Vzdělávací scénář: Aplikace na sebe

Úroveň: Advanced (závěrečný scénář celé řady) Učební cíl: Aplikovat nástroje celé řady na vlastní informační, vztahové a vnitřní prostředí Doporučená délka: 30 dní samostatné práce, tři skupinová setkání po 90 minutách Pro koho: absolventi scénářů 1–29; zvlášť vhodné pro odborníky, kteří s tématem pracují profesně

Celá řada scénářů se dívala ven: na zprávy, zdroje, posudky, sítě účtů, klienty. Poslední scénář obrací pohled, protože odborník na epistemické útoky není vůči nim imunní a jeho specifickým rizikem je přesvědčení, že imunní je – jde o projev tzv. slepé skvrny vůči vlastním zkreslením, kdy lidé rozpoznávají zaujatost u druhých snáze než u sebe (Pronin, Lin a Ross, 2002). Třicetidenní sebeaudit používá nástroje, které účastník v řadě poznal, na vlastní život, a jeho výstupem je osobní epistemická bezpečnostní politika, krátký dokument popisující vlastní zranitelnosti, ochranná pravidla a vnější kotvy. Pojem vychází z rámce epistemic security a opírá se o reflektivní praxi, v níž se profesionál učí zkoumat vlastní jednání (Schön, 1983).

Učební cíle

Po scénáři účastník zmapuje čtyři oblasti – informační zdroje, vztahy, vnitřní dialog a závislosti na lidech, institucích, platformách a přesvědčeních – tedy provede strukturovanou sebereflexi, kterou Brookfield (1995) pokládá za jádro kritické praxe. V každé oblasti identifikuje alespoň jednu konkrétní zranitelnost a jeden existující ochranný faktor, přičemž přesné sebepoznání naráží na systematické meze introspekce (Dunning, 2005). Rozliší, které nástroje řady se mu v praxi osvědčily a které zůstaly jen teorií, a sepíše osobní politiku s pravidly, která jsou konkrétní, ověřitelná a udržitelná, protože obecné rady nelze ověřit (Schön, 1983). Nakonec si stanoví vnější kontrolu – osobu nebo postup, který politiku jednou za čas prověří – neboť vlastní slepá skvrna činí nezávislou kontrolu nenahraditelnou (Pronin, Lin a Ross, 2002).

Scénář

V prvním týdnu účastník zopakuje audit ze scénáře Kurátorství informací, tentokrát s otázkou, jak se struktura změnila od začátku řady, a doplní jej o profesní zdroje, totiž od koho přebírá odborné názory bez ověření; sledování vlastního jednání v čase je podstatou reflektivní praxe (Schön, 1983). Ve druhém týdnu sestaví mapu lidí, kteří ovlivňují jeho úsudky, a u každého vztahu si položí tři otázky z Přesahů mentora – zda vztah rozšiřuje, nebo zužuje jeho svět, zda je bezpečné říct ne a kdo další má na tuto oblast vliv – viz audit vztahů. Ve třetím týdnu vede deník úsudků s odhadem jistoty ze scénáře Meta-evaluace, rozšířený o zapisování vnitřních formulací (jakými slovy se k sobě obrací, když chybuje, čí hlas to je a kdy má tendenci reflektovat bez konce, srovnej hyperreflexivitu), přičemž vztah k vlastnímu vnitřnímu dialogu patří k nejhůře introspektivně dostupným oblastem (Dunning, 2005). Ve čtvrtém týdnu si položí otázku, co by se stalo, kdyby ztratil hlavní zdroj, vztah, platformu nebo přesvědčení, o něž se opírá, a poté napíše politiku. Ilustrativní, smyšlený výstup jedné účastnice, psychoterapeutky, může vypadat takto:

Zranitelnost: přebírám výklad případů od supervizorky bez vlastní hypotézy. Pravidlo: před supervizí si zapíšu vlastní hypotézu a kritérium jejího vyvrácení. Zranitelnost: po desáté večer čtu zprávy a usínám s úzkostí; ráno sdílím věci, které jsem neověřila. Pravidlo: nic nesdílím do 12 hodin od přečtení. Kotva: kamarádka z jiného oboru, se kterou jednou měsíčně probírám, co mě „pohltilo“. Kontrola: revize politiky každé čtvrtletí s ní.

Skupinová setkání probíhají na začátku, v polovině a na konci a sdílení je dobrovolné, což chrání bezpečí reflexe (Brookfield, 1995).

Signály, kterých si všimnout

U sebe je hledání signálů nejtěžší, protože vlastní zkreslení jsou introspektivně nedostupná (Pronin, Lin a Ross, 2002), a proto pomáhají otázky. Prvním signálem je iluze imunity „mě se to netýká, já to znám“; viz osobní audit zkreslení a slepou skvrnu vůči vlastní zaujatosti (Pronin, Lin a Ross, 2002). Druhým je jediný zdroj nebo jediná autorita v oblasti, na které záleží. Třetím jsou témata, o kterých účastník nemluví s nikým mimo jednu skupinu. Čtvrtým je nepřiměřená jistota v profesních úsudcích, srovnej nepřiměřená sebejistota a meze sebepoznání u vlastní kompetence (Dunning, 2005). Pátým je vnitřní hlas, který není můj, tedy formulace převzaté od někoho, kdo účastníkovi ubližoval nebo ho řídil. Šestým je únava a přetížení jako trvalý stav, ne výjimka. Sedmým je odpor k auditu, protože oblast, kterou účastník nechce zkoumat, je obvykle ta nejdůležitější (Schön, 1983).

