Dlouhodobý posttraumatický růst

Status: fázový protokol dlouhodobé fáze. Fáze: longterm. Cíl: rozpoznat a podpořit pozitivní změny, které u části lidí po zkušenosti EA přicházejí – bez tlaku na to, aby utrpení „mělo smysl“, a bez záměny růstu za popření bolesti.

1. Účel a cílová populace

Posttraumatický růst je pojem pro pozitivní psychologické změny, které někteří lidé popisují po zápase s velmi těžkou životní zkušeností. Protokol je určen klientům v dlouhodobé fázi zotavení z epistemické anihilace (EA), kteří sami mluví o tom, že je zkušenost změnila i jinak než bolestně – že si více váží vztahů, že vědí, co je pro ně důležité, že jsou silnější, než si mysleli. Je určen i klientům, kteří tlak okolí na „růst“ prožívají jako další břemeno.

2. Klinický obraz

Tedeschi a Calhoun (1996; 2004) popsali posttraumatický růst v pěti oblastech: větší ocenění života, vřelejší a hlubší vztahy, vnímání vlastní síly, nové možnosti a duchovní nebo existenciální změnu. Zdůraznili, že růst nevzniká z traumatu samotného, ale ze zápasu s ním, a že může existovat současně s trvající bolestí. Joseph a Linley (2005) navrhli, že růst souvisí s tím, zda člověk po zátěži dokáže přestavět svůj pohled na svět tak, aby zahrnul i novou zkušenost, místo aby se vracel k původnímu.

Pojem má však i kritiky. Zoellner a Maercker (2006) popsali „janusovskou tvář“ posttraumatického růstu: vedle skutečné změny existuje i iluzorní složka, která funguje jako sebeuklidňující obrana. Frazier a kolegové (2009) zjistili, že sebehodnocený růst v dotaznících jen slabě odpovídá skutečné změně měřené před a po události. Pro EA je tato kritika zvlášť důležitá: prostředí, z něhož klient odešel, často pracovalo s jazykem „růstu“, „transformace“ a „zkoušky“, a klient může mít naučeno vykládat utrpení jako cestu k vyššímu stavu.

Klinicky se v dlouhodobé fázi objevuje obojí: skutečné změny (klient pozná manipulaci, váží si svobody, má hlubší vztahy, dokáže stát za svým názorem) i sebeuklidňující výklady („stalo se to, abych pochopil“), které mohou bránit truchlení nad ztrátami. Kniha nabízí pojem transformativní zkušenosti jako rámec pro změny, které mění samotné měřítko toho, co člověk považuje za hodnotné.

Pro EA má posttraumatický růst specifickou podobu, kterou lze nazvat epistemickým růstem. Lidé, kteří prošli soustavným přepisováním reality a z něj se vymanili, často popisují, že dnes rozumějí věcem, které dřív neviděli: jak funguje nátlak, proč lidé mlčí, jak se z laskavosti stává kontrola. Fricker (2007) by v tom mohla vidět obnovu hermeneutických zdrojů – pojmů, jimiž člověk dokáže vlastní zkušenost pojmenovat a sdělit. Tento druh růstu bývá nejlépe doložitelný, protože se projevuje v konkrétních rozhodnutích, a zároveň nejméně ohrožený iluzí: kdo pozná manipulaci, nepotřebuje tvrdit, že „to mělo smysl“, aby věděl, co se naučil.

3. Cíle protokolu

Cílem je pojmenovat změny, které klient sám popisuje, a zkoumat je ve všech pěti oblastech; odlišit skutečnou změnu jednání a vztahů od sebeuklidňujícího výkladu; uznat, že růst a bolest mohou existovat současně a že ztráty zůstávají ztrátami; chránit klienta před tlakem na „smysluplný příběh“; a podpořit integraci zkušenosti EA do celku života.

4. Postup

1. Otevřená otázka – terapeut se ptá, zda klient vnímá nějaké změny, které nejsou jen bolestné; nenavrhuje odpovědi.
2. Pět oblastí – společné zkoumání podle Tedeschiho a Calhouna (2004): co se změnilo ve vztazích, ve vnímání vlastní síly, v možnostech, v ocenění života a v duchovní oblasti.
3. Změna v jednání – u každé změny konkrétní doklad: co klient dnes dělá jinak než dřív.
4. Truchlení vedle růstu – výslovné místo pro to, co klient ztratil a co se nevrátí.
5. Kritické zkoumání výkladu – pokud klient říká, že „to mělo smysl“, terapeut se ptá, odkud tento výklad pochází a zda mu pomáhá, nebo brání vidět ztrátu.
6. Epistemická změna – zvláštní pozornost změnám v úsudku: rozpoznání manipulace, kalibrace důvěry, schopnost snést nejistotu; ty jsou pro EA nejvlastnějším druhem růstu.
7. Sdílení – podle volby klienta sdílení změn s blízkými nebo v podpůrné skupině.

