Bridge: Moc-vědění (power-knowledge)

Most vede od hesla glosáře k místům knihy, kde se pojem používá, a od nich k praxi: rozpoznání, obraně a zotavení. Přehled všech mostů je v rejstříku Glossary Bridges.

Pojem

Moc-vědění (pouvoir-savoir) je pojem Michela Foucaulta, podle něhož moc a vědění nejsou oddělené: moc vytváří vědění – kategorie, normy, diagnózy, statistiky – a vědění zase umožňuje moc vykonávat. Foucault (1975) to ukázal na vzniku moderního vězení, kde pozorování, zkoušení a zaznamenávání vytvořily nové vědění o „delikventovi“, a v Dějinách sexuality (1976) na tom, jak řeč o sexualitě vytvářela kategorie, jimiž lze lidi řídit.

Pro knihu je pojem dvojsečný. Na jedné straně je mocným analytickým nástrojem: pomáhá vidět, jak instituce – školy, kliniky, firmy, skupiny – vytvářejí vědění, které jim slouží, a jak jejich kategorie určují, co lze o člověku vědět. Na druhé straně je varováním pro knihu samotnou: i taxonomie epistemické anihilace je vědění, které může sloužit moci, například když se jí označí nepohodlní lidé za „zmanipulované“.

Moc-vědění očima knihy

Foucault (1980) zdůrazňoval, že moc není jen represivní; je především produktivní. Nevynucuje jen poslušnost, ale vytváří subjekty – lidi, kteří se sami chápou v kategoriích, jež jim instituce nabídla. Kniha v tom vidí klíč k pochopení, proč je manipulace v institucích tak trvanlivá: zasažený nejen poslouchá, ale zná sám sebe slovníkem instituce. Student, kterého škola naučila, že je „slabý“, pacient, kterého diagnóza naučila, že je „nespolehlivý“, člen skupiny, kterého doktrína naučila, že jeho pochybnost je „útokem ega“ – všichni nesou vědění, které vzniklo z moci a moc udržuje.

Odtud vede most k diskursivním formacím – pravidlům, která v určitém prostředí určují, co lze říct, kdo smí mluvit a co se počítá jako pravda. Kniha je používá při rozboru technik, které nemanipulují jednotlivým tvrzením, ale celým rámcem přípustné řeči, jako je EA-1.3.3 Tematická diverze. Na rovině institucí navazuje epistemická injustice Frickerové (2007), která popisuje, jak se moc projevuje v tom, komu se věří.

Proč kniha nepřebírá Foucaulta celého

Foucaultova analýza je silná v popisu, ale nedává normativní měřítko: pokud je každé vědění spojeno s mocí, jak odlišit vědění, které člověka osvobozuje, od toho, které ho zotročuje? Kniha proto Foucaulta doplňuje Habermasovou ideální řečovou situací: moc-vědění popisuje, jak se moc do vědění vepisuje; habermasovské podmínky diskurzu poskytují měřítko, podle něhož lze posoudit, zda je dané vědění otevřené zpochybnění. Tuto kombinaci kniha vysvětluje ve Filozofickém rámci.

Kde se pojem v knize vyskytuje

Teoretický rozbor nabízí EA-7.1.1 Foucault: moc-vědění a navazující EA-7.1.2 Foucault: disciplína. V základních kategoriích se pojem objevuje ve Kapitole 2. Sebekritické užití nabízejí kritické perspektivy Mocenská asymetrie v EA a EA jako nástroj moci, které se ptají, komu taxonomie slouží a jak předejít jejímu zneužití.

Od pojmu k praxi

Rozpoznání

Moc-vědění se pozná podle toho, kdo vytváří kategorie a kdo je v nich zachycen. Užitečné otázky: Kdo v tomto prostředí rozhoduje, co je normální? Jaké nálepky se používají pro ty, kdo nesouhlasí? Mohou zasažení sami ovlivnit, jak jsou popisováni? Je vědění o nich přístupné i jim? Varovné je, když se kategorie používají jen jedním směrem – od instituce k jednotlivci.

Obrana

Obranou je pluralita vědění: přístup k jiným popisům sebe a své situace než k těm, které nabízí dané prostředí. Pro jednotlivce to znamená číst, mluvit s lidmi mimo instituci, hledat skupiny lidí s podobnou zkušeností. Pro instituce znamená obrana otevřít své kategorie zpochybnění: umožnit lidem napadnout diagnózu, hodnocení či zařazení a zapojit je do tvorby pravidel.

