Integrace polarit🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-15.08
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Práce s částmi
Druh	vzorec
Anglicky	Polarity integration
Jiné názvy	práce s polaritami, hraní polarit
Obecnější heslo	Integrace částí
Užití	převážně terapeutické
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Integrace polarit je vzorec práce s částmi, ve kterém se vnitřní rozpor člověka popisuje jako napětí mezi dvěma protilehlými póly téhož tématu. Typickými polaritami jsou například náročnost a vyhýbání, nezávislost a potřeba opory, opatrnost a riskování nebo přísnost a shovívavost. Každý pól se podle modelu projevuje jako souvislý způsob prožívání a chování, který v některých situacích převládá, a člověk mezi nimi často kolísá, aniž by kterýkoli z nich plně uznal. Integrace má vést k tomu, aby oba póly dostaly prostor, aby se jejich přínos stal dostupným současně a aby se člověk nemusel rozhodovat mezi dvěma krajnostmi (Grinder a Bandler 1976). Vzorec patří k nejstarším postupům rodiny Práce s částmi a nejzřetelněji v něm je vidět gestalt dědictví NLP. Pro kompendium je důležitý proto, že rozdělení osobnosti na dva póly lze snadno převrátit v jejich hodnocení: jeden pól se prohlásí za silný, zralý nebo čistý a druhý za slabý, zraněný nebo nečistý, a „integrace“ pak znamená potlačení té strany, která vadí někomu jinému.

Původ a souvislosti🔗

Hlavním zdrojem vzorce je gestalt terapie. Perls pracoval s protichůdnými stránkami osobnosti, z nichž nejznámější je dvojice „vrchního psa“, který přikazuje a kárá, a „spodního psa“, který se vymlouvá, slibuje a sabotuje. Nechával je mluvit střídavě, často z různých míst v místnosti, aby klient obě strany prožil jako vlastní a přestal jednu z nich promítat ven (Perls 1969). Grinder a Bandler tuto práci analyzovali ve druhém dílu své práce o struktuře magie a zařadili ji do svého modelu inkongruence. Popsali, jak lze rozporné stránky klienta oddělit, nechat každou z nich plně a souladně projevit, a teprve poté hledat jejich sjednocení. Pro tento postup převzali výraz polarity a zdůraznili, že oba póly je nutné nejprve zesílit do plné podoby, protože dokud jsou jen naznačené, nelze je integrovat (Grinder a Bandler 1976). Satirová ve své rodinné terapii pracovala s podobnými protiklady na úrovni rodinných rolí a komunikačních postojů a sledovala, jak se rozpor mezi tím, co člověk říká, a tím, co prožívá, projevuje v rodinném systému (Satir 1972). Pozdější podoby vzorce v NLP propojily integraci polarit s prací s kotvami, ve které se oba póly vážou k tělesným signálům a jejich současné vybavení má vést ke smísení, jak to popisuje heslo kolaps kotev.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má integrace polarit tři prvky. Prvním je oddělení: rozpor, který člověk prožívá jako zmatek nebo kolísání, se rozloží na dva póly, z nichž každý dostane vlastní polohu, hlas a obsah. Oddělení často využívá prostor, například dvě židle nebo dvě místa v místnosti, takže člověk mezi póly fyzicky přechází. Druhým prvkem je plné vyjádření: každý pól se nechá projevit naplno a souladně, bez zasahování druhého pólu, aby se ukázalo, co nese a co chce. Tento krok navazuje na pozorování, že rozpor se často projevuje jako sekvenční inkongruence, ve které se póly střídají, aniž by se kdy setkaly (Grinder a Bandler 1976). Třetím prvkem je setkání: póly se uvedou do kontaktu, například dialogem, společnou úrovní záměru nebo tělesným gestem, a hledá se stav, ve kterém jsou přínosy obou dostupné zároveň. Některé varianty k tomu používají symbolické spojení, jaké popisuje vizuální squash. Tvrzený mechanismus spočívá v tom, že plné prožití obou stran a jejich současné zpřítomnění ruší potřebu mezi nimi kolísat. Z hlediska obecné psychologie lze tentýž průběh popsat jako zvědomení ambivalence a její přijetí, které snižuje napětí, jež podle teorie disonance protichůdné postoje vytvářejí (Festinger 1957).

Detekční znaky🔗

Pro pozorovatele je podstatné rozlišit rovnocenné zacházení s póly od jejich hodnocení. V legitimní práci se oba póly popisují jako lidské a oprávněné a nikde se netvrdí, že jeden je „pravý“ a druhý „falešný“. Varovným znakem je, když vedoucí rozhovoru, lektor nebo autorita skupiny určí, které póly v člověku jsou, a jednomu z nich přidělí kladnou a druhému zápornou hodnotu. Další znak je obsahový: kladný pól se překrývá s tím, co požaduje skupina nebo vztah, a záporný pól s tím, co je s požadavky v rozporu, například s vazbami na rodinu, s kritickým myšlením nebo s přáním mít vlastní soukromí. Třetím znakem je slovník čistoty a nečistoty, silného a slabého, nového a starého já, který z polarity dělá morální dichotomii. Lifton mezi kritérii totalitního prostředí uvedl požadavek čistoty, který rozděluje svět na čisté a nečisté a vyžaduje od jednotlivce, aby v sobě nečisté stránky neustále odhaloval a vymycoval (Lifton 1961). Když se tato dichotomie přenese dovnitř člověka, vzniká vnitřní štěpení, které popisuje heslo štěpení já v manipulativních skupinách. Hassan popisuje černobílé myšlení a rozdělení na „my“ a „oni“ jako typické rysy skupin, které kontrolují myšlení svých členů (Hassan 1988).

