Případová studie 72: Kult nakladatelství

Upozornění: Anonymizovaný kompozit z několika případů z knižního prostředí; žánr, obsah knih, rodinná historie, nakladatelství i země jsou změněny. Případ nepopisuje skutečné nakladatelství ani autora. Kompozit a silné zastření údajů odpovídají postupům, které pro publikaci klinického materiálu doporučuje Gabbard (2000). Text je určen kvalifikovaným odborníkům k rozpoznání vzorce a k péči o zasažené.

Výchozí situace subjektu

Subjekt, žena ve čtyřicátých letech, vystudovala historii a pracovala jako archivářka v menším městě. Léta sbírala materiál o osudech své rodiny ve dvacátém století – dopisy, fotografie, rozhovory s pamětníky – a rukopis rodinné kroniky poslala několika nakladatelstvím. Odpověděl jen jeden nakladatel: majitel a hlavní redaktor malého, uznávaného nezávislého nakladatelství s výrazným programem a okruhem „autorů domu“. Pozval ji na schůzku, rukopis přečetl během víkendu a řekl: „Tohle je důležitá kniha. Jen ještě neví, o čem je.“ Thompson (2010) popisuje, jak se v knižním trhu soustřeďuje symbolický kapitál do rukou nakladatelů, kteří rozhodují o tom, co vyjde a jak bude čteno; pro neznámou autorku tak jediná odpověď znamenala mnoho.

Nakladatelství mělo vlastní festival, každoroční almanach, literární salon a pověst místa, kde vznikají knihy, které se „počítají“. Kolem nakladatele se pohybovala skupina autorů, kteří se navzájem recenzovali, četli na festivalu a mluvili o „domě“ jako o rodině. Takové prostředí odpovídá tomu, co Coser (1974) nazval chamtivou institucí: nevyžaduje formální členství, ale postupně pohlcuje loajalitu, čas i profesní vztahy. Subjekt byla introvertní, vdaná, se dvěma dětmi; psaní pro ni bylo soukromou věrností zemřelé babičce, od níž měla většinu příběhů.

Časová osa expozice

V prvních třech měsících přišlo nadšené přijetí rukopisu, pozvání na salon a pocit „konečně někdo, kdo rozumí“. Následovalo přibližně rok trvající redakční období, v němž nakladatel měnil nejprve strukturu a poté výklad událostí a autorka změny přijímala. Kniha po vydání uspěla a získala ocenění; v rozhovorech nakladatel mluvil o „naší knize“ a „mém objevu“. Ve druhém a třetím roce podepsala opční smlouvu na další dvě knihy, platil neformální zákaz publikovat jinde bez souhlasu a četla jen na festivalu domu. Lalich (2004) ukazuje, že závazky přijímané po malých krocích vytvářejí rámec omezené volby (bounded choice), v němž se každý další krok jeví jako přirozený.

Ve třetím roce teta autorky po přečtení knihy řekla: „Takhle se to nestalo,“ a autorka zjistila, že sama už neví jak. Mezi třetím a čtvrtým rokem odmítla přepis druhé knihy; následovalo vyřazení z almanachu a festivalu a kniha přestala být dotiskována. Další dva roky trvala rekonstrukce v terapii, práce s původními prameny a nové vydání u jiného nakladatele. Ebaugh (1988) popisuje odchod z role jako proces od prvních pochybností přes hledání alternativ k bodu obratu; zde byl bodem obratu tetin nesouhlas.

Klíčová změna nastala během redakce a nebyla ostrá. Nejprve šlo o strukturu, poté o tón, potom o to, co je v příběhu důležité, a nakonec o to, co se v rodině vlastně stalo. Nakladatel navrhoval interpretace, které lépe odpovídaly programu nakladatelství a tezi o „mlčících generacích“. Autorka je přijímala, protože každá další verze byla literárně silnější – a protože se jí z nich vracela pochvala, kterou za dlouhá léta psaní v ústraní nikdy nedostala. Bartlett (1932) ukázal, že převyprávěný příběh se postupně přizpůsobuje schématům a konvencím toho, kdo ho převypráví; redakce tu tento proces záměrně urychlila.

Projevené EA techniky

V tomto případě nejzávažnější byla EA-5.3.7 Self-narrative replacement: redakce postupně nahradila autorčin výklad vlastní rodinné historie výkladem nakladatele a po vydání si autorka pamatovala spíš knihu než prameny. Výzkum dezinformačního efektu (misinformation effect) ukazuje, že informace získaná po události se může začlenit do vzpomínky na ni a změnit ji (Loftus, 2005). Rozpoznávacím znakem je, že se jistota o minulosti přesouvá z pramenů na text, který o ní vznikl.

