Vzdělávací scénář: Fragmentace identity

Úroveň: Advanced Učební cíl: Rozpoznat rozpad jednotného příběhu o sobě a odlišit ho od zdravé mnohosti rolí i od disociativních poruch Doporučená délka: 150 minut Pro koho: psychoterapeuti, kliničtí psychologové, psychiatři, pracovníci poraden pro bývalé členy skupin s vysokou kontrolou

Každý člověk je v práci trochu jiný než doma a s přáteli jiný než s rodiči, a taková mnohost rolí je normální a zdravá, pokud ji drží pohromadě souvislý příběh o sobě – narativní identita – a jádro hodnot, které se napříč rolemi nemění; právě integrující životní příběh pokládá McAdams (2001) za nositele jednoty self v čase. Fragmentace identity nastává, když tento příběh přestane spojovat: člověk se v různých kontextech popisuje protichůdně, nepamatuje si, proč chtěl to, co chtěl, a nemá měřítko, podle něhož by mezi verzemi sebe sama rozhodl – tedy ztrácí to, co Erikson (1968) nazval pocitem kontinuity a totožnosti já. Kniha popisuje, jak k tomu může vést dlouhodobé působení vzorců jako rolová fragmentace nebo náhrada vlastního příběhu.

Učební cíle

Po cvičení účastník odliší zdravou mnohost rolí, kulturní přepínání kódů a vývojové hledání identity od fragmentace, přičemž vodítkem je přítomnost či nepřítomnost integrujícího příběhu (McAdams, 2001). Zmapuje kontextové stavy self – jak se člověk popisuje, co chce a co cítí v jednotlivých kontextech – a zlomové body biografie, protože identitní krize se váže k rozpoznatelným životním přechodům (Erikson, 1968). Provede diferenciální rozvahu vůči disociativním poruchám, poruše osobnosti s narušením identity a komplexnímu PTSD, přičemž u disociativních obrazů je namístě model strukturální disociace osobnosti (van der Hart, Nijenhuis a Steele, 2006). Nakonec navrhne postup obnovy, který začíná hodnotovým a časovým „sešitím“, nikoli konfrontací rozporů, v souladu s pojetím obnovy souvislého příběhu (McAdams, 2001).

Scénář

Jde o smyšlenou, anonymizovanou psychoterapeutickou kazuistiku. Klient (33) před rokem opustil aktivistickou skupinu, v níž strávil deset let; skupina měla přísnou hierarchii, kolektivní „revize“ jednotlivců a jazyk, který rozděloval svět na „uvědomělé“ a „ostatní“ – tedy rysy ideologického totalismu s dichotomií my a oni (Lifton, 1961). Klient přichází s tím, že „neví, kdo je“, a terapeutka během prvních sezení zaznamená, že o práci (nyní skladník) mluví s opovržením i s úlevou v odstupu několika minut, rodičům se „přizpůsobuje“ a říká, co chtějí slyšet, s bývalými členy mluví jejich jazykem a s terapeutkou neví, jak mluvit; na otázku, co je pro něj důležité, odpovídá „záleží na tom, s kým jsem“. Na období před skupinou si pamatuje, ale „jako by to byl někdo jiný“, a na dobu ve skupině vzpomíná v podrobných, ale emočně oploštělých pasážích, což odpovídá fragmentaci autobiografické paměti u chronické traumatizace (van der Hart, Nijenhuis a Steele, 2006). Ve skupině byl opakovaně „revidován“, jeho minulost přeložena do jazyka „falešného vědomí“ a vlastní přání označena za „individualismus“ – tedy biografický přepis, jímž skupina nahrazuje původní příběh svým (Lifton, 1961). Skupina zpracuje mapu kontextových stavů self, časovou osu se zlomovými body, diferenciální rozvahu a plán prvních tří měsíců.

Signály, kterých si všimnout

Prvním signálem je protichůdný sebepopis bez vědomí rozporu, na rozdíl od ambivalence, kterou člověk sám pojmenuje; viz fragmentace identity a chybění integrujícího příběhu (McAdams, 2001). Druhým je chybějící hodnotové jádro vyjádřené větou „záleží na tom, s kým jsem“, tedy absence stabilního středu identity (Erikson, 1968). Třetím je přerušená časová souvislost, kdy minulé já působí „jako někdo jiný“; srovnej temporální dezorientace a rozpad kontinuity v čase (van der Hart, Nijenhuis a Steele, 2006). Čtvrtým je fragmentovaný příběh s podrobnými pasážemi bez emocí a chybějícími spojnicemi; viz fragmentace narativu. Pátým jsou převzaté hlasy, kdy se jazyk skupiny aktivuje v kontaktu s jejími členy; srovnej internalizovaný pachatel a internalizaci skupinové autority (Lifton, 1961). Šestým je biografický přepis, minulost přeložená do cizího rámce; viz EA-4.4.4 Biographical recontextualization.

Diskusní otázky

Diskuse se zaměří na to, čím se klientovo přizpůsobování rodičům liší od běžného přizpůsobení, které dělá každý, co by vedlo k podezření na disociativní poruchu identity nebo jinou disociativní poruchu a jaká vyšetření by to vyžadovalo, a jak se obraz liší od narušení identity u hraniční poruchy osobnosti; odlišení vyžaduje model strukturální disociace a anamnézu z doby před skupinou (van der Hart, Nijenhuis a Steele, 2006). Dále se zvažuje, proč by bylo nevhodné klienta konfrontovat s rozpory v jeho výpovědích, které hodnoty nebo vztahy mohou sloužit jako první „stehy“ a jak pracovat s tím, že část klientovy identity (angažovanost, smysl pro spravedlnost) vznikla ve skupině, přičemž obnova znamená znovusložení příběhu, ne odhalení hotového „pravého já“ (McAdams, 2001).

