Historický případ: Hesitance vůči vakcínám

Kategorie: Dezinformace a manipulace veřejností · Období: od 19. století · Místo: celosvětově

Váhání s očkováním (vaccine hesitancy) není jednou kampaní ani jedním podvodem, ale opakujícím se vzorcem: na zprávu o možné škodě navazuje ztráta důvěry, pokles proočkovanosti a návrat nemocí, na které již společnost zapomněla (Larson, 2020). Jednotlivé spouštěče se liší – od podvodné studie (viz Wakefield) po mediální zprávy o nevysvětlených potížích –, mechanismus šíření pochybnosti však zůstává podobný. Tato stránka se věnuje jevu jako celku; Wakefieldova kauza má vlastní stránku.

Larson (2020) navrhuje chápat zvěsti o vakcínách jako ukazatel stavu důvěry, nikoli jen jako informační chybu: zvěst se ujme tam, kde je vztah mezi veřejností a zdravotnictvím už oslabený. Tento výklad posouvá obranu od vyvracení jednotlivých tvrzení k péči o vztah důvěry a je pro klinickou praxi, k níž se Kompendium obrací, zvlášť podstatný.

Kontext

Odpor k očkování je starý jako očkování samo. Již v 19. století vznikala v Anglii a jinde protiočkovací sdružení, která se bránila povinnému očkování proti neštovicím z náboženských, lékařských i občanskoprávních důvodů (Durbach, 2005). Úspěch vakcín zároveň vytváří paradox: čím méně lidí vidí nemoc, proti níž se očkuje, tím víc pozornosti se upírá k vzácným vedlejším účinkům očkování (Offit, 2011).

Světová zdravotnická organizace prostřednictvím poradní skupiny SAGE definovala váhání s očkováním jako zpoždění v přijetí nebo odmítnutí očkování navzdory dostupnosti služeb; jde o jev, který se liší podle místa, času a typu vakcíny (MacDonald a SAGE Working Group, 2015). V roce 2019 zařadila WHO váhání s očkováním mezi deset hlavních hrozeb pro globální zdraví. Mezinárodní průzkum důvěry ve vakcíny přitom ukázal, že důvěra se mezi zeměmi výrazně liší a že nižší bývá paradoxně i v některých zemích s vysokou dostupností péče (Larson a kol., 2016).

Co se stalo

Několik dobře doložených epizod ukazuje opakující se průběh. Ve Velké Británii v 70. letech po zprávách o možných neurologických komplikacích celobuněčné vakcíny proti černému kašli výrazně poklesla proočkovanost a následovaly rozsáhlé epidemie černého kašle; srovnání zemí ukázalo, že tam, kde protiočkovací hnutí oslabila program, byl výskyt nemoci výrazně vyšší (Gangarosa a kol., 1998).

Od roku 1998, po publikaci Wakefieldovy studie v časopise The Lancet, klesla ve Velké Británii a dalších zemích důvěra ve vakcínu MMR a v následujících letech se vrátily epidemie spalniček (Offit, 2011). Studie byla v roce 2010 stažena. Velké populační kohortové studie souvislost očkování MMR s autismem nepotvrdily (Madsen a kol., 2002; Hviid a kol., 2019).

V USA v 2000. letech zesílilo tezi o souvislosti očkování a autismu veřejné vystupování známých osobností, mimo jiné herečky Jenny McCarthyové od roku 2007 (Offit, 2011). V Japonsku v roce 2013 ministerstvo po mediálních zprávách o potížích po očkování proti HPV pozastavilo aktivní doporučování vakcíny a proočkovanost klesla na velmi nízkou úroveň (Larson, 2020); aktivní doporučení bylo obnoveno až v roce 2022.

Během pandemie covidu-19 v letech 2020–2022 označila WHO souběžnou záplavu informací a dezinformací jako „infodemii“ (Zarocostas, 2020). Váhání s očkováním se propojilo s politickou polarizací a nedůvěrou k vládním opatřením, takže otázka bezpečnosti vakcíny se v řadě zemí stala součástí širšího sporu o legitimitu státu (Larson, 2020).

Epistemické mechanismy

Asymetrie viditelnosti

Nemoc, které bylo zabráněno, je neviditelná; podezření na škodu po očkování je konkrétní, má tvář a příběh (Offit, 2011). Tato asymetrie mezi statistikou a anekdotou je strukturálním jádrem jevu. Jednotlivý příběh je sdílen s velkým emočním nábojem a nese víc váhy než populační data (emoční inženýrství memů).