EA-2.2.8 Intellectual Paternity Claim se projevil tím, že nakladatel veřejně vystupoval jako ten, kdo knihu „objevil“ a „pochopil“; autorka se v rozhovorech ocitala v roli materiálu, z něhož kniha vznikla. Fricker (2007) popisuje svědeckou nespravedlnost (testimonial injustice) jako situaci, kdy je výpovědi mluvčího přisouzena menší věrohodnost kvůli jeho postavení; zde byla autorka v očích veřejnosti méně povolaná mluvit o vlastní rodině než její redaktor.

EA-2.2.4 Collaboration Monopolizace spočívala v opční smlouvě a neformálním pravidle, že autoři domu nečtou jinde a nepublikují v časopisech bez souhlasu. Profesní svět autorky se tak uzavřel do jednoho nakladatelství. Coser (1974) zdůrazňuje, že chamtivé instituce neuplatňují vnější donucení, ale dosahují výlučnosti tím, že konkurující vazby činí nákladnými nebo nevhodnými.

EA-2.1.4 Publikační blokace nastala po odchodu: kniha přestala být dotiskována, ale práva zůstávala u nakladatele, takže dílo fakticky zmizelo z trhu. Thompson (2010) popisuje, že rozhodnutí o dotisku a o udržování titulu v prodeji patří v knižním byznysu ke klíčovým nástrojům nakladatelské moci; jeho použití jako sankce je z vnějšku obtížně odlišitelné od běžné obchodní úvahy.

EA-2.5.1 Pseudo-pokora Internalizace se ukázala v přesvědčení, které autorka převzala: „Bez něj nejsem spisovatelka, jen archivářka s krabicí dopisů.“ Skromnost, kterou považovala za ctnost, sloužila jeho autoritě. Kelman (1958) rozlišuje mezi podřízením, identifikací a internalizací vlivu; v tomto bodě už šlo o internalizaci, kdy cizí hodnocení začne člověk prožívat jako vlastní.

S tím souvisela introjekce redakčního hlasu: nakladatelovy formulace začala používat při vyprávění o vlastní babičce i v soukromí. Pro klinika je to jeden z nejzřetelnějších znaků, protože cizí slovník se objevuje právě tam, kde by měl být nejosobnější (Kelman, 1958).

Fenomenologický průběh

Redakce byla pro autorku zpočátku povznášející. Měla pocit, že se z jejích krabic s dopisy konečně stává kniha. „Každý jeho zásah byl lepší než můj text. To, že byl lepší, ještě neznamenalo, že byl pravdivý – ale tohle jsem tehdy neuměla rozlišit.“ Rozlišení mezi literární kvalitou a věrností pramenům je přesně to místo, kde podle Bartletta (Bartlett, 1932) dochází k nenápadnému přetváření vzpomínky: lépe vystavěný příběh se lépe pamatuje.

Úspěch knihy přinesl zvláštní odcizení. Na besedách vyprávěla příběh své rodiny tak, jak stál v knize, a čtenáři ji za něj chválili. Když jí teta řekla, že prababička z rodiny neodešla „z vlastního rozhodnutí, aby chránila děti“, jak stálo v knize, ale byla vyhnána, autorka zjistila, že si sama není jistá, kterou verzi slyšela od babičky. Prožívala to jako ztrátu pevné půdy pod vlastní narativní identitou, kterou McAdams (1993) chápe jako životní příběh, jímž člověk propojuje minulost s tím, kým je: „Mám pocit, jako by mi někdo vyměnil vzpomínky za lepší text.“

Odchod z nakladatelství byl prožíván jako vyhnání z rodiny, což – jak si později všimla – zrcadlilo právě tu část rodinné historie, kterou kniha přepsala. Následoval stud, pocit, že zradila babičku, a dlouhé období, kdy nedokázala psát. Nespavost a vtíravé přemítání se soustředily na otázku, které věty v knize jsou „její“. Boss (1999) označuje ztrátu, u níž zůstává nejasné, co přesně bylo ztraceno, jako nejednoznačnou ztrátu (ambiguous loss); autorka ztratila komunitu, knihu i jistotu o vlastní minulosti zároveň.

Detekční bod

Viditelným se vzorec stal ze dvou směrů. Prvním byla teta, nejstarší žijící příbuzná, jejíž nesouhlas autorku přiměl vrátit se k původním přepisům rozhovorů. Druhým byla literární agentka, kterou autorka oslovila kvůli zájmu zahraničního nakladatele o překlad. Agentka při čtení smlouvy upozornila na rozsah opčních ujednání a na to, že se práva při nedotiskování nevracejí. Hirschman (1970) ukazuje, že tam, kde chybí možnost hlasu, zbývá jen odchod; v tomto případě teprve vnější hlasy umožnily autorce vlastní hlas znovu najít.

