Lidé rozumějí svému životu prostřednictvím příběhů. Jedním z nejhlubších účinků epistemické anihilace je, že člověk ztrácí autorství nad vlastním příběhem: jeho minulost vypráví někdo jiný, události dostávají cizí význam a vlastní vzpomínky se do vyprávění nehodí. Narativní analýza zkoumá, jak lidé vyprávějí – nejen co – a je proto citlivým nástrojem pro sledování poškození i obnovy narativní identity.
Vymezení
Narativní analýza je skupina přístupů, které berou jako jednotku analýzy příběh. Catherine Kohler Riessmanová (2008) rozlišuje čtyři hlavní typy:
- tematická – co se v příbězích vypráví (obsah);
- strukturní – jak je příběh uspořádán; klasickým modelem je struktura Labova a Waletzkého (1967): orientace, komplikace, hodnocení, vyústění, kóda;
- dialogická / performativní – komu, kdy a proč je příběh vyprávěn a jak se v něm vypravěč staví vůči posluchači;
- vizuální – příběhy vyprávěné obrazy.
Teoreticky se opírá mimo jiné o Jerome Brunera a o Paula Ricœura, jehož pojetí narativní identity kniha rozvádí v eseji Ricoeur: Trojí mimésis a narativní identita.
Kdy metodu použít
- Když zkoumáme narativní trauma – rozpad souvislého příběhu o sobě (narativní trauma, fragmentace narativu).
- Když nás zajímá převzatý narativ: nakolik člověk vypráví svou minulost jazykem skupiny, partnera nebo instituce, a jak se to mění.
- Když sledujeme obnovu autorství během zotavení, zvlášť v kombinaci s longitudinálním designem.
- Když zkoumáme kolektivní příběhy – oficiální historii skupiny, protipříběhy bývalých členů, mediální narativy.
Postup
- Sběr vyprávění. Rozhovor s otevřenou výzvou („Vyprávějte mi, jak to celé začalo…“) a s minimem přerušení; výzkumník nechává vypravěče určit začátek, pořadí i konec. Doplňkově deníky, dopisy, veřejné texty.
- Přepis, který zachovává pauzy, opravy, přeskoky a změny času.
- Vymezení příběhů v textu – kde začíná a končí jednotlivé vyprávění.
- Analýza podle zvoleného typu: u strukturní analýzy rozložení na prvky, u dialogické analýza pozic vypravěče, u tematické hledání opakujících se zápletek.
- Pozornost ke zlomům: místa, kde se vyprávění láme, mění čas, osobu nebo hlas, kde chybí hodnocení nebo vyústění.
- Srovnání příběhů mezi účastníky a v čase u téhož účastníka.
- Výklad v kontextu kulturně dostupných příběhů (master narratives) a protipříběhů.
Specifika výzkumu epistemické manipulace
Převzatý hlas. V příbězích lidí z kontrolujících vztahů a skupin lze slyšet hlas druhé strany: formulace, hodnocení a vysvětlení, které nejsou vlastní. Markery bývají změna zájmen, náhlá změna slovníku nebo hodnocení, které nesedí k popisované události („byl jsem nevděčný, tak mě nechali týden mlčet“). Tento jev souvisí s tím, co kniha popisuje jako inverzi zájmen a internalizovaného pachatele. Analýza má tato místa popsat, ne vypravěče „opravovat“.
Příběh odchodu jako žánr. Lidé, kteří odešli z kontrolující skupiny, často vyprávějí příběh, jehož strukturu převzali od podpůrné komunity nebo z populární literatury („probuzení“, „útěk“). Je to legitimní a mnohdy léčivé, ale analýza by měla rozlišit vlastní zkušenost od převzaté šablony – a respektovat obojí.
Chybějící vyústění. U lidí v raném období po odchodu příběh často nemá konec ani hodnocení: „nevím, co si o tom mám myslet“. To není „špatný“ příběh, ale údaj o fázi.
Kolektivní příběhy a protipříběhy. Kontrolující skupiny i instituce mají své oficiální příběhy – o založení, o pronásledování zvenčí, o „zrádcích“, kteří odešli. Narativní analýza těchto textů ukazuje, jaké pozice příběh nabízí členům (věrný, pochybující, odpadlík) a jak předem vykládá budoucí kritiku. Bývalí členové často vytvářejí protipříběhy, které mají opačnou strukturu, ale stejnou totalitu: vše dřívější bylo zlé. Výzkum by měl popsat obě vrstvy a zároveň si všímat vyprávění, která se do žádné z nich nevejdou – právě ta bývají známkou obnovené schopnosti vidět vlastní minulost v odstínech.
Časové zlomy jako údaj. U lidí po dlouhodobé manipulaci se v příbězích objevují nejasnosti v pořadí událostí, „ztracené roky“ a přeskoky. Mohou souviset s traumatickou pamětí, s disociací nebo s tím, že druhá strana opakovaně přepisovala, co se kdy stalo. Narativní analýza je nemá vyhodnocovat jako známku nevěrohodnosti; ve forenzním kontextu se s nimi pracuje jinými nástroji (viz rekonstrukce časové osy).
