Historický případ: Deep state narativ

Kategorie: Dezinformace a manipulace veřejností · Období: v USA zejména od roku 2016 · Místo: USA, Turecko a další země

Narativ o „hlubokém státu“ (deep state) se liší od ostatních případů této sekce: nejde o jedno vyvratitelné tvrzení, ale o interpretační rámec, který může mít oprávněné jádro i nevyvratitelnou podobu (Skowronek, Dearborn a King, 2021). V Kompendiu slouží k tomu, aby čtenář dokázal rozlišit mezi legitimní kritikou nekontrolované moci institucí a vzorcem, v němž se každá institucionální překážka stává důkazem spiknutí. Stránka nehodnotí politické aktéry; popisuje strukturu narativu a jeho epistemické účinky.

Skowronek, Dearborn a King (2021) navrhují číst americký spor o „hluboký stát“ jako střet dvou legitimních principů ústavního systému – odborné a nestranné správy na jedné straně a demokratické kontroly volenou exekutivou na druhé. Tento výklad je užitečný i pro Kompendium: ukazuje, že narativ nevzniká z ničeho, ale z napětí, které je v moderním státě trvalé, a že se stává epistemicky škodlivým teprve tehdy, když se napětí přetaví v nevyvratitelné podezření.

Kontext

Pojem pochází z Turecka (derin devlet), kde označoval síť napojení mezi armádou, bezpečnostními složkami, nacionalistickými skupinami a organizovaným zločinem (Söyler, 2015). Jeho reálný obsah potvrdil například skandál po autonehodě u Susurluku v listopadu 1996, která odhalila spojení mezi policejním vedením, politikem a hledaným pachatelem. V USA se pojem objevoval spíše okrajově; jinými slovy podobnou starost vyjadřovaly kritiky „vojensko-průmyslového komplexu“ (Eisenhower, 1961), kritika mocenské elity (Mills, 1956) nebo výzkum autonomie byrokracie (Carpenter, 2001).

Americká historie zná i doložené případy zneužití moci státními složkami: vyšetřování Churchova výboru Senátu v letech 1975–1976 odhalilo mimo jiné program FBI COINTELPRO, který v letech 1956–1971 sledoval a narušoval činnost politických skupin (Church Committee, 1976). Takové zkušenosti poskytují narativu o skryté moci důvěryhodné podloží a vysvětlují, proč ho nelze odbýt jako čistou fikci.

Co se stalo

V letech 2014–2016 publikoval bývalý kongresový úředník Mike Lofgren esej a poté knihu The Deep State, v níž pojmem označil propojení bezpečnostního aparátu, finančního sektoru a politiky – ve smyslu kritiky establishmentu, nikoli spiknutí (Lofgren, 2016). V letech 2016–2017 pojem převzala pravicová média a komentátoři a začal se užívat pro údajnou síť úředníků, zpravodajců a soudců, kteří sabotují nově zvolenou administrativu (Skowronek, Dearborn a King, 2021).

Pojem užíval také prezident Donald Trump a jeho tehdejší hlavní stratég Steve Bannon, který v únoru 2017 mluvil o „dekonstrukci správního státu“. V letech 2017–2019 byly vyšetřování ruského vměšování a další spory mezi administrativou a institucemi v rámci narativu interpretovány jako jeho potvrzení; kritici naopak upozorňovali, že narativ slouží k diskreditaci kontrolních mechanismů (Levitsky a Ziblatt, 2018).

V roce 2020 se narativ propojil s hnutím QAnon, v němž „hluboký stát“ získal podobu zločinné elity (Rothschild, 2021). Od téhož roku byl spojován s návrhy usnadnit propouštění státních zaměstnanců, například s výkonným nařízením z října 2020, které zavádělo kategorii „Schedule F“ (Skowronek, Dearborn a King, 2021).

Epistemické mechanismy

Dvojí význam pojmu

Pojem funguje v dvou registrech zároveň. V obhajitelném smyslu znamená, že stálé instituce mají vlastní zájmy a setrvačnost – to je běžné tvrzení politologie (Carpenter, 2001). V silném smyslu znamená skryté koordinované spiknutí proti vůli voličů. Při kritice se lze stáhnout ke slabšímu významu, při mobilizaci užívat silnější. Jde o klasický vzorec motte-and-bailey.

