Bridge: Différance

Most vede od hesla glosáře k místům knihy, kde se pojem používá, a od nich k praxi: rozpoznání, obraně a zotavení. Přehled všech mostů je v rejstříku Glossary Bridges.

Pojem

Différance je pojem Jacquese Derridy (1967, 1972), který spojuje dvě francouzská slovesa: différer jako lišit se a jako odkládat. Význam slova podle Derridy nikdy není plně přítomný; vzniká z rozdílů vůči jiným slovům a je stále odkládán k dalším znakům. Psaná podoba s „a“ místo „e“ se ve vyslovené francouzštině neliší – rozdíl je slyšet jen v písmu, což sám pojem ilustruje.

Kniha s pojmem pracuje opatrně. Différance považuje za popisně silnou analýzu: ukazuje, že význam je otevřený, kontextový a nikdy definitivně uzavřený. Zároveň ji považuje za normativně nedostatečnou: sama o sobě nedává kritéria, jimiž by se dal odlišit legitimní odklad (běžné fungování jazyka) od zneužitého odkladu, kdy se manipulující mluvčí vyhýbá jakémukoli závazku. Teoretický rozbor nabízí EA-7.1.8 Derrida: dekonstrukce.

Odklad významu očima knihy

Derridovská analýza vysvětluje, proč je jazyk tak snadno přepisovatelný: když význam nikdy není plně uzavřený, lze ho vždy znovu otevřít. V běžné komunikaci to není problém, protože mluvčí přijímají odpovědnost za to, co řekli, a otevírání významu má hranice dané kontextem a vzájemnou důvěrou. V manipulativní komunikaci se tato odpovědnost ruší. Mluvčí, který je přistižen u tvrzení, odpoví, že „to tak nemyslel“, že „slova znamenají různé věci“, že „posluchač si to vyložil po svém“. Odklad významu se stává strategií vyhýbání: nikdy nelze říct, co bylo tvrzeno, a proto nikdy nelze nic vyvrátit.

Tento vzorec má v knize příbuzné. Nejbližší je motte and bailey, střídání silného a slabého tvrzení podle toho, zda je mluvčí napaden. Dalším je EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci, v níž je tvrzení formulováno tak, aby se nedalo vyvrátit. Différance tyto vzorce nevysvětluje jako manipulaci; vysvětluje strukturní podmínku, kterou manipulace využívá.

Proč kniha doplňuje Derridu Habermasem

Protože différance sama neodlišuje legitimní a zneužitý odklad, kniha ji spojuje s habermasovskou komunikativní racionalitou. Habermas (1981) tvrdí, že každý mluvčí, který vstupuje do komunikace, implicitně vznáší nároky na platnost – na pravdivost, správnost a upřímnost – a je ochoten je na požádání obhájit. Kritiku Derridy a postmoderní filozofie z tohoto hlediska rozvedl v Filozofickém diskurzu moderny (Habermas 1985). Kniha z toho vyvozuje praktické kritérium: odklad je legitimní, pokud mluvčí zůstává ochoten své nároky vysvětlit a obhájit; je zneužitý, pokud odklad slouží k tomu, aby se jim vyhnul. Na rovině popisu tak différance platí, na rovině normy se hájí nároky na platnost a ideální řečová situace jako regulativní ideál.

Kde se pojem v knize vyskytuje

Vedle teoretického rozboru v řadě filozofických východisek se pojem objevuje v 7. Teoretických reflexích a na stránce Postmodernismus, která rozebírá, jak se postmoderní kritika významu a pravdy může stát nástrojem relativizace. Prakticky na něj navazuje Falzifikační myšlení: svépomocný nástroj, který učí formulovat tvrzení tak, aby šla ověřit, a požadovat totéž od druhých. Souvisí s ním i heslo Metanarrative collapse, které popisuje širší kulturní kontext.

Od pojmu k praxi

Rozpoznání

Zneužitý odklad významu prozrazuje, že mluvčí nikdy nelze přimět k jednoznačnému tvrzení. Kdykoli se tvrzení zpochybní, jeho význam se posune; kdykoli se přijme, platí v nejsilnější podobě. Typické věty: „to je otázka výkladu“, „každý si to může přečíst jinak“, „neříkal jsem, že…“. Rozhodující není samotná víceznačnost – ta je běžná –, ale to, že se vždy vyřeší ve prospěch mluvčího.

Obrana

Obranou je požádat o upřesnění a zapsat si ho: „Rozumím tomu tak, že tvrdíte X. Je to tak?“ Taková otázka nepopírá otevřenost jazyka, ale vyžaduje, aby mluvčí převzal odpovědnost za jednu z možností. Pokud odmítne, je to informace sama o sobě. V písemné komunikaci pomáhá shrnovat dohody a tvrzení a nechat si je potvrdit.