Rozhodovací bod A – tlak na růst. Pokud klient pociťuje povinnost „vyrůst“, pracuje se s tímto tlakem a výslovně se uvolňuje. Rozhodovací bod B – jazyk prostředí EA. Pokud klient popisuje růst slovníkem skupiny („zkouška“, „očištění“), zkoumá se, zda jde o vlastní výklad. Rozhodovací bod C – žádný růst. Pokud klient žádné pozitivní změny nevnímá, je to legitimní a protokol se uzavírá; zotavení bez růstu je plnohodnotné.

5. Hodnocení průběhu

Hodnotí se, zda klient dokáže popsat změny konkrétními doklady jednání, zda je schopen mluvit o růstu i o ztrátách současně, zda výklad zkušenosti zůstává jeho vlastní a otevřený a zda se změny promítají do vztahů a rozhodování. Inventář posttraumatického růstu (Tedeschi a Calhoun 1996) lze použít jako podnět k rozhovoru, ne jako měřítko úspěchu, s vědomím jeho omezení (Frazier a kol. 2009); validované normy pro EA neexistují.

6. Kontraindikace a rizika

Protokol není vhodný v dřívějších fázích, kdy by řeč o růstu mohla zlehčit bolest. Hlavním rizikem je povinný optimismus – okolí i terapeut mohou chtít „šťastný konec“. Dalším rizikem je spirituální obcházení (srov. spiritual bypassing): růst jako způsob, jak se vyhnout hněvu a truchlení. A konečně zneužití příběhu – veřejné vyprávění o růstu může klienta tlačit k idealizované verzi.

7. Kazuistika (anonymizovaný kompozit)

Muž po čtyřicítce, který osm let žil s partnerem kontrolujícím jeho kontakty a peníze, po čtyřech letech od odchodu říká, že je „lepší člověk“ a že „vztah měl smysl“. Terapeutka se ptá, co konkrétně dělá jinak. Muž popíše, že dnes řekne nahlas, když s něčím nesouhlasí, že má tři blízké přátele a že pozná, když na něj někdo tlačí. Pak se zeptá, odkud pochází věta „mělo to smysl“. Muž si uvědomí, že tak mluvil bývalý partner o každé hádce. Na dalších sezeních poprvé připustí vztek a smutek nad osmi lety. Na konci říká: „Něco jsem se naučil. Ale nestálo to za to – a nemusím to tvrdit.“

8. Meze a otevřené otázky

Výzkum posttraumatického růstu je rozsáhlý, ale metodologicky sporný (Zoellner a Maercker 2006; Frazier a kol. 2009); u EA chybí specifické studie. Otevřená je otázka, jak odlišit skutečný růst od sebeuklidnění bez dlouhodobého sledování, a jak pracovat s kulturními a náboženskými výklady utrpení, které klient sdílí, aniž by je terapeut posiloval nebo zpochybňoval.

Literatura

• Frazier, P., Tennen, H., Gavian, M., Park, C., Tomich, P., & Tashiro, T. (2009). Does self-reported posttraumatic growth reflect genuine positive change? Psychological Science, 20(7).
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford: Oxford University Press.
• Joseph, S., & Linley, P. A. (2005). Positive adjustment to threatening events: An organismic valuing theory of growth through adversity. Review of General Psychology, 9(3).
• Tedeschi, R. G., & Calhoun, L. G. (1996). The Posttraumatic Growth Inventory: Measuring the positive legacy of trauma. Journal of Traumatic Stress, 9(3).
• Tedeschi, R. G., & Calhoun, L. G. (2004). Posttraumatic growth: Conceptual foundations and empirical evidence. Psychological Inquiry, 15(1).
• Zoellner, T., & Maercker, A. (2006). Posttraumatic growth in clinical psychology: A critical review and introduction of a two component model. Clinical Psychology Review, 26(5).

Související

Sesterské protokoly

• Dlouhodobé prohlubování smyslu – smysl a růst jako související témata.
• Dlouhodobá kultivace resilience – odolnost jako odlišný jev.
• Dlouhodobé altruistické kanalizování – růst ve vztahu k druhým.

Prevence a výuka

• Trauma-informované občanství – zkušenost jako znalost pro druhé.
• Trajektorie zotavení – výukový scénář.

Pojmy

• Transformative experience – změna měřítka hodnot.
• Spiritual bypassing – růst jako obcházení bolesti.