Nefalsifikovatelnost

V silné podobě narativu je každá událost potvrzením: když instituce jedná proti vládě, je to sabotáž; když nejedná, je to dobře skryté. Absence důkazů je dokladem dokonalosti spiknutí. Takový rámec je imunizován proti falsifikaci; Sunstein a Vermeule (2009) tuto vlastnost konspiračních teorií nazývají sebeutěsněním. Odpovídá to i tomu, co Hofstadter (1965) nazval „paranoidním stylem“ politiky: přesvědčení o rozsáhlém, mimořádně účinném a zlovolném spiknutí, proti němuž je nutné jednat okamžitě.

Delegitimizace kontrolních institucí

Narativ přesouvá důvěru z institucí, které ověřují fakta – soudů, inspektorátů, statistických úřadů, zpravodajských služeb, médií –, na osobu nebo hnutí. Rozhodnutí institucí se pak neposuzují podle obsahu, ale podle toho, zda vyhovují. Levitsky a Ziblatt (2018) popisují oslabování „rozhodčích“ demokratického systému jako jeden z typických vzorců jeho eroze. Jde o institucionální podobu delegitimizace a o expertní disinflaci.

Zrcadlová symetrie

Narativ vyvolává zrcadlovou reakci: druhá strana může vnímat každou kritiku institucí jako útok na demokracii (Skowronek, Dearborn a King, 2021). Oba rámce pak ztěžují věcnou debatu o skutečných problémech – o transparentnosti zpravodajských služeb, odpovědnosti úředníků či politizaci justice. Výsledkem je stav, v němž se o instituci nediskutuje podle toho, co dělá, ale podle toho, ke které straně se zdá patřit.

Dopady na jednotlivce a společnost

Na úrovni společnosti narativ přispívá ke generalizované nedůvěře, která se neomezuje na konkrétní instituci, ale zasahuje princip nestranné správy vůbec (Levitsky a Ziblatt, 2018). Státní zaměstnanci a soudci se stávají terčem osobních útoků a výhrůžek.

Na úrovni jednotlivců rámec poskytuje jednoduché vysvětlení složitých jevů a pocit zasvěcenosti; v kombinaci s dalšími konspiračními přesvědčeními může vést k izolaci podobně jako u QAnonu (Barkun, 2003). Dlouhodobým rizikem je, že oprávněná kritika institucí ztrácí kredit, protože je zaměňována s konspiračním výkladem – a že skutečná pochybení, jaká odhalil Churchův výbor, by pak bylo těžší rozpoznat a napravit (Church Committee, 1976).

Odlišení od příbuzných jevů

Narativ je třeba odlišit od empirického výzkumu byrokratické moci. Politologie popisuje, jak si úřady budují vlastní reputaci, sítě a schopnost prosazovat politiky nezávisle na krátkodobé vůli politiků (Carpenter, 2001); takové tvrzení je ověřitelné, týká se konkrétních institucí a připouští, že autonomie může být žádoucí. Konspirační podoba narativu naopak předpokládá skrytou koordinaci, kterou nelze ověřit.

Druhým rozlišením je vztah k doloženým kauzám. Odhalení programu COINTELPRO stálo na dokumentech, svědectvích a parlamentním vyšetřování (Church Committee, 1976); silná podoba narativu se na takové kauzy odvolává jako na důkaz, že „to tak bylo vždycky“, aniž by pro současná tvrzení předkládala srovnatelnou evidenci. Uscinski a Parent (2014) navíc ukazují, že konspirační výklady sílí u skupin, které se cítí mimo moc, a mění adresáta podle toho, kdo vládne.

Odhalení, dokumentace a vyrovnání

Na rozdíl od jiných případů nelze narativ „vyvrátit“ jedním zjištěním. Konkrétní tvrzení spojená s ním byla prověřována soudy, inspektoráty a parlamentními výbory s různými výsledky: některé doložily pochybení jednotlivých úředníků, jiné tvrzení o koordinovaném spiknutí nepotvrdily (Skowronek, Dearborn a King, 2021).

Akademický výzkum se zaměřuje na to, jak narativ ovlivňuje důvěru v instituce a jak souvisí s politickou polarizací (Uscinski a Parent, 2014). Vyrovnání proto neprobíhá jako uzavření kauzy, ale jako spor o pravidla nezávislosti a odpovědnosti státní správy, který je v ústavních demokraciích trvalý (Skowronek, Dearborn a King, 2021).

