Kulturní obnova

Kategorie: Terciární prevence | Pořadí: 29/30

Cíl prevence

Cílem je obnovit kulturní identitu a účast na kulturním životě tam, kde je epistemická anihilace (EA) potlačila: po životě v uzavřené skupině, která zakazovala „světskou“ kulturu, po dlouhodobé manipulaci, která člověka odřízla od jeho původu, nebo po hromadném působení na celé společenství, například v totalitním režimu či v exilu. Kultura tu znamená jazyk, zvyky, umění, příběhy a slavnosti, v nichž člověk rozpoznává, odkud je a k čemu patří; kulturní identita je přitom vyvíjejícím se procesem zkoumání a přináležení, nikoli pevnou daností (Phinney, 1992).

Vymezení a východiska

Kulturní ztráta se v EA objevuje ve třech typických podobách. V kultovním prostředí skupina nahradí kulturu původu vlastním slovníkem, svátky, hudbou a oblékáním, takže po odchodu člověk nemá „kam se vrátit“, protože vlastní kulturu několik let nežil a v běžné kultuře se cítí cizí. Při migraci a exilu manipulace využívá oddělení od domova a po vymanění chybí opora v mateřském jazyce a komunitě, což odpovídá zátěži akulturace, při níž je ztráta původní kultury rizikovým faktorem pro duševní zdraví (Berry, 1997). V případě kolektivní EA režim nebo hnutí soustavně přepisuje dějiny a jazyk celého společenství (srov. 7.8 Politická a ideologická EA), tedy koná to, co Arendt (1951) popsala jako systematické přepisování minulosti totalitní mocí, a obnova pak probíhá i na úrovni společnosti.

Kulturní identita je součástí narativní identity: kdo neví, k jakému příběhu patří, snáz přijme příběh, který mu nabídne někdo jiný, protože identita je vyprávěním zasazeným do sdílených kulturních příběhů (McAdams, 1993). Kulturní obnova proto chrání i před relapsem.

U kolektivní EA se navíc kulturní ztráta přenáší mezigeneračně: děti vyrůstající ve skupině nebo v potlačené menšině nedědí jen traumatickou zkušenost rodičů, ale i přerušení jazyka a paměti, takže obnova se netýká jen jednotlivce, ale řetězce generací (Alexander, 2004). Proto je u těchto klientů namístě zapojit rodinu a starší pamětníky dříve, než se poslední nositelé tradice a mateřštiny ztratí, a chápat kulturní identitu jako něco, co se buduje společně a v čase, nikoli jen individuální prací (Phinney, 1992). Odborník přitom respektuje, že si člověk z nabízeného dědictví vybírá sám, že si tempo i hloubku návratu určuje podle svých sil a že legitimním výsledkem obnovy je i vědomé rozhodnutí některé prvky kultury původu znovu nepřijímat.

Klíčové komponenty

Jádrem je práce s kulturní identitou – co si člověk ze své kultury nese, co ztratil, co chce obnovit a co odmítá –, která reflektuje, že vztah ke kultuře původu lze aktivně zkoumat a budovat (Phinney, 1992). Dalšími složkami jsou znovuobjevení dědictví (rodinné příběhy, místa, tradice, historie komunity), návrat k jazyku, tedy obnova mateřštiny nebo potlačeného nářečí, a kulturní akce (slavnosti, koncerty, výstavy, svátky). Arteterapie a další expresivní terapie otevírají cestu k prožitku, pro který chybějí slova, což je jejich doloženou předností u traumatu (Malchiodi, 2005), a tradiční praxe společenství se využívají tam, kde k nim člověk patří a kde je komunita sama nabízí. Samostatnou složkou je rekonstrukce příběhu, tedy vyprávění vlastního života v kulturních souvislostech (McAdams, 1993).

Implementační postup

Postup začíná posouzením kulturní identity rozhovorem, případně dotazníkem etnické identity MEIM, který zachycuje zkoumání identity i příslušnost k ní (Phinney, 1992). Následuje projekt objevování dědictví – rodokmen, rozhovory se staršími členy rodiny, návštěva míst původu – a obnova jazyka kurzem, čtením a rozhovory v mateřštině, protože jazyk je nositelem kulturní příslušnosti a jeho ztráta prohlubuje odcizení (Berry, 1997). Dále se člověk účastní kulturních akcí několikrát ročně zvolených podle zájmu, pracuje v arteterapii s terapeutem citlivým ke kulturnímu kontextu (Malchiodi, 2005) a zapojuje se do skupiny vyprávění příběhů, kde se sdílejí vzpomínky a tradice s lidmi podobného původu. Pomáhá též kulturní průvodce z komunity, který usnadní návrat k tradicím i zorientování v kultuře, jež se mezitím proměnila; na úrovni společnosti navíc obnova kolektivní paměti vyžaduje veřejné uznání křivdy (Alexander, 2004).

