Odpovědnost🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-17.18
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Metaprogramy
Druh	pojem
Anglicky	Responsibility
Jiné názvy	přílišná a nedostatečná odpovědnost
Obecnější heslo	Metaprogramy
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Odpovědnost je v rozšířených katalozích metaprogramů neurolingvistického programování kategorie, která popisuje, jak velkou část odpovědnosti za události, výsledky a pocity druhých člověk obvykle přebírá. Na jednom pólu stojí sklon k přílišné odpovědnosti: člověk se cítí zodpovědný i za věci, které nemá v rukou, za náladu druhých a za selhání systému, v němž pracuje. Na druhém pólu stojí sklon k nedostatečné odpovědnosti: člověk přisuzuje výsledky okolnostem nebo druhým a vlastní podíl nevidí. Mezi nimi se popisuje vyvážená poloha, kdy člověk rozlišuje, co ovlivnit může a co ne. Hall a Bodenhamer pojali metaprogramy jako vzorce, kterými člověk třídí zkušenost a které se mohou v různých kontextech lišit, a do svého katalogu zahrnuli i kategorie, které se týkají vztahu k povinnostem a k druhým lidem (Hall a Bodenhamer 1997). Kategorii je třeba odlišit od předpokladu NLP, podle něhož za výsledek komunikace odpovídá komunikátor, který kompendium vykládá na stránce Za výsledek komunikace odpovídá komunikátor. Pro kompendium je metaprogram důležitý tím, že sklon přebírat odpovědnost patří k nejčastěji zneužívaným vlastnostem v kontrolujících vztazích.

Původ a souvislosti🔗

Kategorie odpovědnosti nepatří k základní sadě profilu LAB, jak ji popsala Charvetová, ale souvisí s několika jejími kategoriemi, zejména s tím, zda člověk zaměřuje pozornost na sebe, nebo na druhé, a zda má pravidla pro sebe i pro okolí (Charvet 1997). Do metaprogramového uvažování se dostala s rozšiřováním katalogů v devadesátých letech (Hall a Bodenhamer 1997). Konkrétní podobu kategorie a její póly zde popisujeme obecně a nepřipisujeme je jednomu dílu, protože se v literatuře oboru objevují v různých obměnách.

Mimo NLP má téma bohaté zázemí. Kognitivní terapie popisuje chybu osobního vztahování, kdy člověk vztahuje události k sobě a přisuzuje si za ně vinu bez dostatečného důvodu, a pracuje s ní jako s jedním ze zdrojů úzkosti a deprese (Beck 1976). Teorie rodinných systémů popisuje role, v nichž jeden člen rodiny nese odpovědnost za ostatní, a postoj usmiřování, v němž člověk obětuje vlastní potřeby, aby udržel klid (Satir 1972). Výzkum traumatu ukazuje, že lidé, kterým bylo ubližováno, si často přisuzují vinu za to, co se jim stalo, protože tak udržují iluzi kontroly nad situací, kterou ve skutečnosti kontrolovat nemohli (Herman 1992). Tyto souvislosti jsou pro defenzivní čtení podstatné, protože ukazují, že sklon k přílišné odpovědnosti nemusí být rysem povahy, ale může být důsledkem prostředí.

Struktura vzorce🔗

Metaprogram se rozpoznává z toho, jak člověk mluví o příčinách událostí. Kdo se přiklání k přílišné odpovědnosti, říká často „měl jsem to předvídat“, „to je moje chyba“ nebo „když to neudělám já, nikdo to neudělá“; kdo se přiklání k nedostatečné odpovědnosti, mluví o okolnostech, o druhých a o smůle. NLP pak z rozpoznaného pólu vyvozuje, jak s člověkem mluvit a jak ho vést (Hall a Bodenhamer 1997).