Riziko vnucení příběhu. Výzkumník, který má vlastní představu o tom, jak takový příběh „má“ vypadat, ho může otázkami nenápadně vést. U lidí, jimž někdo dlouho vyprávěl jejich život, je to zvlášť škodlivé.
Kritéria kvality
| Oblast | Co doložit |
|---|---|
| Typ analýzy | zvolený přístup a jeho zdůvodnění |
| Sběr | otevřenost výzvy, minimum přerušení, kontext vyprávění |
| Přepis | konvence přepisu a jejich důvod |
| Analýza | ukázky rozboru delších úseků, ne jen krátké citace |
| Kontext | kulturně dostupné příběhy, vůči nimž se vyprávění vymezuje |
| Reflexivita | role výzkumníka jako posluchače |
Etika a ochrana účastníků
Příběh je pro člověka identitní záležitost. Výzkumník by neměl publikovat výklad, který účastníkovi bere autorství – například tvrzením, že „ve skutečnosti“ vypráví příběh skupiny. Pomáhá nabídnout účastníkům možnost seznámit se s výkladem a vyjádřit se k němu a v textu jasně oddělit hlas účastníka od hlasu výzkumníka. Celé příběhy jsou snadno identifikovatelné; detaily je třeba měnit opatrně, aby se zachoval smysl (anonymizace).
Časté chyby
- narativní analýza zredukovaná na tematickou analýzu krátkých citací;
- přerušování vyprávění otázkami, které určují pořadí;
- výklad zlomů v příběhu jako známky nepravdivosti;
- hodnocení příběhu podle toho, zda odpovídá teorii.
Ilustrativní příklad
Hypotetická studie. Výzkumnice vede s deseti lidmi dva rozhovory s odstupem roku po odchodu z kontrolujícího vztahu. V prvním rozhovoru mají příběhy často chybějící vyústění a hodnocení převzatá od bývalého partnera („byla jsem moc citlivá“). Ve druhém rozhovoru se objevují vlastní hodnocení, a u části účastníků i příběh, v němž vypravěč vystupuje jako aktér, nikoli jen jako objekt událostí. Studie popisuje tyto změny jako proměnu narativní pozice a dává je do souvislosti s praxí narativní terapie a s protokolem subakutní narativní externalizace.
U dvou účastníků se příběh mezi rozhovory nezměnil a u jednoho se vrátil k hodnocením z doby vztahu. Studie tyto případy nevynechává: ukazují, že proměna narativní pozice není automatická a že zotavení může mít i zpětné kroky.
Využití v praxi
Výsledky narativních studií slouží především klinikům a poradcům. Pomáhají rozpoznat, v jaké fázi se klient nachází – zda jeho příběh ještě nese převzatá hodnocení, zda má vyústění, zda v něm vystupuje jako aktér – a podle toho volit tempo práce. Terapeut, který ví, že chybějící konec příběhu je v raném období běžný, nemusí klienta tlačit k „uzavření“. V organizacích může narativní analýza výpovědí z exit interview ukázat opakující se zápletky, které jednotlivé stížnosti neodhalí. Ve vzdělávání odborníků pomáhá naučit se poslouchat, jak člověk vypráví, a nevyhodnocovat přeskoky a nejistoty jako známku nevěrohodnosti.
Jak číst studii tohoto typu
- Jsou citovány delší úseky vyprávění? Bez nich nelze posoudit strukturní ani dialogický výklad.
- Je zřejmé, kdo a za jakých okolností vyprávěl? Příběh vyprávěný výzkumníkovi je jiný než příběh vyprávěný soudu, terapeutovi nebo rodině.
- Jak autoři zacházejí s nekonzistencemi? Jako s nálezem, nebo jako s chybou?
- Je oddělen hlas účastníka od výkladu autora?
Meze a otevřené otázky
Narativní analýza neodpovídá na otázku, co se „skutečně stalo“, a nesmí se tak používat. Otevřenou otázkou je, jak odlišit léčivé přepracování příběhu od jeho nové kolonizace – ať už podpůrnou komunitou, terapeutem, nebo výzkumem.
Literatura
- Riessman, C. K. (2008). Narrative Methods for the Human Sciences.
- Labov, W., Waletzky, J. (1967). Narrative analysis: Oral versions of personal experience.
- Bruner, J. (1990). Acts of Meaning.
- Ricœur, P. Temps et récit (1983–1985).
Související
Metody v této sekci
- Fenomenologický rozhovor – zkušenost místo příběhu.
- Diskurzivní analýza – jazyk a moc v textech.
- IPA – interpretace smyslu u jednotlivce.
Detekce a zotavení
- Fragmentace narativu – lingvistický znak.
- Subakutní narativní externalizace – práce s příběhem v zotavení.
- Integrace životního příběhu – sebeobranná praxe.
Pojmy a teorie
- Narativní identita – co je ohroženo.
- Narativní terapie – terapeutická tradice.
- Ricoeur: Trojí mimésis – filozofické zázemí.