Spirituální obnova

Kategorie: Terciární prevence | Pořadí: 28/30

Cíl prevence

Cílem je pomoci obnovit duchovní rozměr života tam, kde jej epistemická anihilace (EA) narušila: po duchovním zneužívání (spiritual abuse), po odchodu z náboženské nebo duchovní skupiny s vysokou mírou kontroly, po ztrátě víry nebo po krizi smyslu, kterou manipulace vyvolala. Cílem není vrátit člověka k víře, ale vrátit mu svobodu vztahovat se k duchovním otázkám po svém, včetně možnosti zůstat bez víry; duchovní zneužívání je totiž svébytný vzorec zneužití moci v náboženském rámci, který je nutné odlišit od víry samé (Johnson a VanVonderen, 1991).

Vymezení a východiska

Duchovní zneužívání je zvlášť ničivé, protože zasahuje vrstvu, která pro mnoho lidí nejhlouběji určuje, co je pravda a dobro. Autorita, která se odvolává na Boha, posvátný text nebo „vyšší vědomí“, může zpochybnit cokoli, co člověk vnímá, a každou pochybnost označit za hřích nebo duchovní selhání (Johnson a VanVonderen, 1991). Po odchodu proto lidé často prožívají strach z trestu, vinu, odpor ke všemu náboženskému, nebo naopak touhu vrátit se, protože jinde posvátné nehledají; zkušenost zrady ze strany duchovní autority přitom odpovídá vzorci betrayal trauma, kdy je nejvíce nahlodána důvěra právě tam, kde na ní člověk nejvíc závisel (Freyd, 1996).

Spirituální obnova proto musí oddělit zneužití duchovní autority od duchovnosti samé, a pomáhají při tom nástroje, které spirituální oblast strukturují s respektem. Krátký rozhovor o víře, jejím významu, společenství a o tom, jak s ní pracovat v péči, umožňuje anamnéza FICA (Puchalski a Romer, 2000), zatímco rozlišení víry jako opory od víry jako zdroje strachu zachycuje dotazník pozitivního a negativního náboženského zvládání Brief RCOPE (Pargament, Koenig a Perez, 2000). Spirituální pohodu pak v klinickém výzkumu měří škála FACIT-Sp (Peterman a kol., 2002).

Klíčové komponenty

Jádrem je plán duchovní péče sestavený s člověkem, ne pro něj, a posilování pozitivního náboženského zvládání tam, kde je víra pro člověka zdrojem opory, protože právě převaha pozitivního zvládání nad negativním souvisí s lepším přizpůsobením (Pargament, Koenig a Perez, 2000). Dalšími složkami jsou duchovní doprovázení zkušeným a nezávislým průvodcem, který nepatří ke skupině, z níž člověk odešel, ztišení a pobyt v klidu podle tradice člověka, meditace a modlitba jako dobrovolná praxe, nové čtení posvátných textů bez výkladu, který vnucovala manipulující autorita, a obnova rituálů nebo vytvoření nových, osobních. Smyslem všech je vrátit člověku svobodu a odlišit zdravou duchovní autoritu od zneužívající (Johnson a VanVonderen, 1991).

Platí přitom, že obnova nemíří k žádnému předem danému výsledku: pro jednoho je cílem návrat k praktikující víře, pro druhého její proměna a pro dalšího klidný život bez ní, a všechny tři jsou legitimní, pokud vycházejí ze svobodného rozhodnutí, nikoli ze strachu z trestu nebo z touhy zavděčit se nové autoritě (Pargament, Koenig a Perez, 2000).

Implementační postup

Postup začíná spirituální anamnézou, například rozhovorem FICA, která zmapuje, co člověk věřil, co se s vírou stalo a co chce teď (Puchalski a Romer, 2000). Následuje dlouhodobé duchovní doprovázení průvodcem, který zná problematiku duchovního zneužívání (Johnson a VanVonderen, 1991), a pokud o něj člověk stojí, pobyt ztišení v otevřeném prostředí. Každodenní praxe v malém rozsahu, kterou si člověk zvolí sám, i meditace nebo modlitba krátce a pravidelně probíhají s možností kdykoli přestat, protože dobrovolnost je podmínkou, aby se praxe nestala novým zdrojem strachu (Pargament, Koenig a Perez, 2000). Účast ve společenství víry se doporučuje jen tam, kde má jasné a zdravé hranice (srov. Pastorální vigilance), a obnova rituálů znamená návrat k obřadům, které měly pro člověka hodnotu, nebo vytvoření vlastních. Rozsah a frekvence jsou orientační a volí se podle tradice a přání člověka.