Časová koincidence jako „důkaz“

Očkování probíhá ve věku, kdy se objevují i první příznaky vývojových poruch a jiných nemocí. Časová posloupnost se snadno mění v kauzalitu. Rozlišit koincidenci od příčiny vyžaduje srovnávací data, která jednotlivec nemá – viz kauzální inference. Právě proto mají celopopulační srovnání očkovaných a neočkovaných dětí takovou váhu (Hviid a kol., 2019).

Rodičovský strach a odpovědnost

Rodič se rozhoduje za dítě a pociťuje odpovědnost za čin (očkování) silněji než za opomenutí (neočkování). Ritov a Baron (1990) tento jev experimentálně popsali jako zkreslení ve prospěch opomenutí (omission bias): lidé dávají přednost horšímu výsledku, pokud k němu dojde nečinností. Dezinformace na tuto asymetrii odpovědnosti cílí: rámuje očkování jako aktivní riskování a odmítnutí jako ochranu.

Algoritmy a komunity

Sociální sítě propojují rodiče s podobnými obavami a doporučovací systémy přivádějí uživatele k stále radikálnějšímu obsahu (radikalizace doporučováním). Vznikají epistemické bubliny, v nichž je pochybnost normou a důvěra k lékařům projevem naivity; Larson (2020) popisuje, jak se lokální zvěst touto cestou rychle stává mezinárodní.

Identitní kódování

Postoj k očkování se v řadě zemí stal znakem širší identity – politické, životního stylu či nedůvěry k elitám (Larson, 2020). Fakta o vakcínách pak nepřesvědčují, protože otázka již není faktická. Mechanismus je stejný jako u popírání klimatu: přijmout fakt znamená přiznat se ke skupině.

Dopady na jednotlivce a společnost

Na úrovni populace vede pokles proočkovanosti pod hranici kolektivní imunity k návratu epidemií, které zasahují i ty, kdo očkováni být nemohou – kojence a imunosuprimované (Gangarosa a kol., 1998). Na úrovni jednotlivců jde o skutečná onemocnění a úmrtí dětí, o rozpory v rodinách a o napětí mezi rodiči a zdravotníky (Offit, 2011).

Lékaři a sestry se stávají terčem obtěžování. Dlouhodobou škodou je koroze vztahu důvěry mezi veřejností a zdravotnictvím, která se přenáší i na jiné oblasti péče (Larson, 2020). Z hlediska Kompendia jde o typický případ, kdy se epistemická škoda neomezuje na jedno přesvědčení, ale zasahuje schopnost přijímat odborné poznání vůbec.

Odlišení od příbuzných jevů

Váhání s očkováním není totéž co dezinformační kampaň. Definice SAGE zdůrazňuje, že jde o kontinuum od člověka s otázkami po rozhodného odpůrce a že jeho příčiny zahrnují důvěru, pohodlí dostupnosti i vnímání rizika (MacDonald a SAGE Working Group, 2015). Mnoho rodičů má konkrétní zkušenosti s nedostatečnou komunikací zdravotníků nebo s nedůvěryhodnými institucemi.

Váhání je třeba odlišit i od oprávněné opatrnosti při vzácných skutečných nežádoucích účincích. Vzácné nežádoucí účinky existují a jejich popírání podkopává důvěru stejně jako jejich zveličování (Offit, 2011). Klinicky je rozhodující, zda je obava otevřená novým informacím, nebo zda je uzavřená a každou novou informaci vykládá jako potvrzení.

Odhalení, dokumentace a vyrovnání

Odpovědí byla rozsáhlá epidemiologická šetření – například velké kohortové studie, které souvislost očkování MMR s autismem nepotvrdily (Madsen a kol., 2002; Hviid a kol., 2019) –, systémy hlášení a vyhodnocování nežádoucích účinků a v některých zemích systémy odškodnění za vzácné skutečné vakcinační škody. Ukázalo se, že transparentní přiznání skutečných rizik podporuje důvěru víc než jejich bagatelizace (Larson, 2020).

Výzkum komunikace přinesl i nepříjemné zjištění: v randomizované studii vyvracení mýtů u rodičů s nejvíce negativním postojem nezvýšilo ochotu očkovat, v některých případech ji snížilo (Nyhan a kol., 2014). Účinnější se ukazují rozhovory založené na respektu, způsob zahájení rozhovoru lékařem a důvěryhodní zprostředkovatelé z vlastní komunity (Opel a kol., 2013).