Poučení pro detekci a obranu dnes

Prvním poučením je požadovat konkrétnost: kdo, co, kdy a jakým způsobem? Obvinění, která nelze převést na ověřitelná tvrzení o konkrétních osobách a činech, jsou varovným signálem (Sunstein a Vermeule, 2009). Druhým je ptát se, co by narativ vyvrátilo. Pokud žádný myslitelný fakt nemůže tvrzení oslabit, nejde o empirickou hypotézu (nefalsifikovatelná tvrzení), ve smyslu kritéria, které formuloval Popper (1963).

Třetím je oddělit kritiku instituce od útoku na její funkci. Kritika konkrétního rozhodnutí soudu je běžnou součástí demokracie; odmítnutí soudu jako takového je jiná kategorie (Levitsky a Ziblatt, 2018).

Institucionální obranou je posilovat transparentnost institucí – zveřejňování rozhodnutí, kontrolní orgány, ochrana oznamovatelů (whistleblower mechanismus) –, protože právě nejasnost dává narativu prostor; doporučení Churchova výboru vedla ke vzniku stálého parlamentního dohledu nad zpravodajskými službami (Church Committee, 1976). Doplňuje ji občanské vzdělávání, tedy porozumění tomu, jak instituce fungují a proč je jejich nezávislost záměrná (občanské vzdělávání).

Hranice výkladu

Tato stránka popisuje politicky citlivé téma a vyžaduje zvláštní opatrnost. Kritika neodpovědné moci státních složek má v historii řadu oprávněných příkladů (Church Committee, 1976); zařazení narativu do sekce o dezinformacích neznamená, že každá taková kritika je dezinformací. Analytickým předmětem je nevyvratitelná a generalizovaná podoba narativu, nikoli konkrétní politický postoj. Rámec epistemického útoku nesmí sloužit k označování politických protivníků (EA jako mocenský nástroj).

Vývoj po roce 2020 a jeho právní a institucionální důsledky nejsou uzavřené a stránka je nehodnotí. Výklad, že narativ slouží především k oslabení kontrolních mechanismů, je interpretací části literatury (Levitsky a Ziblatt, 2018); kritika establishmentu, z níž pojem v americkém prostředí vzešel, přitom poukazovala na skutečné problémy demokratické kontroly správy (Lofgren, 2016).

Literatura

• Barkun, M. (2003). A Culture of Conspiracy: Apocalyptic Visions in Contemporary America. University of California Press.
• Carpenter, D. P. (2001). The Forging of Bureaucratic Autonomy: Reputations, Networks, and Policy Innovation in Executive Agencies, 1862–1928. Princeton University Press.
• Church Committee [Senate Select Committee to Study Governmental Operations with Respect to Intelligence Activities] (1976). Final Report. U.S. Senate.
• Eisenhower, D. D. (1961). Farewell Address to the Nation. 17. 1. 1961.
• Hofstadter, R. (1965). The Paranoid Style in American Politics and Other Essays. Knopf.
• Levitsky, S., & Ziblatt, D. (2018). How Democracies Die. Crown.
• Lofgren, M. (2016). The Deep State: The Fall of the Constitution and the Rise of a Shadow Government. Viking.
• Mills, C. W. (1956). The Power Elite. Oxford University Press.
• Popper, K. R. (1963). Conjectures and Refutations. Routledge.
• Rothschild, M. (2021). The Storm Is Upon Us: How QAnon Became a Movement, Cult, and Conspiracy Theory of Everything. Melville House.
• Skowronek, S., Dearborn, J. A., & King, D. (2021). Phantoms of a Beleaguered Republic: The Deep State and the Unitary Executive. Oxford University Press.
• Söyler, M. (2015). The Turkish Deep State: State Consolidation, Civil-Military Relations and Democracy. Routledge.
• Sunstein, C. R., & Vermeule, A. (2009). Conspiracy theories: Causes and cures. Journal of Political Philosophy, 17(2).
• Uscinski, J. E., & Parent, J. M. (2014). American Conspiracy Theories. Oxford University Press.

Související

Sousední případy

• QAnon – radikalizovaná podoba narativu
• Popírání klimatu – delegitimizace vědeckých institucí
• Sovětská aktivní opatření – cílené podkopávání důvěry v instituce protivníka

Techniky a pojmy

• Motte and Bailey – střídání silného a slabého významu
• Delegitimizace – zpochybnění oprávnění institucí
• Politická EA – teoretický rámec politické dimenze
• Snyder: eseje o tyranii – instituce jako ochrana před svévolí

Klinika, právo a obrana

• USA – EA právní rámec – institucionální kontext
• Politická instrumentalizace – riziko zneužití rámce
• Zotavení z politického kultu – klinické souvislosti