Rámec veřejné politiky pro EA
Veřejná politika vůči epistemickým útokům musí chránit schopnost lidí poznávat, aniž by stát sám začal rozhodovat, co si mají myslet. Každý nástroj, který posiluje ochranu, může v nesprávných rukou posílit kontrolu – a rámec politiky proto začíná pojistkami.
Vymezení
Pojmout epistemické útoky jako veřejnozdravotní problém znamená přesunout pozornost od jednotlivých obětí a pachatelů k rozložení jevu v populaci, k jeho strukturálním příčinám a k prevenci. Stejný posun prodělalo v posledních desetiletích domácí násilí, šikana nebo sebevražednost: z „soukromé věci“ nebo „individuální patologie“ se staly předmětem koordinované politiky. Veřejnozdravotní rámec přitom vychází z poznatku, že většina případů nevzniká u úzké skupiny výjimečně rizikových jedinců, nýbrž v širokém rozdělení celé populace, takže opatření míří jak na posun běžných podmínek, tak na ochranu nejohroženějších (Rose, 1992).
Rámec na této stránce není popisem existující politiky – žádný stát nemá politiku „EA“ pod tímto názvem. Je to analytická mřížka, do níž lze zasadit existující nástroje (právo o coercive control, regulaci platforem, vzdělávání, služby duševního zdraví) a ukázat, kde chybějí.
Problém z hlediska veřejné politiky
Individuální péče nestačí z několika důvodů, které spolu souvisejí. Prvním je rozsah a skrytost: většina zasažených nikdy nedojde do péče, takže problém je třeba řešit v prostředí, nejen v ordinaci, podobně jako u jiných rozšířených a málo hlášených jevů (odhady prevalence; Rose, 1992). Druhým jsou strukturální příčiny – koncentrace moci v institucích, izolace, ekonomická závislost a design informační infrastruktury vytvářejí podmínky, které jednotlivec neovlivní; právě sepětí izolace a závislosti dělá z kontroly účinný a obtížně napadnutelný vzorec (Stark, 2007). Třetím jsou externality: dezinformační kampaně a radikalizace poškozují i ty, kdo nebyli přímo zasaženi, protože podkopávají sdílenou realitu, na níž stojí demokratické rozhodování (epistemic security), a tam, kde se fakticita stává libovolnou, mizí i samotná možnost společného jednání (Arendt, 1951). Čtvrtým je nerovnost, neboť ochranné zdroje – vzdělání, sítě, přístup k právní a psychologické pomoci – jsou rozloženy nerovnoměrně.
Pilíře politiky
| Pilíř | Obsah | Stránka |
|---|---|---|
| Poznání | Surveillance, výzkum, data | Financování výzkumu, etika výzkumu |
| Prevence | Vzdělávání, komunity, kampaně | Vzdělávací politika, komunitní resilience |
| Služby | Linky, poradny, klinická péče | Politika duševního zdraví, linky pomoci |
| Ochrana | Právní úprava kontroly, nepřípustného vlivu, ochrana oznamovatelů | Regulatorní přístup |
| Infrastruktura | Odpovědnost platforem a algoritmických systémů | Regulace platforem, EU politika |
| Spolupráce | Mezinárodní koordinace, sdílení znalostí | Mezinárodní spolupráce |
Pilíře se vzájemně podmiňují: kampaň bez služeb přetíží systém, služby bez vzdělávání zachytí jen nejtěžší případy a právo bez poznání nemá podklad. Právě proto má smysl mluvit o rámci, nikoli o jednotlivých opatřeních.
Principy
Vedoucím principem je zdraví ve všech politikách: přístup Health in All Policies, který EU prosazuje od finského předsednictví v roce 2006, vede k tomu, aby dopad na epistemické zdraví posuzovaly i resorty školství, digitalizace, práce či vnitra. S ním souvisí přiměřenost a volba nejméně omezujícího prostředku – Rada Nuffield pro bioetiku (2007) navrhla „žebřík intervencí“ od pouhého sledování a informování po zákazy, přičemž pro epistemické útoky platí, že zásahy do svobody projevu, náboženství a sdružování (chráněných mimo jiné články 9–11 Evropské úmluvy o lidských právech) stojí na samém vrcholu a vyžadují nejsilnější odůvodnění. Dalším principem je obsahová neutralita: politika míří na strukturu jednání – koordinaci, neautenticitu, nátlak, zneužití závislosti –, nikoli na obsah přesvědčení. Rovnost zajišťuje proporcionální univerzalismus, tedy univerzální opatření posílené tam, kde chybějí ochranné zdroje, aby se nerovnosti dále neprohlubovaly (Marmot, 2010). Konečně platí princip evidence a evaluace (opatření se zavádějí s plánem hodnocení a ochotou je ukončit) a účasti zasažených, protože lidé s vlastní zkušeností mají rozhodovat o návrhu politik a služeb, jež se jich týkají; odepřít jim tento hlas je samo formou epistemické nespravedlnosti (Fricker, 2007).