Ve srovnání rukopisu a vydané knihy byla zřejmá signatura posunu rozsahu: redakční zásahy se postupně přesouvaly od stylu přes strukturu až k faktům. Ve vyprávění autorky o rodině pak terapeutka zaznamenala fragmentaci narativu: dvě neslučitelné verze téže události, mezi nimiž autorka přeskakovala, aniž by si toho všimla. Takové přeskakování odpovídá chybám sledování zdroje, kdy si člověk pamatuje obsah, ale ne to, odkud pochází (Johnson, Hashtroudi a Lindsay, 1993).

Diferenciální diagnostika

První alternativou je náročná, ale legitimní redakční práce. Rozsáhlé zásahy redaktora jsou v literatuře běžné a často knihu zlepšují; Thompson (2010) je popisuje jako standardní součást nakladatelské praxe. Rozlišující je, zda autor rozhoduje o konečné podobě, zda jsou změny navrhovány, a ne vnucovány, a zda se v literatuře faktu nemění fakta. Zde poslední podmínka neplatila.

Druhou alternativou je dohodnutá spolupráce nebo psaní na zakázku. Spoluautorství nebo psaní za jiného může být legitimní dohodou; zde dohoda chyběla a autorka o rozsahu změn průběžně nevěděla. Lalich (2004) upozorňuje, že souhlas daný uvnitř uzavřeného rámce není totéž co informovaný souhlas, protože člověk nemá k dispozici srovnání.

Třetí alternativou je běžný obchodní spor. Opční smlouvy a dotisky jsou standardní součástí nakladatelské praxe (Thompson, 2010); patologické bylo jejich spojení s vyloučením z komunity a odmlčením díla, tedy s tím, co Coser (1974) popisuje jako sankci za rozdělenou loajalitu.

Čtvrtou alternativou je porucha paměti. Nejistota se týkala výhradně událostí zpracovaných v knize; jiné vzpomínky byly stabilní a neuropsychologické vyšetření nebylo indikováno. Takto výběrová nejistota odpovídá spíše působení informace získané po události (Loftus, 2005) než organickému postižení.

Pátou alternativou je depresivní epizoda nebo tvůrčí blok. Nemožnost psát byla přítomna; vázala se však na otázku vlastnictví textu a odezněla, když autorka získala zpět kontrolu nad prameny. Herman (1992) zdůrazňuje, že obnova pocitu vlády nad vlastním životem je u traumatických zkušeností jádrem zotavení, a průběh tomu odpovídal.

Intervenční strategie

Postup vycházel z protokolu epistemické rekonstrukce s důrazem na narativní rekonstrukci. White a Epston (1990) popisují v narativní terapii přepisování životního příběhu (re-authoring) tak, aby jeho autorem byl znovu sám klient; to bylo i cílem zde.

S1 – Validace a mapování. Uznání, že redakce knihu skutečně zlepšila a že zároveň zasáhla do toho, co nesmělo být změněno. Vznikla mapa míst, kde se kniha liší od pramenů. Herman (1992) klade validaci zkušenosti na začátek, protože bez ní klient zpochybňuje i oprávněné pochybnosti.

S2 – Externalizace introjektů. Rozlišení „jeho věty“ a „mé věty“ při čtení vlastní knihy nahlas a pojmenování přesvědčení, že bez něj není spisovatelkou. Oddělení cizího hlasu od vlastního je praktickou podobou externalizace, jak ji popisují White a Epston (1990).

S3 – Rekonstrukce metakognice. Srovnávání původních přepisů rozhovorů, dopisů a vydaného textu řádek po řádku a založení paměťového archivu rodinných pramenů nezávislého na knize. Cvičení posiluje sledování zdroje (Johnson, Hashtroudi a Lindsay, 1993): u každé věty je třeba vědět, odkud pochází.

S4 – Hermeneutická obnova. Rozhovory s žijícími příbuznými podle principů kolaterálního rozhovoru a přijetí, že některé události zůstanou nejisté a že nejistota je poctivější než uzavřený příběh. Bartlett (1932) ukázal, že každé vyprávění je rekonstrukcí; cílem proto nebyla jediná „pravá“ verze, ale poctivý vztah k pramenům.

S5 – Konsolidace a transfer. Nové vydání u jiného nakladatele s předmluvou, která vysvětluje rozdíly, a smlouva, v níž má autorka konečné slovo o změnách. McAdams (1993) chápe narativní identitu jako příběh, který člověk dál píše; nová předmluva byla doslova jeho další kapitolou.

