Prosté vypuštění🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-03.05
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Meta-model
Druh	vzorec
Anglicky	Simple deletion
Jiné názvy	prostá delece
Obecnější heslo	Meta-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	nízké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Prosté vypuštění je v meta-modelu nejobecnější kategorie vypouštění. Jde o věty, ve kterých chybí předmět, okolnost nebo jiný účastník děje, který by v úplném popisu byl. Věty „bojím se“, „jsem zklamaná“, „víš, co jsi udělal“ nebo „už toho mám dost“ nesdělují, čeho se mluvčí bojí, čím je zklamaná, o jaký čin jde nebo čeho má dost. Autoři meta-modelu vycházeli z představy, že ve hloubkové struktuře věty je chybějící účastník přítomen a že povrchová věta ho jen nevyslovila (Bandler a Grinder 1975). Na rozdíl od zvláštních případů vypouštění, jako je srovnávací vypuštění, kde chybí měřítko srovnání, nebo nespecifikovaný referenční index, kde chybí určení osoby, se prosté vypuštění týká jakéhokoli chybějícího prvku. Je to nejčastější a zároveň nejméně podezřelá kategorie celého meta-modelu, protože úspornost je přirozenou vlastností řeči. Kompendium ji uvádí hlavně proto, že prázdné místo ve větě se dá použít jako nástroj nátlaku: adresát si chybějící obsah doplní sám, a to často tím, čeho se nejvíc obává.

Původ a souvislosti🔗

Kategorie navazuje na pojem vypouštění v transformační gramatice, kde se rozlišovaly transformace odstraňující části hloubkové struktury, které jsou z kontextu odvoditelné nebo pro význam nepodstatné (Chomsky 1965). Bandler a Grinder z toho udělali obecný princip modelování zkušenosti: člověk z nepřeberného množství podnětů vybírá jen část, a tím si zjednodušuje svět, ale zároveň ochuzuje své možnosti (Bandler a Grinder 1975). V terapeutických rozhovorech, které rozebírali, si všímali, jak terapeuti na neúplné věty odpovídají otázkou po chybějícím prvku. Vypouštění jako obecný proces je v tomto katalogu popsáno samostatně v hesle Vypouštění. Mimo NLP popisuje stejný jev pragmatika. Podle Griceova principu spolupráce má mluvčí říkat tolik, kolik daný účel rozhovoru vyžaduje, a posluchač z toho, co nebylo řečeno, vyvozuje, že to nebylo podstatné nebo že je to zřejmé (Grice 1975). Kognitivní psychologie přidává, že lidé si z dostupných informací skládají souvislý příběh a nepřítomnost informací jen málokdy zohledňují; Kahneman tento sklon shrnuje zkratkou, podle níž „co vidíš, je vše, co existuje“ (Kahneman 2011). Prosté vypuštění tak působí oběma směry: mluvčí může vynechat to, co by jeho tvrzení oslabilo, a posluchač si mezeru zaplní vlastními předpoklady.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně je prosté vypuštění mezera v argumentové struktuře slovesa. Sloveso „bát se“ vyžaduje předmět obavy, sloveso „zklamat“ původce i důvod zklamání, sloveso „vědět“ obsah vědění. Když mluvčí tyto prvky vynechá, věta zůstane gramaticky přijatelná, ale její význam se stane závislým na tom, co si posluchač doplní. Meta-model rozlišuje dva výsledky téže mezery. U mluvčího, který o sobě říká „bojím se“, může vypuštění zakrývat, že obava je neurčitá a že by ji pojmenování zmenšilo nebo zpřesnilo. U posluchače, kterému někdo řekne „víš, co jsi udělal“, vypuštění přenáší úkol doplnění na něj (Bandler a Grinder 1975). V druhém případě vzniká asymetrie: mluvčí nic konkrétního netvrdil, a nemůže tedy být vyvrácen, kdežto posluchač si výčitku formuluje sám a často přísněji, než by ji kdo vyslovil.

Druhým strukturálním rysem je vazba na výběr informací. Vypouštět lze nejen předměty sloves, ale i celé části příběhu: co předcházelo, co následovalo, kdo další byl přítomen. Takové vypuštění nemusí být viditelné v jediné větě, ale projeví se v celém popisu události, který je gramaticky úplný a přesto neúplný. Kompendium tento mechanismus na úrovni informačního prostředí rozebírá u selektivní expozice. Rozdíl mezi prostým vypuštěním a lží je podstatný: vypuštění nic nepravdivého netvrdí, a proto je obtížněji napadnutelné. Watzlawick a spolupracovníci upozorňovali, že v komunikaci nese význam i to, co se neřekne: mlčení o určité věci je také sdělení, které posluchač vykládá, a nelze ho vzít zpět, protože nikdy nebylo vysloveno (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Prosté vypuštění v nátlakové podobě využívá právě tuto vlastnost: sděluje nespokojenost na vztahové rovině, ale obsahovou rovinu nechává prázdnou.