Aktéři a odpovědnosti
Odpovědnost je rozložena mezi několik aktérů. Stát odpovídá za zákonodárství, financování služeb, vzdělávací rámce a dozor nad platformami; samosprávy za komunitní programy, sociální služby a školy; zdravotnictví a sociální služby za rozpoznání, péči a navazující podporu. Platformy a technologické firmy nesou odpovědnost za posouzení rizik, transparentnost a moderaci, zatímco zaměstnavatelé a vzdělávací instituce za vnitřní pojistky a ochranu oznamovatelů (organizační obrana). Nezastupitelná je občanská společnost a výzkum – nezávislé poradny, ověřování faktů a kritika politik –, neboť schopnost poznávat je sama podmínkou svobody, kterou má politika rozšiřovat, nikoli spravovat shora (Sen, 1999).
Rizika a pojistky
Největším rizikem je zneužití státem: pojmy „manipulace“ nebo „dezinformace“ mohou sloužit k potlačení opozice, novinářů a menšin (politická instrumentalizace, EA jako mocenský nástroj), a proto jsou nutné pojistky – soudní přezkum, nezávislé orgány, časové omezení mimořádných opatření a transparentní kritéria –, neboť bez nich hrozí, že nástroj určený k ochraně sdílené reality poslouží k vnucení reality jediné (Arendt, 1951). Dalším rizikem je medikalizace, tedy přeměna politických a hodnotových sporů ve „zdravotní“ problém (medikalizace etického aktérství), a sekuritizace, při níž bezpečnostní rámování vytlačí veřejnozdravotní a sociální přístup. Nebezpečné je i zachycení regulátora zájmovými skupinami (regulatory capture).
Evaluace politiky
Pro každý pilíř je třeba předem definovat logický model (vstupy → aktivity → výstupy → výsledky), ukazatele a zdroje dat. Hodnotí se nejen účinnost, ale i nežádoucí účinky na svobodu projevu, důvěru a menšiny. Vhodná je kombinace monitoringu, přirozených experimentů (rozdíly v načasování mezi regiony) a kvalitativních studií, přičemž předpokladem je, že data budou dostupná nezávislému výzkumu.
Modelová situace
Vláda připravuje strategii ochrany před manipulací a dezinformacemi. První návrh obsahuje seznam „dezinformačních webů“ spravovaný ministerstvem. Připomínkové řízení upozorní, že seznam nemá jasná kritéria ani soudní přezkum a že by se dal snadno zneužít. Výsledná strategie seznam neobsahuje; místo něj posiluje mediální vzdělávání, financování nezávislého výzkumu, vymáhání povinností platforem podle práva EU a služby pro zasažené – a stanoví, že strategie bude po třech letech nezávisle vyhodnocena.
Kontrolní otázky pro praxi
- Míří opatření na strukturu jednání, nebo na obsah přesvědčení?
- Je zvolený nástroj nejméně omezující, který stačí?
- Má opatření soudní přezkum, nezávislý dohled a časové omezení?
- Je předem stanoven plán evaluace včetně nežádoucích účinků?
- Podíleli se na návrhu lidé s vlastní zkušeností?
Limitace a otevřené otázky
Chybí shoda na tom, co přesně je „epistemické zdraví“ populace a jak ho měřit, a mnoho relevantních nástrojů je v kompetenci EU nebo mezinárodních platforem, ne státu. Otevřenou otázkou zůstává, kdo má mandát hájit „sdílenou realitu“ v pluralitní společnosti a jak zajistit, aby nehájil jen realitu vládnoucí většiny – napětí, které je vlastní každé politice usilující současně o ochranu a o svobodu poznání (Sen, 1999).
Literatura
- Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. Harcourt, Brace & Co.
- Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
- Marmot, M. (2010). Fair Society, Healthy Lives: The Marmot Review. Institute of Health Equity.
- Rose, G. (1992). The Strategy of Preventive Medicine. Oxford University Press.
- Sen, A. (1999). Development as Freedom. Oxford University Press.
- Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
Související
Sesterské stránky
- Regulatorní přístup k EA – právní nástroje.
- EU politika k epistemickým útokům – evropský rámec.
- Politika duševního zdraví a EA – služby.
Kritika
- Mocenská asymetrie v EA aplikaci – kdo definuje problém.
- Political economy alternativa – strukturální výklad.
Teorie
- Nussbaumová: capabilities approach – schopnost poznávat jako základní schopnost.
- Habermas: komunikativní jednání – podmínky nenásilné domluvy.
Glosář
- Epistemic security – bezpečnost poznání jako veřejný statek.
- Epistemická agentnost – co politika chrání.