Pro analýzu vlivu je klíčová struktura, v níž se sklon k přílišné odpovědnosti využívá. Má obvykle tři prvky. Za prvé se vlastnost pojmenuje a ocení: „ty jsi ten zodpovědný“. Výzkum vlivu ukazuje, že nálepka, která člověku přisuzuje určitou vlastnost, zvyšuje jeho ochotu jednat v souladu s ní (Cialdini 2009). Za druhé se k ní připojí odpovědnost, která člověku nepatří, například za chod celého týmu, za city partnera nebo za pověst skupiny. Za třetí se jakékoli jednání, které by tuto připsanou odpovědnost odmítlo, líčí jako zrada vlastní povahy. Sklon člověka se tak obrací proti němu: čím odpovědněji se chová, tím víc odpovědnosti na něj přechází. Kompendium podobný mechanismus popisuje u pěstování citového dluhu, kdy se postupně vytváří závazek, který nelze splatit. Opačnou podobou je připisování nedostatečné odpovědnosti: člověku, který se brání, se řekne, že „nikdy nepřijímá odpovědnost“, a tím se jeho obrana převede na další doklad jeho vady.

Detekční znaky🔗

Zneužití se pozná podle několika znaků. Mluvčí opakovaně chválí druhého za spolehlivost a obětavost a vzápětí na něj přenáší úkoly nebo důsledky, které náležejí jiným. Rozhodnutí druhého, například odejít z práce nebo ze vztahu, se líčí jako příčina budoucích škod: „když odejdeš, všechno se rozpadne a bude to na tobě“. Odpovědnost za pocity mluvčího se přesouvá na druhého: „kvůli tobě se cítím hrozně“. Požadavky rostou po malých krocích, každý z nich je sám o sobě rozumný, a teprve v součtu je zjevné, kolik odpovědnosti člověk nese; Freedman a Fraser ukázali, že souhlas s malou žádostí zvyšuje pravděpodobnost souhlasu s větší (Freedman a Fraser 1966). U člověka, na kterého je vzorec uplatňován, se objevuje vyčerpání, neschopnost odmítnout, přetrvávající pocit viny bez konkrétní příčiny a zpochybňování vlastních rozhodnutí, které kompendium popisuje u pěstování sebepochybnosti.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití vrací hranice odpovědnosti na správné místo. Supervizor, který sociální pracovnici řekne, že se mu zdá, že na sebe bere i věci, které nemá v rukou, a nabídne jí, že spolu projdou, co z toho opravdu patří jí, používá rozlišení k ochraně před vyhořením. V terapii je užitečné, když klient rozpozná chybu osobního vztahování a začne rozlišovat mezi tím, co mohl ovlivnit, a tím, co ovlivnit nemohl (Beck 1976). Užitečné může být i pojmenování opačného sklonu, pokud slouží k tomu, aby člověk uviděl vlastní podíl na situaci, a ne k tomu, aby byl zahanben. Takové užití posiluje schopnost člověka nést právě tu odpovědnost, která mu náleží.

Manipulativní užití posouvá hranice odpovědnosti ve prospěch mluvčího. Ředitel, který zaměstnanci po podání výpovědi řekne, že je přece ten zodpovědný a že rozpad týmu bude na něm, přenáší na něj odpovědnost za řízení, která patří vedení. V blízkých vztazích je přesouvání odpovědnosti za city a jednání jedné strany na druhou součástí donucující kontroly, při níž se oběť cítí zodpovědná za to, aby nedošlo k dalšímu výbuchu (Stark 2007). V uzavřených skupinách se odpovědnost za neúspěch skupiny přisuzuje nedostatečnému nasazení jednotlivců, a vina tak udržuje jejich oddanost (Lifton 1961). Rozhodující otázky jsou: Komu odpovědnost podle povahy věci náleží? Kdo z jejího přesunu získává? A vede pojmenování sklonu k úlevě, nebo k dalšímu břemenu?