Pro instituce

V organizacích se zneužitý odklad objevuje jako vágní pravidla a pokyny, které lze vykládat podle potřeby vedení. Ochranou jsou písemná, konkrétní pravidla a postupy, které umožňují dovolat se jednoho výkladu (viz Standardy dokumentace).

Zotavení

Lidé, kteří dlouho žili v prostředí bez závazných významů, často ztrácejí důvěru v jazyk sám. Zotavení zahrnuje obnovu zkušenosti, že slova mohou platit – že dohoda je dohodou a slib slibem. Pomáhají vztahy, v nichž se slova dodržují, a postupné vytváření vlastních jasných formulací.

Pro blízké

Blízcí člověka, který žije s partnerem nebo v prostředí, kde se slova neustále „přeznačují“, mohou pomoci tím, že sami drží slovo. Pravidelnost, dodržené sliby a jasné formulace jsou protiváhou zkušenosti, že nic neplatí. Nepomáhá naopak vstupovat do sporů o to, co kdo kdy myslel; takový spor zasažený obvykle prohrává, protože druhá strana může význam posouvat donekonečna.

Rámec pro profesionály

Pro terapeuty a právníky plyne z pojmu dvojí opatrnost. Nelze předpokládat, že výpověď má jediný uzavřený význam; zároveň nelze přijmout, že význam je libovolný. Přiměřeným postupem je upřesňovat, zaznamenávat a ověřovat, co mluvčí myslel.

Odlišení od příbuzných jevů

Différance není relativismus: netvrdí, že význam je libovolný, ale že je vždy vztahový a neuzavřený. Není ani lež: lhář tvrdí něco určitého, co ví, že je nepravdivé, kdežto zneužitý odklad se vyhýbá tomu, aby tvrdil cokoli určitého. A není běžná víceznačnost, která se v dobré víře vyjasní rozhovorem.

Časté omyly

Častým omylem je spojovat Derridu s tvrzením, že „pravda neexistuje“; jeho analýza se týká struktury významu, ne popření skutečnosti. Druhým omylem je myslet si, že kdo rozumí différance, nemůže po druhých žádat jasnost. Kniha tvrdí opak: právě porozumění otevřenosti jazyka ukazuje, proč je třeba odpovědnost za význam výslovně vyžadovat.

Příklad (anonymizovaný kompozit)

Vedoucí týmu opakovaně slibuje povýšení „až přijde správná chvíle“. Když se zaměstnankyně po roce zeptá, odpoví, že „správná chvíle“ znamená něco jiného, než si myslela. Na doporučení koučky si zaměstnankyně při dalším rozhovoru zapíše konkrétní podmínky a pošle je vedoucímu k potvrzení. Vedoucí potvrzení odmítne. Teprve tato odpověď zaměstnankyni ukáže, že slib nikdy nebyl závazkem.

Příklad ukazuje kritérium, které kniha od Habermase přebírá: rozhodující nebyla víceznačnost slibu, ale odmítnutí převzít za něj odpovědnost, když o ni byl vedoucí výslovně požádán.

Meze a otevřené otázky

Kniha používá Derridu selektivně a jeho dílo je mnohem širší než zde načrtnutá analýza. Spojení s Habermasem je interpretační volbou knihy, ne jediným možným čtením. Otevřená zůstává otázka, zda lze kritérium „ochoty obhájit nároky“ použít i v komunikaci, kde jsou mocenské vztahy tak nerovné, že obhajoba není reálně možná.

Pro výuku zůstává otázkou, jak učit otevřenost významu tak, aby studenti neodcházeli s cynickým přesvědčením, že na slovech nezáleží.

Literatura

• Derrida, J. (1967). De la grammatologie. Minuit.
• Derrida, J. (1972). Marges de la philosophie. Minuit.
• Habermas, J. (1981). Theorie des kommunikativen Handelns. Suhrkamp.
• Habermas, J. (1985). Der philosophische Diskurs der Moderne. Suhrkamp.

Související

Glosář

• Communicative rationality – normativní doplněk.
• Ideal speech situation – regulativní ideál komunikace.
• Motte and bailey – příbuzný vzorec vyhýbání.
• Metanarrative collapse – kulturní kontext.

Kniha

• EA-7.1.8 Derrida: dekonstrukce – teoretický rozbor.
• Postmodernismus – širší filozofický rámec.
• Falzifikační myšlení – svépomocná obrana.
• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – příbuzná technika.

Sesterské mosty

• Bridge: Communicative rationality – normativní doplněk.
• Bridge: Motte and bailey – praktický vzorec.

Strukturní vazby

• Différance – heslo glosáře, které tento most propojuje s knihou