Znaky, že obnova vázne

Že obnova vázne, se pozná podle přetrvávajícího strachu z božího trestu nebo „karmy“ za odchod a podle přesvědčení, že pochybnosti jsou důkazem vlastní zkaženosti – tedy přetrvávajícího negativního náboženského zvládání, které je spojeno s horším přizpůsobením (Pargament, Koenig a Perez, 2000). Dalšími znaky jsou úplné odmítnutí všeho, co připomíná víru, doprovázené silnou úzkostí, vyhledání nové skupiny se stejnými rysy kontroly (srov. BITE Model; Hassan, 2015) a útěk do duchovních výkladů, který zakrývá bolest (spiritual bypassing; Welwood, 2000).

Obecný příklad

Žena po patnácti letech ve sboru, jehož vedoucí vykládal každé její onemocnění jako trest za nedostatek víry, odchází s pocitem, že ji Bůh opustil; takové podmiňování přízně výkonem je znakem duchovního zneužívání (Johnson a VanVonderen, 1991). V terapii se nejprve léčí strach a vina, teprve později požádá o kontakt na duchovní průvodkyni z jiné církve, která nevyžaduje žádné rozhodnutí, čímž umožňuje návrat k pozitivnímu náboženskému zvládání bez nátlaku (Pargament, Koenig a Perez, 2000). Žena po roce znovu čte žalmy, které milovala v dětství, a poprvé je čte jako modlitbu, ne jako příkaz; do žádného sboru zatím nechodí a rozhodla se, že je to v pořádku.

Indikátory úspěchu a cílová populace

Dotazníky jako Brief RCOPE (Pargament, Koenig a Perez, 2000) nebo FACIT-Sp (Peterman a kol., 2002) mohou průběh pomoci zachytit, prahové hodnoty pro EA však nejsou stanoveny. Sledovat lze převahu pozitivního nad negativním náboženským zvládáním u věřících, ustupování strachu a viny spojených s odchodem, schopnost svobodně rozhodnout o vlastní duchovní praxi a pocit příslušnosti ke společenství, pokud o něj člověk stojí; měří se tak kvalita vztahu k víře, nikoli její obsah (Pargament, Koenig a Perez, 2000). Cílovou populací jsou lidé po duchovním zneužívání a náboženském traumatu, bývalí členové kultovních skupin, duchovní a pastorační pracovníci, duchovní průvodci, nemocniční kaplani a terapeuti.

Rizika, meze a etika

Terapeut ani průvodce neprosazují vlastní víru, protože legitimním výsledkem obnovy je víra, změna víry i život bez ní, a duchovní neutralita je zde etickým požadavkem (Puchalski a Romer, 2000). Duchovní průvodce nesmí být spojen se skupinou, z níž člověk odešel, neboť nezávislost chrání před zopakováním zrady (Freyd, 1996). Některé obřady, texty nebo písně mohou vyvolat vtíravé vzpomínky, a proto se postupuje pozvolna, aby nedošlo k retraumatizaci rituálem. Spirituální péče konečně nenahrazuje léčbu traumatu; obě se doplňují, protože duchovní výklad nesmí zastírat nezpracovanou bolest (Welwood, 2000).

Literatura

• Freyd, J. J. (1996). Betrayal Trauma: The Logic of Forgetting Childhood Abuse. Cambridge, MA: Harvard University Press.
• Hassan, S. (2015). Combating Cult Mind Control. Newton, MA: Freedom of Mind Press.
• Johnson, D., a VanVonderen, J. (1991). The Subtle Power of Spiritual Abuse. Minneapolis: Bethany House.
• Pargament, K. I., Koenig, H. G., a Perez, L. M. (2000). The Many Methods of Religious Coping: Development and Initial Validation of the RCOPE. Journal of Clinical Psychology, 56(4), 519–543.
• Peterman, A. H., Fitchett, G., Brady, M. J., Hernandez, L., a Cella, D. (2002). Measuring Spiritual Well-Being in People with Cancer (FACIT-Sp). Annals of Behavioral Medicine, 24(1), 49–58.
• Puchalski, C., a Romer, A. L. (2000). Taking a Spiritual History Allows Clinicians to Understand Patients More Fully. Journal of Palliative Medicine, 3(1), 129–137.
• Welwood, J. (2000). Toward a Psychology of Awakening. Boston: Shambhala.

Související

Sousední prevence

• Obnova smyslu – existenciální rozměr, který spirituální obnova prohlubuje.
• Pastorální vigilance – jak duchovní mohou zneužívání předcházet.
• Kulturní obnova – obřady a tradice jako součást kulturní identity.

Případy a protokoly

• Případ 50: Zotavení ze spirituálního kultu – anonymizovaný průběh zotavení.
• Emergency: Ex-cult member emergency – akutní fáze po odchodu.
• Subakutní axiologická restaurace – obnova hodnot, na kterou duchovní obnova navazuje.

Pojmy

• Spiritual Bypassing – riziko, které obnova musí hlídat.
• Betrayal Trauma – zrada ze strany duchovní autority.
• BITE Model – rámec pro rozpoznání kontroly ve skupině.