Legitimní a manipulativní užití🔗

V terapii může práce s polaritami pomoci člověku, který se dlouho zmítá mezi dvěma krajnostmi a odsuzuje jednu z nich. Klient, který střídá přehnanou výkonnost s obdobími vyčerpání a výčitek, může zjistit, že jeho náročná i odpočinková stránka mají oprávněný přínos, a že zdravé fungování nespočívá ve vítězství jedné z nich, ale v jejich vyvážení. Takové užití respektuje, že klient je autoritou ve vlastní zkušenosti, a staví na přijetí obou stran rozporu (Rogers 1951). Legitimní užití má jasné rysy. Póly pojmenovává klient nebo s jejich pojmenováním souhlasí, žádný z nich se nepatologizuje a výsledek se hodnotí podle toho, zda se klientovi lépe žije, ne podle toho, zda přijal postoj terapeuta. Manipulativní užití tyto rysy obrací. Póly určuje autorita, hodnotí je morálně a „integrace“ znamená, že slabý nebo nečistý pól utichne. V uzavřených skupinách se tímto způsobem oddanost skupině ztotožňuje se silným a pravým pólem osobnosti a pochybnosti, vazby na blízké nebo přání odejít s pólem slabým, který je třeba překonat. V koučovacích a seminárních prostředích se může podobně stavět „výkonné já“ proti „pohodlnému já“ a výsledkem bývá tlak na další nákupy nebo na víc práce. Tosey a Mathison upozorňují, že síla nástrojů NLP spočívá v jejich přesvědčivosti a že jejich etiku je třeba posuzovat podle toho, komu v daném vztahu slouží (Tosey a Mathison 2009).

Stav důkazů🔗

Pro integraci polarit jako specifický postup NLP nejsou známy kontrolované studie, které by prokázaly její účinek. Přehledy výzkumu NLP konstatují, že tvrzení oboru převážně nemají kvalitní empirickou oporu (Witkowski 2010; Sharpley 1987), a přehled pro oblast koučinku doporučuje opatrnost při používání technik NLP, jejichž účinek nebyl doložen (Passmore a Rowson 2019). U příbuzných postupů v jiných terapeutických školách, zejména u dialogu na dvou židlích v terapii zaměřené na emoce, existuje vlastní výzkum. Ten se však týká postupů s jinou teorií a jiným zarámováním a nelze ho přenášet na NLP, které gestalt práci převzalo v podobě modelu, nikoli spolu s jejím výzkumným zázemím. Obecná představa, že protichůdné postoje vytvářejí napětí a že jejich zvědomení a přijetí může napětí zmírnit, je v souladu s teorií disonance i s výzkumem ambivalence (Festinger 1957; Miller a Rollnick 2013). Tvrzení o specifickém mechanismu, podle kterého současné zpřítomnění dvou pólů trvale ruší jejich střídání, je však neověřené. Pro čtenáře z toho plyne, že integraci polarit lze považovat za srozumitelný rámec pro práci s ambivalencí, ne za ověřenou metodu.

Obrana a zotavení🔗

Obranou je trvat na tom, že obě stránky rozporu patří člověku a že žádná z nich není sama o sobě slabá nebo nečistá. Pokud někdo rozděluje vaši osobnost na silnou a slabou polovinu a silnou ztotožňuje s tím, co požaduje on nebo skupina, je legitimní jeho výklad odmítnout a popsat rozpor vlastními slovy. Druhou obranou je sledovat obsah pólů: pokud do slabého pólu padá všechno, co spojuje člověka se světem mimo vztah nebo skupinu, nejde o vnitřní integraci, ale o odpojování od vnějších opor. Třetí obranou je hledat rozhovor s lidmi mimo tento rámec, kteří mohou připomenout, že pochybnosti, vazby na rodinu a potřeba soukromí jsou běžnou a zdravou součástí života. V zotavení po zkušenosti, ve které bylo vlastní já soustavně štěpeno na dobré a špatné, se pracuje s obnovou celistvosti, tedy s tím, aby člověk mohl znovu uznat i stránky, které skupina nebo vztah označily za nečisté. Herman popisuje, že zotavení po dlouhodobém zneužití vede k obnově souvislé identity a ke znovunavázání vztahů, které byly přerušeny (Herman 1992). Kompendium k tomu nabízí oporu v protokolu identitní rekonstituce. Odborníci, kteří s polaritami pracují, by měli dbát, aby žádný pól nehodnotili a aby výsledek práce zůstal v rukou klienta.

Literatura🔗

• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1976). The Structure of Magic II: A Book about Communication and Change. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Perls, F. S. (1969). Gestalt Therapy Verbatim. Lafayette: Real People Press.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Práce s částmi – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Integrace částí – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Kolaps kotev – příbuzné heslo (Kotvení, Collapsing anchors)
• Vizuální squash – příbuzné heslo (Práce s částmi, Visual squash)
• Sekvenční inkongruence – příbuzné heslo (Práce s částmi, Sequential incongruence)
• Shoda a rozdíl – příbuzné heslo (Metaprogramy, Sameness and difference)
• Kořeny NLP: Satirová, Perls, Erickson – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, Roots of NLP: Satir, Perls, Erickson)

V kompendiu

• 6.3 Terapeutické přístupy — přehled – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.2.3 IFS — Internal Family Systems – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Hledání pozitivního záměru části – předchozí heslo rodiny
• Štěpení já v manipulativních skupinách – další heslo rodiny