Právní a organizační rámec

Právní stránku – návrat práv k nedotiskovanému dílu a rozsah opčních ujednání – řešila autorka s advokátem specializovaným na autorské právo. Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, chrání vedle majetkových práv i osobnostní práva autora, mezi něž patří právo na nedotknutelnost díla a na autorství; licenční smlouvu dnes upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který zná i instituty pro případ, že nabyvatel výhradní licence licenci nevyužívá. Konkrétní posouzení smluv patří specialistovi; text nepředjímá výsledek žádného sporu.

Nakladatelstvím doporučujeme písemný záznam rozsahu redakčních zásahů s autorovým souhlasem, u literatury faktu oddělený souhlas se změnami faktů a jasná pravidla pro návrat práv. Thompson (2010) ukazuje, že vztah autora a nakladatele je asymetrický už svou strukturou, a transparentní pravidla jsou proto ochranou obou stran, nejen autora.

Výsledek

Po přibližně dvou letech se práva po vyjednávání vrátila a revidované vydání vyšlo u jiného nakladatele. Autorka pracuje na druhé knize, tentokrát bez redaktora, který by měl vlastní tezi. Přetrvává obtíž přijímat jakoukoli redakční poznámku – i oprávněnou – a smutek po vztazích z okruhu domu, z nichž většina skončila. Část rodinné historie zůstala nejistá; autorka to dnes přijímá jako součást pramene, ne jako vlastní selhání, což odpovídá tomu, co Boss (1999) popisuje jako schopnost žít s nejednoznačnou ztrátou bez nutnosti ji uzavřít.

Klinické poučení

U klientů, kteří píší o vlastním životě nebo o rodině, může být vydaný text zdrojem rekonstrukce paměti; stojí za to se ptát, kdo a jak text upravoval (Loftus, 2005). Srovnání verzí textu je mimořádně silný terapeutický nástroj, protože dává konkrétní, ověřitelný materiál místo pocitu „nevím, co je moje“, a přímo podporuje sledování zdroje (Johnson, Hashtroudi a Lindsay, 1993).

Pro právníky je podstatné, že smluvní vazby – opce, práva bez povinnosti vydávat – mohou fungovat jako mechanismus kontroly a že jejich posouzení patří specialistovi; z vnějšku se snadno zamění za běžnou obchodní praxi (Thompson, 2010). Otevřenou otázkou zůstává, jak odlišit vynikajícího redaktora, který autorovi pomůže najít jeho knihu, od redaktora, který ji nahradí svou. Rozlišení „návrh × přepis“ funguje u faktů; u stylu a interpretace je hranice neostrá, protože každé převyprávění příběh přetváří (Bartlett, 1932).

Literatura

• Bartlett, F. C. (1932). Remembering: A Study in Experimental and Social Psychology. Cambridge University Press.
• Boss, P. (1999). Ambiguous Loss: Learning to Live with Unresolved Grief. Harvard University Press.
• Coser, L. A. (1974). Greedy Institutions: Patterns of Undivided Commitment. Free Press.
• Ebaugh, H. R. F. (1988). Becoming an Ex: The Process of Role Exit. University of Chicago Press.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Gabbard, G. O. (2000). Disguise or consent. International Journal of Psychoanalysis.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Hirschman, A. O. (1970). Exit, Voice, and Loyalty. Harvard University Press.
• Johnson, M. K., Hashtroudi, S., a Lindsay, D. S. (1993). Source monitoring. Psychological Bulletin.
• Kelman, H. C. (1958). Compliance, identification, and internalization. Journal of Conflict Resolution.
• Lalich, J. (2004). Bounded Choice: True Believers and Charismatic Cults. University of California Press.
• Loftus, E. F. (2005). Planting misinformation in the human mind. Learning & Memory.
• McAdams, D. P. (1993). The Stories We Live By. William Morrow.
• Thompson, J. B. (2010). Merchants of Culture: The Publishing Business in the Twenty-First Century. Polity.
• White, M., a Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. W. W. Norton.

Související

Techniky

• EA-5.3.7 Self-narrative replacement – nahrazení vlastního příběhu redakčním.
• EA-2.2.8 Intellectual Paternity Claim – „můj objev“ místo autorčiny knihy.
• EA-2.1.4 Publikační blokace – nedotiskované dílo s uzamčenými právy.

Glosář

• Introjekce – převzetí redakčního hlasu za vlastní.
• Narativní identita – co se ztrácí, když je přepsán rodinný příběh.

Protokoly a obrana

• Narativní rekonstrukce – obnova vlastního výkladu.
• Paměťový archiv – prameny nezávislé na vydaném textu.
• Kolaterální rozhovor – ověření u žijících příbuzných.

Sousední případy

• Případ 70: Kult mediální organizace – redakční moc v médiích.
• Případ 29: Totalizace na umělecké škole – autorita nad tvůrčím hlasem.
• Případ 73: Kult digitální platformy – dílo, které zůstalo pod licencí vlastníka.