Modelové odpovědi

Běžné přizpůsobení mění tón a témata, nikoli hodnoty a přání, a člověk přitom ví, že se přizpůsobuje, a umí říct, co si myslí „doopravdy“, zatímco klient tuto referenční verzi nemá (Erikson, 1968). Na disociativní poruchu by ukazovaly amnestické mezery pro každodenní události, svědectví o jednání, které si nepamatuje, nebo prožívání odlišných identit s vlastním jménem či věkem, což by vyžadovalo strukturované vyšetření disociativního spektra (van der Hart, Nijenhuis a Steele, 2006), viz EA-6.1.8 Disociativní spektrum assessment a pojem disociace. U hraniční poruchy osobnosti bývá narušení identity provázeno výraznou afektivní nestabilitou a intenzivními vztahy a má dlouhodobý vývoj od dospívání, zatímco zde je časová souvislost s pobytem ve skupině a hodnotové jádro existovalo předtím, takže diferenciální rozvaha vyžaduje anamnézu z doby před skupinou (Erikson, 1968), viz biografickou rekonstrukci. Konfrontace rozporů by zopakovala strukturu kolektivních „revizí“, kdy někdo zvenčí posuzuje, která verze je správná, přičemž klient potřebuje bezpečí pro všechny části, ne jejich soud (Lifton, 1961). Prvními „stehy“ mohou být konkrétní vztah, který přetrval všechna období (například sourozenec), tělesné a smyslové preference, činnosti, které klienta bavily před skupinou i po ní, a hodnoty objevující se ve všech kontextech, byť jinak pojmenované, protože na nich lze znovu stavět souvislý příběh (McAdams, 2001). Nelze paušálně oddělovat „pravé já“ od „já ze skupiny“: smysl pro spravedlnost může být klientovou hodnotou, kterou skupina využila, a právě proto ji lze zachovat v jiné podobě (Erikson, 1968), viz vyjasnění hodnot.

Časté chyby

Nejčastější chybou je patologizace mnohosti, kdy se každá změna chování podle kontextu vykládá jako fragmentace, ačkoli mnohost rolí je normální (McAdams, 2001). Druhou je hledání „pravého já“, tedy představa, že pod nánosy leží hotová původní identita, kterou stačí odkrýt, zatímco identita se spíše znovu skládá (Erikson, 1968). Třetí je předčasná diagnóza, zařazení do disociativní poruchy bez strukturovaného vyšetření, nebo naopak její přehlédnutí (van der Hart, Nijenhuis a Steele, 2006). Čtvrtou je přenesení jazyka, kdy terapeut nahradí jazyk skupiny vlastním odborným žargonem a klient se mu „přizpůsobí“, čímž se zopakuje mechanismus převzatého hlasu (Lifton, 1961).

Debriefing pro facilitátora

Facilitátor nechá skupiny porovnat mapy stavů self a ukáže, že nejlepší mapy obsahují i to, co je napříč kontexty společné, nejen rozpory, protože právě sdílené prvky jsou zárodkem obnoveného příběhu (McAdams, 2001). Diskusi o diagnóze vrátí k tomu, co by bylo třeba zjistit, nikoli k tomu, „co to je“, aby skupina nesklouzla k předčasné nálepce (van der Hart, Nijenhuis a Steele, 2006). Téma identity je pro mnoho lidí osobní a běžná zkušenost s mnohostí rolí může v účastnících vyvolat otázku, zda nejsou sami „fragmentovaní“, a proto je vhodné rozdíl vysvětlit a uklidnit normalitou mnohosti; pro další práci viz správa mnohočetného já.

Rozšiřující úkoly

Jako přenos lze projít časové sešívání já a navrhnout tři cvičení pro klienta, tedy techniky obnovy časové kontinuity příběhu (McAdams, 2001). Dalším úkolem je porovnat IFS a narativní terapii pro tento případ, přičemž model vnitřních částí nabízí Schwartz (1995) a práci s převyprávěním příběhu White a Epston (1990). Posledním je přečíst Activism kult a určit, kde vznikly zlomové body, v souvislosti s biografickým přepisem skupiny (Lifton, 1961).

Literatura

• Erikson, E. H. (1968). Identity: Youth and Crisis. New York: Norton.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. New York: Norton.
• McAdams, D. P. (2001). The Psychology of Life Stories. Review of General Psychology, 5(2), 100–122.
• Schwartz, R. C. (1995). Internal Family Systems Therapy. New York: Guilford Press.
• van der Hart, O., Nijenhuis, E. R. S., & Steele, K. (2006). The Haunted Self: Structural Dissociation and the Treatment of Chronic Traumatization. New York: Norton.
• White, M., & Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. New York: Norton.

Související

Navazující scénáře

• Ontologický útok – ztráta kotev, která fragmentaci předchází.
• Trajektorie zotavení – kam obnova identity patří v plánu.
• Náborové techniky kultu – identitní přeměna jako poslední fáze náboru.

Techniky a zotavení

• EA-5.3.3 Rolová fragmentace – mechanismus.
• EA-6.3.7 Identitní rekonstituce – terapeutický postup.
• Středně-dobá rekonstrukce identity – časový rámec obnovy.

Detekční signatury

• Fragmentace identity – kritéria.

Sebe-obrana

• Integrace životního příběhu – práce s příběhem.

Glosář

• Narativní identita – co drží identitu pohromadě.
• Identity destruction – krajní podoba procesu.