou v rozporu. Druhou je vnitřní soudržnost fází: v každé fázi člověk mluví a jedná přesvědčivě a jeho slova, hlas i tělo se shodují. Třetí je spouštěč: přechod mezi fázemi bývá vázán na situaci, dobu, náladu, únavu, přítomnost určitých lidí nebo na jiné podmínky, které člověk nemusí vnímat. NLP tuto strukturu vykládá tak, že v každé fázi „vládne“ jiná část a že spouštěč aktivuje tu či onu (Grinder a Bandler 1976). Pro pozorovatele je užitečné rozlišit tři roviny, na kterých se lze o sekvenční inkongruenci bavit. Rovina pozorování říká, že postoj se v čase změnil, a ta bývá spolehlivá. Rovina výkladu říká, proč se změnil, a ta je vždy hypotézou. Tatáž změna může vyplývat z vnitřní ambivalence, z nových informací, z únavy, ze strachu, z tlaku okolí nebo z toho, že se změnily okolnosti. Rovina oprávnění říká, kdo o výkladu rozhoduje. Manipulativní potenciál pojmu leží právě v této třetí rovině: kdo prohlásí jednu fázi za „pravé já“ a druhou za přechodnou poruchu, získává možnost rozhodnout za druhého, kterou ze svých vůlí má uskutečnit.

Detekční znaky🔗

Manipulativní práce se sekvenční inkongruencí má několik rozpoznatelných znaků. Prvním je jednostranný výklad: fáze, která vyhovuje mluvčímu, se nazývá skutečným přáním člověka, zatímco opačná fáze je „chvilková slabost“, „strach“ nebo „stará část“. Druhým znakem je vyhýbání se vnějším příčinám. Kolísání se vysvětluje výhradně vnitřním konfliktem a nebere se v úvahu, že přechody mezi fázemi mohou souviset s tlakem, výhrůžkami, ekonomickou závislostí nebo s jednáním samotného mluvčího. Třetím znakem je používání minulosti proti přítomnosti: dřívější souhlas se připomíná jako závazný a současný nesouhlas jako jeho zrada, například ve větách, že člověk přece před týdnem chtěl pokračovat. Čtvrtým znakem je kolísání samotné jako argument pro nedůvěru k sobě: člověku se říká, že protože se rozhoduje nestabilně, nemá věřit svému aktuálnímu úsudku a má se spolehnout na mluvčího. V blízkých vztazích s kontrolou se tento výklad objevuje typicky u opakovaných pokusů odejít, které kontrolující strana vykládá jako záchvaty, a ne jako opakovaně vyslovenou vůli. Stark ukazuje, že setrvávání ve vztahu s kontrolou je často důsledkem soustavného omezování svobody a ne vnitřní nerozhodnosti oběti (Stark 2007). Kompendium podobné přepisy významu sleduje u strategické reinterpretace.

Legitimní a manipulativní užití🔗

V poradenství a v terapii může být pojmenování sekvenční inkongruence užitečné. Člověk, který si všimne, že jeho postoj k důležitému rozhodnutí kolísá podle denní doby nebo podle toho, s kým právě mluvil, získá informaci, kterou může dál zkoumat. Legitimní užití má jasné rysy. Kolísání se popisuje jako pozorování a vrací se člověku jako otázka. Neurčuje se předem, která fáze je skutečná, a hledají se i vnější vlivy, které přechody spouštějí. Motivační rozhovory s ambivalencí pracují podobně, když obě strany rozporu shrnují a nechávají klienta, aby sám zvážil, k čemu se přiklání (Miller a Rollnick 2013). Manipulativní užití obrací každý z těchto rysů. Výklad je předem rozhodnutý, vždy ve prospěch mluvčího, vnější vlivy se zamlčují a kolísání se používá jako důkaz, že člověk nemá svému úsudku věřit. V uzavřených skupinách se podobně vykládají období pochybností člena: připisují se „starému já“ nebo „světu venku“, zatímco období oddanosti platí za projev pravé identity. Lifton u lidí, kteří prošli myšlenkovou reformou, popsal napětí mezi postoji převzatými v reformě a jejich dřívější identitou a ukázal, jak systém uzavřený doktríně vykládá každou odchylku jako vinu jednotlivce (Lifton 1961). Tímto směrem rozvádí téma heslo o štěpení já v manipulativních skupinách.