Znaky, že obnova vázne

Že obnova vázne, se pozná podle toho, že se člověk cítí cizincem v kultuře původu i v kultuře většiny – tedy uvízl v marginalizaci, nejhorší z akulturačních strategií (Berry, 1997) –, nebo odmítá všechny kulturní projevy jako „světské“ či „zkažené“, což je přetrvávající rámec skupiny. Dalšími znaky jsou stud za původ, který mu skupina nebo manipulující osoba vštípila, uzavření do nové, stejně výlučné kulturní identity a ztráta mateřského jazyka, jež prohlubuje izolaci od rodiny.

Obecný příklad

Mladá žena vyrůstala v rodině, která se v jejím dětství připojila k uzavřené komunitě; neslavila Vánoce, nesměla poslouchat hudbu mimo skupinu a o babičce, která zůstala „venku“, se mluvilo jako o ztracené. Po odchodu se cítí bez kořenů, protože několik let nežila kulturu původu ani kulturu většiny (Berry, 1997). Spolu s terapeutkou navštíví babiččinu vesnici, nahrává její vyprávění o rodině – čímž obnovuje přerušenou rodinnou paměť (Alexander, 2004) – a začne chodit do místního pěveckého sboru. Poprvé slaví Vánoce s babičkou, nejistě, s pocitem viny i radosti; kulturní obnova tu neznamená návrat do minulosti, ale možnost vybrat si, co z ní si vezme (Phinney, 1992).

Indikátory úspěchu a cílová populace

Pevné normy pro EA nejsou, a proto program může sledovat vývoj kulturní identity v čase (například opakovaným MEIM), účast na kulturních akcích, které si člověk sám zvolil, obnovenou schopnost dorozumět se v mateřském jazyce, kde je to relevantní, a hrdost na původ a pocit kulturní příslušnosti v hodnocení samotného člověka; měří se tak posun od vyhýbání k prozkoumané a přijaté identitě (Phinney, 1992). Cílovou populací jsou migranti a uprchlíci po manipulaci nebo kolektivní EA, menšinová a domorodá společenství, bývalí členové kultovních skupin, exilové komunity, arteterapeuti a kulturní a komunitní pracovníci.

Rizika, meze a etika

Odborník nesmí vnucovat vlastní představu o „správné“ kultuře člověka, protože volba přináleží jen jemu, a kulturní citlivost je zde základní podmínkou (Phinney, 1992). I kultura původu mohla obsahovat nátlak, a proto obnova neznamená přijmout vše nekriticky, nýbrž zvolit si vztah k původu (Berry, 1997). Tradiční praxe jiných společenství se nepoužívají jako terapeutická technika bez jejich účasti a souhlasu, neboť bez toho jde o přivlastnění. Konečně tam, kde byla zasažena celá komunita, nestačí individuální práce a je třeba spolupracovat s komunitou samotnou (Alexander, 2004), srov. kulturní zaujatost kategorií EA.

Literatura

• Alexander, J. C. (2004). Cultural Trauma and Collective Identity. Berkeley: University of California Press.
• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. New York: Harcourt, Brace & Co.
• Berry, J. W. (1997). Immigration, Acculturation, and Adaptation. Applied Psychology: An International Review, 46(1), 5–34.
• Malchiodi, C. A. (ed.) (2005). Expressive Therapies. New York: Guilford Press.
• McAdams, D. P. (1993). The Stories We Live By: Personal Myths and the Making of the Self. New York: Guilford Press.
• Phinney, J. S. (1992). The Multigroup Ethnic Identity Measure. Journal of Adolescent Research, 7(2), 156–176.

Související

Sousední prevence

• Komunitní reintegrace – návrat do širšího společenství.
• Spirituální obnova – obřady a víra jako součást kultury.
• Trauma-informované občanství – společenský rámec obnovy po kolektivní EA.

Protokoly a případy

• Středně-dobá rekonstrukce identity – identita, jejíž součástí je kultura.
• Případ 09: Reziduální totalitní trauma – kulturní a mezigenerační stopy kolektivní EA.
• Kulturní obnova v organizaci – obdoba na úrovni pracovní kultury.

Pojmy

• Narativní identita – příběh, k němuž kulturní obnova vrací.
• Epistemická komunita – společenství sdíleného poznání a paměti.