Obnova smyslu

Kategorie: Terciární prevence | Pořadí: 24/30

Cíl prevence

Cílem je pomoci člověku znovu najít existenciální smysl poté, co jej epistemická anihilace (EA) rozvrátila. Mnoho postižených nepřichází jen o vztahy a jistotu úsudku, ale o celý rámec, v němž jejich život dával smysl – o víru, poslání, ideál nebo obraz sebe sama, který jim vnutil nebo „daroval“ manipulující vztah či skupina. Ztráta takového rámce bazálních předpokladů patří k nejhlubším následkům traumatu (Janoff-Bulman, 1992).

Vymezení a východiska

Ztráta smyslu po EA má dvojí podobu. První je prázdnota – „nevím, proč bych měl něco dělat“ –, druhá bolestné přehodnocení minulosti – „roky jsem obětoval něčemu, co byla lež“. Obě zvyšují riziko deprese, sebevražedných myšlenek i návratu do původního prostředí, které smysl nabízelo, byť za vysokou cenu; na úrovni pojmů knihy jde o kolaps metanarativu a otřes narativní identity, tedy o rozpad nadřazeného příběhu, jímž člověk dával událostem řád (Janoff-Bulman, 1992).

Obnova smyslu čerpá z několika ověřených terapeutických tradic. Logoterapie staví na přesvědčení, že člověk může najít smysl i v utrpení – v díle, ve vztahu a v postoji k nevyhnutelnému (Frankl, 1946) –, zatímco narativní terapie pomáhá oddělit člověka od „problémového příběhu“ a napsat alternativní (White a Epston, 1990). Výzkum posttraumatického růstu popisuje, že po traumatu může vedle utrpení nastat i pozitivní proměna, nikoli však nutně a nikoli na povel (Tedeschi a Calhoun, 2004), a tvorbu významu po ztrátě systematizuje model utváření smyslu (Park, 2010). Podrobné postupy jsou v protokolech Subakutní rekonstrukce smyslu a Dlouhodobé prohlubování smyslu.

Klíčové komponenty

Jádrem je hledání smyslu (meaning-making), tedy pomalé zkoumání, co má pro člověka hodnotu teď, ne co „by mělo“ mít, které model utváření významu chápe jako postupné sladění konkrétní zkušenosti s globálními přesvědčeními a cíli (Park, 2010). Narativní práce odděluje vlastní příběh od příběhu, který o člověku vyprávěl zdroj manipulace (White a Epston, 1990), a hledání přínosu (benefit finding) opatrně pojmenovává, co se člověk navzdory všemu naučil nebo co v sobě objevil. Posttraumatický růst se přitom nabízí jako možnost, ne jako cíl, který je třeba splnit (Tedeschi a Calhoun, 2004), a tam, kde o ni člověk stojí, se připojuje znovuzačlenění spirituality, viz spirituální obnova.

Důležitým rozlišením je, že obnova smyslu nehledá jeden velký, konečný smysl, ale obnovuje samotnou schopnost smysl tvořit – vázat konkrétní události k hodnotám a cílům, které si člověk sám zvolí. Právě tato schopnost, nikoli hotová odpověď, je cílem práce, protože globální rámec významu se buduje postupně a zůstává trvale otevřený revizi (Park, 2010). Terapeut proto odolává pokušení nabídnout vlastní odpověď na otázku po smyslu a místo toho chrání prostor, v němž si člověk pomalu a bez nátlaku zkouší, co pro něj má hodnotu teď.

Implementační postup

Postup se opírá o dlouhodobější existenciální nebo logoterapeutickou psychoterapii, jejímž východiskem je, že vůli ke smyslu lze obnovit i po hluboké ztrátě (Frankl, 1946). Narativní terapie externalizuje problém („manipulace mi vzala…“ místo „jsem naivní“) a hledá výjimky a alternativní příběhy (White a Epston, 1990), srov. subakutní narativní externalizace. Přehled životního příběhu sestavuje časovou osu celého života, ne jen období EA, a připomíná hodnoty a vztahy, které existovaly před ním; strukturované vzpomínání na celý život má doloženou hodnotu pro integraci zkušenosti (Butler, 1963). Dále se vedou skupinová setkání o přínosu i ztrátě s prostorem pro obojí, sebeposouzení posttraumatického růstu slouží jen jako podnět k rozhovoru, nikoli jako hodnocení „úspěšnosti“ (Tedeschi a Calhoun, 2004), a člověk zkouší několik malých, konkrétních smysluplných projektů – tvorbu, péči, učení, pomoc druhým. Spirituální nebo filozofické rozhovory probíhají podle jeho přání, s respektem k tomu, že může zůstat bez víry.