Stav důkazů🔗

Obecné tvrzení, že lidé k důležitým rozhodnutím mívají v čase proměnlivý vztah, je nesporné a má oporu v psychologii rozhodování, v teorii disonance i ve výzkumu ambivalence (Festinger 1957; Kahneman 2011). Sporné jsou až další kroky výkladu, které NLP k pojmu připojuje. Představa, že každá fáze odpovídá samostatné části s vlastním záměrem a že kolísání se řeší jejich vyjednáním nebo sjednocením, je pracovní metafora, která nemá nezávislé empirické ověření. Kritické přehledy výzkumu NLP konstatují, že tvrzení oboru převážně nemají kvalitní oporu v kontrolovaných studiích (Witkowski 2010) a že teoretické konstrukce NLP jsou často formulovány tak, že je obtížné je vyvrátit (Sharpley 1987). U sekvenční inkongruence se nevyvratitelnost projevuje v tom, že jakoukoli změnu postoje lze vyložit jako přepnutí mezi částmi, a výklad tak nikdy nemůže selhat. Přehled pro oblast koučinku navíc upozorňuje, že praktici NLP pracují s pojmy, jejichž platnost nebyla doložena, a že by je měli používat opatrně (Passmore a Rowson 2019). Pro čtenáře z toho plyne, že pozorování kolísání má hodnotu otázky, ale výklad o částech, a zvláště tvrzení o tom, která část je pravá, nemá oporu.

Obrana a zotavení🔗

Obranou je trvat na tom, že všechny fáze patří člověku a že o jejich váze rozhoduje on sám. Pokud mluvčí prohlásí jednu fázi za pravé přání a druhou za slabost, je legitimní jeho výklad odmítnout a připomenout, že změna postoje je běžnou součástí rozhodování. Druhou obranou je hledat vnější spouštěče. Pomáhá zaznamenávat si, kdy a za jakých okolností se postoj mění: po rozhovoru s kým, po jaké události, v jakém stavu únavy či strachu. Takový záznam často ukáže, že kolísání nevychází jen zevnitř, ale souvisí s tlakem nebo s jednáním druhé strany. Třetí obranou je u vážných rozhodnutí zohlednit, které postoje se objevují opakovaně a vytrvale. Opakovaně vyslovená touha odejít ze vztahu nebo ze skupiny je důležitá informace a neztrácí váhu tím, že se mezi jejími projevy objevily i období návratu. U lidí po odchodu ze vztahů nebo skupin, ve kterých bylo kolísání soustavně vykládáno proti nim, se zotavení zaměřuje na obnovu důvěry ve vlastní úsudek a na pochopení, že kolísání bylo často odpovědí na nebezpečnou situaci, ne znakem slabosti. Herman zdůrazňuje, že návrat k vlastnímu úsudku probíhá ve vztazích, které respektují autonomii a nepřebírají za člověka rozhodnutí (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1982). Reframing: Neuro-Linguistic Programming and the Transformation of Meaning. Moab: Real People Press.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1976). The Structure of Magic II: A Book about Communication and Change. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Práce s částmi – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Inkongruence – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Kalibrace – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Calibration)
• Kongruence – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Congruence)
• Inkongruence – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Incongruence)
• Vyjednávání mezi částmi – příbuzné heslo (Práce s částmi, Parts negotiation)
• Simultánní inkongruence – příbuzné heslo (Práce s částmi, Simultaneous incongruence)
• Integrace polarit – příbuzné heslo (Práce s částmi, Polarity integration)
• Štěpení já v manipulativních skupinách – příbuzné heslo (Práce s částmi, Splitting of the self in manipulative groups)

V kompendiu

• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.1 Diagnostické indikátory a markery EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Vyjednávání mezi částmi – předchozí heslo rodiny
• Simultánní inkongruence – další heslo rodiny