Pro kliniky a výzkumníky

Pro kliniky je pojem připomínkou, že diagnóza je také mocenský akt. Kniha doporučuje sdílet s klientem důvody diagnózy, nabízet ji jako pracovní hypotézu a respektovat jeho vlastní popis. Pro výzkumníky plyne z pojmu požadavek participace: zkoumané skupiny by měly mít vliv na to, jak jsou popisovány.

Zotavení

Lidé, kteří odešli z prostředí, kde se o nich vytvářelo vědění, často potřebují přepsat vlastní popis. Zotavení zahrnuje zkoumání, které kategorie přijali a zda je chtějí podržet. Narativní přístupy, které kniha popisuje v EA-6.2.5 Protokolu narativní terapie, pracují právě s tímto oddělením člověka od nálepky.

Pro instituce

Instituce, které chtějí předejít zneužití moci-vědění, mohou zavést nezávislý přezkum hodnocení, transparentní kritéria a zapojení lidí, o nichž se rozhoduje. Kniha upozorňuje, že nejde o odstranění moci – to není možné –, ale o její viditelnost a zpochybnitelnost.

Odlišení od příbuzných jevů

Moc-vědění se liší od propagandy: propaganda je záměrné šíření výkladu, moc-vědění strukturní vztah, který může působit i bez záměru. Od panoptismu se liší šíří: panoptismus je konkrétní mechanismus moci skrze viditelnost. A od relativismu se liší tím, že netvrdí, že pravda neexistuje, ale že její vytváření je vždy sociálně podmíněné.

Časté omyly

Častým omylem je číst Foucaulta tak, že každé vědění je jen maskovaná moc a nic není pravdivé. To je zjednodušení, které by zrušilo i jeho vlastní analýzu. Druhým omylem je myslet si, že moc-vědění se týká jen totalitních institucí; Foucault ho zkoumal především v liberálních společnostech.

Příklad (anonymizovaný kompozit)

Žena, která léta pracovala v hierarchické firmě, má v hodnoceních opakovaně „nízkou loajalitu“. Při výstupním rozhovoru s nezávislou poradkyní zjistí, že kategorie loajality nebyla nikde definována a používala se pro lidi, kteří kladli otázky. Poradkyně jí nepodsouvá nový výklad; pomůže jí vidět, jak kategorie vznikla a komu sloužila. Žena si přestane „nízkou loajalitu“ vykládat jako svůj charakter.

Příklad ukazuje, jak moc-vědění působí bez jediné lži. Hodnocení byla formálně správná a kategorie existovala; teprve když žena uviděla, jak kategorie vznikla a komu sloužila, mohla přestat nést nálepku jako popis sebe. Foucault (1980) by řekl, že se změnil její vztah k vědění, které o ní instituce vytvořila – nikoli samo vědění. Právě tento posun je cílem, k němuž kniha v zotavení směřuje: ne nahradit jednu kategorii druhou, ale získat odstup, z něhož lze kategorie posuzovat.

Meze a otevřené otázky

Kniha používá Foucaulta selektivně a jeho dílo je mnohem širší. Otevřené zůstává, jak vyvážit foucaultovskou podezíravost vůči všem institucím s potřebou institucí, které chrání – včetně kliniky a práva, o něž se kniha opírá.

Kniha také ponechává otevřené, jak používat vlastní taxonomii, aby sama nevytvářela nové kategorie lidí; doporučuje mluvit o technikách a vzorcích, ne o „obětech“ a „manipulátorech“ jako o typech osob.

Literatura

• Foucault, M. (1975). Surveiller et punir: Naissance de la prison. Gallimard.
• Foucault, M. (1976). Histoire de la sexualité I: La volonté de savoir. Gallimard.
• Foucault, M. (1980). Power/Knowledge: Selected Interviews and Other Writings 1972–1977 (ed. C. Gordon). Pantheon.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.

Související

Glosář

• Panopticism – mechanismus moci skrze viditelnost.
• Diskursivní formace – pravidla přípustné řeči.
• Epistemická injustice – moc v tom, komu se věří.
• Ideal speech situation – normativní doplněk.

Kniha

• EA-7.1.1 Foucault: moc-vědění – teorie.
• EA jako nástroj moci – sebekritika knihy.
• Mocenská asymetrie v EA – kritická perspektiva.
• Filozofický rámec – kombinace s Habermasem.

Sesterské mosty

• Bridge: Panopticism – konkrétní mechanismus.
• Bridge: Ideal speech situation – normativní doplněk.

Strukturní vazby

• Moc-vědění (power-knowledge, pouvoir-savoir) – heslo glosáře, které tento most propojuje s knihou