Stav důkazů🔗

Metaprogram odpovědnosti nebyl podle dostupných přehledů ověřen kontrolovanými studiemi a jeho rozpoznávání z řeči nemá doloženou spolehlivost. Kritické přehledy výzkumu NLP uvádějí, že obor obecně postrádá kvalitní empirickou oporu pro své kategorie a techniky (Witkowski 2010), a hodnocení NLP v koučinku varuje před tím, aby se jeho modely používaly jako ověřené nástroje (Passmore a Rowson 2019). Výzkum mimo NLP naopak dokládá jevy, které metaprogram popisuje. Kognitivní terapie popsala a terapeuticky zpracovala chybu osobního vztahování (Beck 1976), výzkum traumatu dokumentuje sebeobviňování obětí (Herman 1992) a výzkum donucující kontroly popisuje přesouvání odpovědnosti jako součást strategie pachatele (Stark 2007). Tyto poznatky nestojí na teorii metaprogramů a ta je nevysvětluje lépe. Poctivý závěr je, že kategorie pojmenovává skutečný jev, ale jako typologie lidí nemá empirickou oporu, a že sklon k přílišné odpovědnosti je třeba posuzovat v kontextu prostředí, ne jako vlastnost povahy.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je rozlišit, co člověk skutečně ovlivňuje. Užitečné je u každé připsané odpovědnosti položit si otázku, kdo o věci rozhoduje, kdo má prostředky ji změnit a kdo z ní má prospěch; odpovědnost bez rozhodovací pravomoci je obvykle znakem přesunu, ne povinnosti. Kognitivní terapie popisuje sklon vztahovat na sebe odpovědnost za události, které člověk neovlivňuje, jako personalizaci (Beck 1976). Pochvala za spolehlivost, za kterou bezprostředně následuje nový závazek, je signálem k odstupu. Je legitimní odmítnout odpovědnost za city druhého, i když jsou skutečné: druhý za ně odpovídá sám, stejně jako za své jednání. Rozhodnutí odejít ze vztahu nebo z práce nezakládá odpovědnost za to, jak si s odchodem poradí ti, kdo měli situaci řídit.

Zotavení po dlouhodobém přebírání cizí odpovědnosti zahrnuje práci s vinou, která přetrvává i po odchodu ze vztahu nebo prostředí. Herman popisuje, že obnova po traumatu zahrnuje rozlišení skutečné odpovědnosti od viny, kterou na oběť přenesl pachatel nebo kterou si oběť přisoudila, aby si zachovala pocit kontroly (Herman 1992). Pomáhá konkrétní a opakované třídění, co komu náleží, a bezpečný vztah, v němž odmítnutí nevede k trestu. Kompendium se příbuznému tématu věnuje i na stránce o Starkově rámci donucující kontroly.

Literatura🔗

• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Charvet, S. R. (1997). Words That Change Minds: Mastering the Language of Influence (2. vyd.). Dubuque: Kendall/Hunt.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Freedman, J. L., & Fraser, S. C. (1966). Compliance without pressure: The foot-in-the-door technique. Journal of Personality and Social Psychology, 4(2), 195–202.
• Hall, L. M., & Bodenhamer, B. G. (1997). Figuring Out People: Design Engineering with Meta-Programs. Carmarthen: Crown House Publishing.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Metaprogramy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Metaprogramy – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Za výsledek komunikace odpovídá komunikátor – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, The communicator is responsible for the communication)
• Proaktivní a reaktivní – příbuzné heslo (Metaprogramy, Proactive and reactive)
• Já a druzí – příbuzné heslo (Metaprogramy, Self and other)
• Struktura pravidel – příbuzné heslo (Metaprogramy, Rule structure)
• Důvěra – příbuzné heslo (Metaprogramy, Trust)
• Cíl pod vlastní kontrolou – příbuzné heslo (Cíle a výsledky, Self-initiated and self-maintained)

V kompendiu

• EA-2.2.7 Pěstování citového dluhu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.2.5 Starkův rámec coercive control – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Hodnoty při koupi – předchozí heslo rodiny
• Důvěra – další heslo rodiny