Znaky, že obnova smyslu vázne

Že obnova smyslu vázne, se pozná podle trvalé prázdnoty a pocitu, že „už nikdy nebudu ničemu věřit“, podle idealizace doby v manipulujícím prostředí („tehdy jsem aspoň věděl, proč žiji“) a podle rychlého přimknutí k novému absolutnímu systému, který opět nabízí hotové odpovědi; návrat k uzavřenému zdroji smyslu je přitom jedním z hlavních rizik neúplné obnovy (Park, 2010). Patří sem i tlak okolí „najdi v tom něco dobrého“, který vede ke studu za to, že to nejde, a sebevražedné myšlenky, jež vyžadují okamžitě krizový postup.

Obecný příklad

Žena dvacet let pracovala pro hnutí, které jí slibovalo „záchranu světa“; po odchodu cítí, že její život byl promarněný. V terapii nejprve truchlí nad ztracenými lety, bez spěchu k útěše, protože předčasné hledání přínosu by bylo neupřímné (Tedeschi a Calhoun, 2004). Teprve později si všímá, že dovednosti, které v hnutí získala – organizovat, pečovat o lidi, mluvit na veřejnosti –, patří jí, ne hnutí, což odpovídá postupnému sladění minulosti s novými cíli (Park, 2010). Začne vést kroužek pro děti v místní knihovně; smysl, který nachází, je menší a nejistější než ten, který jí slibovalo hnutí – a právě proto je její (Frankl, 1946).

Indikátory úspěchu a cílová populace

Standardizované nástroje (například dotazník smyslu života MLQ, jehož psychometrické zázemí popsali Steger a kolegové (2006), nebo PTGI) mohou průběh pomoci zachytit, ale pevné prahové hodnoty pro EA neexistují. Sledovat lze, zda má člověk aspoň několik činností, které pro něj mají hodnotu, zda dokáže o minulosti mluvit bez úplného odmítnutí i bez idealizace, jaká je jeho spokojenost se životem v jeho vlastním hodnocení a zda ustupuje beznaděj a sebevražedné myšlenky; měří se tak spíše přítomnost smyslu než jeho „správný“ obsah (Steger a kol., 2006). Cílovou populací jsou lidé po těžké EA, lidé po odchodu z uzavřených skupin, oběti traumatu, existenciální a logoterapeuti i pastorační pracovníci.

Rizika, meze a etika

Požadavek „najdi v tom smysl“ může zranit víc než mlčení, protože utrpení nemusí mít smysl, aby si zasloužilo péči, a tlak na pozitivní přerámování patří k etickým mezím práce se smyslem (Tedeschi a Calhoun, 2004). Terapeut ani skupina nesmějí nabízet nový uzavřený světonázor, smysl hledá člověk sám a odborník nepředkládá vlastní víru ani filozofii jako řešení, neboť globální rámec si má člověk utvořit, ne převzít (Park, 2010). Zvláštním rizikem je útěk do duchovních výkladů před bolestí (srov. spiritual bypassing), který jako obranný mechanismus pojmenoval Welwood (2000).

Literatura

• Butler, R. N. (1963). The Life Review: An Interpretation of Reminiscence in the Aged. Psychiatry, 26(1), 65–76.
• Frankl, V. E. (1946). …a přesto říci životu ano. Vienna: Verlag für Jugend und Volk.
• Janoff-Bulman, R. (1992). Shattered Assumptions: Towards a New Psychology of Trauma. New York: Free Press.
• Park, C. L. (2010). Making Sense of the Meaning Literature. Psychological Bulletin, 136(2), 257–301.
• Steger, M. F., Frazier, P., Oishi, S., a Kaler, M. (2006). The Meaning in Life Questionnaire. Journal of Counseling Psychology, 53(1), 80–93.
• Tedeschi, R. G., a Calhoun, L. G. (2004). Posttraumatic Growth: Conceptual Foundations and Empirical Evidence. Psychological Inquiry, 15(1), 1–18.
• Welwood, J. (2000). Toward a Psychology of Awakening. Boston: Shambhala.
• White, M., a Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. New York: Norton.

Související

Rekonstrukční protokoly

• Subakutní rekonstrukce smyslu – první fáze obnovy smyslu.
• Dlouhodobé prohlubování smyslu – navazující dlouhodobá práce.
• Dlouhodobý posttraumatický růst – růst jako možnost, ne povinnost.

Sousední prevence

• Spirituální obnova – smysl v náboženském a duchovním rámci.
• Pracovní rehabilitace – smysl v práci a užitečnosti.

Sebe-obrana

• Sebe-obrana: Ochrana existenciálního smyslu – jak smysl chránit před zneužitím.

Pojmy

• Narativní identita – příběh, který obnova přepisuje.
• Metanarrative Collapse – rozpad velkého příběhu, z něhož obnova vychází.