Poučení pro detekci a obranu dnes

V klinické praxi je užitečné rozlišovat mezi váhajícím rodičem, který má otázky, a pevně rozhodnutým odpůrcem; s prvním vést otevřený rozhovor, u druhého nezvyšovat konfrontaci (MacDonald a SAGE Working Group, 2015). Analýza nahraných rozhovorů ukázala, že rodiče častěji přijali očkování, když lékař zahájil rozhovor jako samozřejmý další krok péče, a že pokračování v doporučení po počátečním odporu mělo také význam (Opel a kol., 2013).

Obavy je třeba brát vážně a vysvětlovat skutečná rizika vakcín i rizika nemoci ve stejném rámci, aby rodič mohl srovnávat srovnatelné (Offit, 2011). Preventivní „očkování proti dezinformacím“ (prebunking) – předem vysvětlit typické argumentační triky, než se s nimi člověk setká – má v experimentech měřitelný ochranný účinek (mediální gramotnost; Roozenbeek a van der Linden, 2019).

Na úrovni institucí je klíčové monitorování narativů: včasná detekce vznikajících zvěstí umožní reagovat dříve, než se ustálí (injekce narativu). Larson (2020) k tomu doporučuje institucionální transparentnost – zveřejňování dat o bezpečnosti a jasné vysvětlení, jak se rozhoduje o doporučeních.

Hranice výkladu

Označit váhající rodiče za „oběti dezinformace“ může být samo o sobě stigmatizující (Larson, 2020). Rámec Kompendia se zde týká struktury šíření pochybnosti, nikoli hodnocení jednotlivých rozhodnutí (riziko stigmatizace).

Otevřenou otázkou zůstává, nakolik lze poznatky o komunikaci přenášet mezi zdravotními systémy a kulturami; většina citovaných intervenčních studií pochází z USA a západní Evropy (Larson a kol., 2016). Také vztah mezi pandemickou polarizací a dlouhodobou důvěrou v rutinní dětské očkování zůstává předmětem výzkumu, nikoli uzavřeným zjištěním.

Literatura

• Durbach, N. (2005). Bodily Matters: The Anti-Vaccination Movement in England, 1853–1907. Duke University Press.
• Gangarosa, E. J., a kol. (1998). Impact of anti-vaccine movements on pertussis control: The untold story. The Lancet, 351.
• Hviid, A., a kol. (2019). Measles, mumps, rubella vaccination and autism: A nationwide cohort study. Annals of Internal Medicine, 170(8).
• Larson, H. J. (2020). Stuck: How Vaccine Rumors Start – and Why They Don't Go Away. Oxford University Press.
• Larson, H. J., a kol. (2016). The state of vaccine confidence 2016: Global insights through a 67-country survey. EBioMedicine, 12.
• MacDonald, N. E., & SAGE Working Group on Vaccine Hesitancy (2015). Vaccine hesitancy: Definition, scope and determinants. Vaccine, 33(34).
• Madsen, K. M., a kol. (2002). A population-based study of measles, mumps, and rubella vaccination and autism. New England Journal of Medicine, 347(19).
• Nyhan, B., a kol. (2014). Effective messages in vaccine promotion: A randomized trial. Pediatrics, 133(4).
• Offit, P. A. (2011). Deadly Choices: How the Anti-Vaccine Movement Threatens Us All. Basic Books.
• Opel, D. J., a kol. (2013). The architecture of provider-parent vaccine discussions at health supervision visits. Pediatrics, 132(6).
• Ritov, I., & Baron, J. (1990). Reluctance to vaccinate: Omission bias and ambiguity. Journal of Behavioral Decision Making, 3(4).
• Roozenbeek, J., & van der Linden, S. (2019). Fake news game confers psychological resistance against online misinformation. Palgrave Communications, 5.
• Zarocostas, J. (2020). How to fight an infodemic. The Lancet, 395.

Související

Sousední případy

• Wakefield: vakcíny-autismus – podvodná studie jako spouštěč
• Dezinformace o AIDS – nedůvěra k medicíně a její historické kořeny
• Tuskegee Study – proč nedůvěra některých komunit není iracionální

Techniky a pojmy

• Algoritmická amplifikace – šíření obav sítěmi
• Indukovaná pochybnost – mechanismus trvalé nejistoty
• Konfirmační bias – výběr informací podle očekávání

Klinika, právo a obrana

• Zotavení z anti-vaxx přesvědčení – klinický příběh návratu
• Klinická vigilance – role zdravotníků
• Kampaně veřejné informovanosti – populační intervence