Diskusní otázky

Diskuse se zaměří na to, která oblast auditu byla nejtěžší a proč, které nástroje z řady účastník v těchto třiceti dnech skutečně použil a které ne a čím se jeho politika liší od obecných rad typu „ověřujte zdroje“; rozdíl mezi věděním a jednáním patří k opakovaně popsaným jevům reflektivní praxe (Schön, 1983). Dále se zvažuje, jak zajistit, aby se politika nestala dalším zdrojem sebekontroly a úzkosti, kdo je vnější kontrola a proč právě on nebo ona a co z auditu by účastník chtěl předat klientům, studentům nebo kolegům a co ne, přičemž laskavý vztah k sobě je podmínkou, aby audit nevedl k sebetrýznění (Neff, 2003).

Modelové odpovědi

Nejtěžší bývá obvykle vnitřní dialog nebo vztahy, tedy oblasti, kde chybí vnější data a kde audit zasahuje sebeobraz, přičemž obtížnost je informace, ne selhání, a odpovídá mezím introspekce (Dunning, 2005). Poctivá odpověď na otázku, které nástroje účastník použil, bývá „málo“, což je hlavní poznatek celé řady – rozdíl mezi vědět a dělat – a politika proto má obsahovat jen nástroje, které člověk opravdu použije (Schön, 1983). Dobrá politika je osobní a ověřitelná: popisuje konkrétní situace (čas, kanál, téma, vztah), konkrétní reakce a způsob kontroly, zatímco obecné rady nejdou ověřit (Brookfield, 1995). Aby se politika nestala zdrojem úzkosti, má mít málo pravidel, laskavý jazyk a pravidelnou revizi spojenou s vypuštěním nefunkčních pravidel, protože má zvyšovat epistemickou agentnost, ne ji svazovat (Neff, 2003), viz sebesoucit. Vnější kontrolou má být někdo mimo vlastní profesní a sociální bublinu, kdo se nebojí nesouhlasit a nemá na rozhodnutích účastníka zájem, přičemž jeden člověk nestačí navždy a kotvy se mění, protože nezávislý pohled kompenzuje vlastní slepou skvrnu (Pronin, Lin a Ross, 2002). Předat lze strukturu auditu a zkušenost, že ani odborník není imunní, nikoli vlastní obsah, a sdílení vlastních zranitelností s klienty má být promyšlené a v jejich zájmu.

Časté chyby

Nejčastější chybou je perfekcionismus, kdy snaha o dokonalý audit vede k jeho opuštění; srovnej perfekcionismus a roli laskavého vztahu k sobě při udržení praxe (Neff, 2003). Druhou je politika jako manifest, dlouhý text s mnoha pravidly, který nikdo nedodrží, místo několika ověřitelných kroků (Schön, 1983). Třetí je audit bez kotvy, protože bez vnější kontroly se politika postupně ohne podle pohodlí, zvlášť při slepé skvrně vůči vlastní zaujatosti (Pronin, Lin a Ross, 2002). Čtvrtou je záměna auditu a terapie, neboť pokud audit otevře bolestná témata, patří do terapie nebo supervize, ne do pracovního listu (Brookfield, 1995).

Debriefing pro facilitátora

Závěrečné setkání má dvě části: v první účastníci dobrovolně sdílejí jedno pravidlo své politiky a důvod jeho volby, ve druhé se skupina vrací k celé řadě a hodnotí, který scénář změnil praxi, který byl zbytečný a co by v řadě chybělo, přičemž tato zpětná vazba je cenná i pro další běhy kurzu (Brookfield, 1995). Sebeaudit může otevřít osobní témata – vztahy, minulé zkušenosti s manipulací, profesní pochybnosti – a proto facilitátor připomene dostupnost podpory a supervize a respektuje, že někteří účastníci budou chtít svůj výstup ponechat zcela pro sebe, což odpovídá zásadě laskavého a bezpečného zacházení se sebou (Neff, 2003).

Rozšiřující úkoly

Jako přenos lze politiku po třech měsících otevřít, vyhodnotit, která pravidla fungují, a nefunkční vypustit, čímž se audit stane opakovaným cyklem reflexe, nikoli jednorázovým aktem (Schön, 1983). Dalším úkolem je navrhnout, jak by podobný audit vypadal pro tým nebo instituci, tedy přenést individuální reflexi do organizační roviny (Brookfield, 1995), viz tréninky odolnosti. Posledním je převést výstup do individuální mapy rizik a porovnat ji s mapou kolegy, protože srovnání s druhým odhalí to, co vlastní slepá skvrna skrývá (Pronin, Lin a Ross, 2002).

Literatura

• Brookfield, S. D. (1995). Becoming a Critically Reflective Teacher. San Francisco: Jossey-Bass.
• Dunning, D. (2005). Self-Insight: Roadblocks and Detours on the Path to Knowing Thyself. New York: Psychology Press.
• Neff, K. (2003). Self-Compassion: An Alternative Conceptualization of a Healthy Attitude Toward Oneself. Self and Identity, 2(2), 85–101.
• Pronin, E., Lin, D. Y., & Ross, L. (2002). The Bias Blind Spot: Perceptions of Bias in Self Versus Others. Personality and Social Psychology Bulletin, 28(3), 369–381.
• Schön, D. A. (1983). The Reflective Practitioner: How Professionals Think in Action. New York: Basic Books.

Související

Celá řada

• Vzdělávací scénáře – přehled všech třiceti scénářů.
• Základní detekce – kde řada začala.
• Meta-evaluace – deník úsudků, který audit využívá.

Sebe-obrana

• Informační dieta – týden 1.
• Audit vztahů – týden 2.
• Metakognitivní monitoring – týden 3.
• Diverzifikace sítě – týden 4.

Prevence a glosář

• Kurikulum kritického myšlení – širší vzdělávací rámec.
• Epistemic security – pojem, z něhož politika vychází.
• Epistemická pokora – postoj, bez něhož audit nefunguje.