Detekční znaky🔗

Prosté vypuštění samo o sobě nic nedokazuje a v běžné řeči je všudypřítomné. Nátlakovou podobu poznáme podle několika znaků. Prvním je výčitka bez obsahu: „víš moc dobře, co“, „nebudu to opakovat“, „sám víš, čím ses provinil“. Druhým je odmítnutí doplnit: na otázku po chybějícím prvku přichází odpověď, že ptát se je samo provinění, nebo ticho. Třetím je opakování: neurčitá výčitka se vrací v různých situacích a adresát si ji pokaždé vyplní jinou vzpomínkou. Čtvrtým je vypouštění v popisech, které mají sloužit jako podklad rozhodnutí, například v hodnocení nebo ve zprávě, kde chybí okolnosti, které by výklad změnily. Kompendium podobný mechanismus popisuje u pasti epistemické vágnosti. U člověka, na kterého je neurčitá výčitka soustavně uplatňována, se objevuje rozptýlená vina bez konkrétního předmětu, sklon omlouvat se preventivně a neustálé zkoumání vlastního chování, zda v něm není chyba, o které „druhý ví“. Tento obraz připomíná mechanismy, které Lifton popsal v prostředí myšlenkové reformy: požadavek neustálého sebezpytování a přiznávání vin, jejichž obsah určuje autorita, udržuje člověka v trvalé pohotovosti a závislosti na jejím soudu (Lifton 1961). Neurčitá výčitka v osobním vztahu je jeho malou, ale strukturálně podobnou obdobou.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní vypouštění je podmínkou srozumitelné řeči. Bez něj by každé sdělení muselo obsahovat vše, co je z kontextu zřejmé, a rozhovor by byl nesnesitelný (Grice 1975). V terapii a poradenství má otázka po vypuštěném prvku smysl tam, kde klientovi pomáhá pojmenovat neurčitou obavu nebo neurčitý pocit; kognitivní terapie pracuje s tím, že pojmenovaná obava se dá ověřit a přehodnotit, kdežto neurčitá úzkost se těžko uchopí (Beck 1976). Ve forenzním a vyšetřovacím kontextu je hledání vypuštěných okolností součástí pečlivého forenzního rozhovoru, který se snaží získat úplný popis bez vkládání obsahu tazatele. Manipulativní užití nastává, když mluvčí vypuštění používá k přenesení břemene doplnění na posluchače, k vyhnutí se odpovědnosti za konkrétní tvrzení nebo k vytvoření dojmu úplnosti tam, kde podstatné okolnosti chybějí. V Milton-modelu se záměrná neúplnost cení jako prostředek, který nechává posluchače doplnit význam vlastním obsahem (Bandler a Grinder 1975b); heslo Úmyslná vágnost tento obrácený směr popisuje podrobněji.

Stav důkazů🔗

Že lidé informace vypouštějí a že posluchači mezery doplňují vlastními předpoklady, je dobře doloženo v pragmatice i v kognitivní psychologii (Grice 1975; Kahneman 2011). Tato zjištění však nepocházejí z NLP a nepotvrzují specifické tvrzení meta-modelu, že doptávání se na vypuštěné prvky má samo terapeutický účinek. Kontrolované studie, které by takový účinek izolovaly, v přehledech výzkumu NLP chybějí. Přehledy se soustředily hlavně na reprezentační systémy a predikáty a celkově nenašly oporu pro hlavní tvrzení oboru (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Hodnocení amerického Národního výzkumného výboru nenašlo dostatečnou oporu pro tvrzení NLP o zlepšování výkonu (Druckman a Swets 1988). Kategorie prostého vypuštění je tedy dobře použitelná jako popisný pojem pro rozbor řeči, ale její hodnota stojí na obecné lingvistice a psychologii, ne na důkazech o NLP.

Obrana a zotavení🔗

Obranou proti neurčité výčitce je nevyplňovat mezeru domněnkou. Kdo slyší „víš, co jsi udělal“, má legitimní nárok požádat o pojmenování konkrétní věci, a dokud k němu nedojde, nepřijímat vinu za něco, co nebylo řečeno. Pomáhá také rozlišovat mezi tím, co druhý skutečně řekl, a tím, co si k tomu posluchač doplnil; zápis přesných slov odděleně od vlastního výkladu ukáže, jak velkou část výčitky vytvořila vlastní obava (Beck 1976). Proti neúplným popisům událostí v hodnoceních nebo zprávách je obranou ptát se, které okolnosti chybějí a kdo o jejich vynechání rozhodl. Rozvážné posouzení obsahu sdělení, a ne jen jeho tónu, odpovídá tomu, co výzkum přesvědčování popisuje jako centrální cestu zpracování (Petty a Cacioppo 1986). V zotavení po vztazích, v nichž byla neurčitá výčitka běžná, pomáhá postupné odlišení rozptýlené viny od konkrétních událostí, za které člověk skutečně odpovídá, a od těch, které si jen doplnil. Herman zdůrazňuje, že obnova důvěry ve vlastní úsudek probíhá v bezpečném vztahu, který neopakuje kontrolu (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Chomsky, N. (1965). Aspects of the Theory of Syntax. Cambridge, MA: MIT Press.
• Druckman, D., & Swets, J. A. (Eds.) (1988). Enhancing Human Performance: Issues, Theories, and Techniques. Washington, DC: National Academy Press.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Meta-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Meta-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Vypouštění – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Deletion)
• Nespecifikovaný referenční index – příbuzné heslo (Meta-model, Unspecified referential index)
• Srovnávací vypuštění – příbuzné heslo (Meta-model, Comparative deletion)
• Úmyslná vágnost – příbuzné heslo (Milton-model, Artful vagueness)

V kompendiu

• EA-1.1.1 Selektivní expozice – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.4.24 Past epistemické vágnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Nespecifikovaný referenční index – předchozí heslo rodiny
• Srovnávací vypuštění – další heslo rodiny