Dlouhodobé altruistické kanalizování

Status: fázový protokol dlouhodobé fáze; občanský a institucionální rozměr popisuje stránka Trauma-informované občanství. Fáze: longterm. Cíl: aby pomoc druhým posilovala zotavení klienta – a nestala se novou formou sebeobětování, kterou zná z prostředí EA.

1. Účel a cílová populace

Část lidí po epistemické anihilaci (EA) v dlouhodobé fázi cítí potřebu pomáhat druhým: lidem, kteří stojí na začátku podobné cesty, rodinám, které mají někoho ve skupině, obětem partnerské kontroly, nebo komukoli, kdo potřebuje pomoc. „Kanalizování“ zde znamená, že energie zkušenosti – bolest, hněv, porozumění – dostane směr, který přináší užitek druhým i klientovi samotnému. Protokol je určen klientům, kteří o takové roli uvažují nebo ji už zastávají, a terapeutům, kteří je v tom doprovázejí. Nejde o povinnou fázi zotavení; klient, který pomáhat nechce, nemá žádný deficit.

2. Klinický obraz

Riessman (1965) popsal princip pomáhajícího (helper therapy principle): ten, kdo pomáhá, z pomoci často sám těží – posiluje vlastní kompetenci, nachází smysl a upevňuje změnu, kterou sám prošel. Na tomto principu stojí svépomocné skupiny. Staub a Vollhardtová (2008) popsali altruismus zrozený z utrpení: lidé, kteří prošli násilím, jsou za určitých podmínek – zvlášť když sami zažili pomoc a když své utrpení zpracovali – ochotnější pomáhat druhým. Herman (1992) mluví o poslání přeživšího a připomíná, že může být zdrojem smyslu i únikem před vlastním truchlením.

Pro EA má altruismus zvláštní riziko. Prostředí, z něhož klient odešel, často vyžadovalo sebeobětování ve jménu vyššího cíle: práci bez hranic, „službu“, potlačení vlastních potřeb. Klient může pomoc druhým nevědomky prožívat podle stejného vzorce – jako povinnost, jako důkaz hodnoty, jako cestu k přijetí. Klinicky se pak objevuje neschopnost odmítnout, vyčerpání, ztráta hranic mezi vlastním a cizím příběhem a sekundární traumatizace. Figley (1995) popsal únavu ze soucitu u pomáhajících profesí; Pearlmanová a Saakvitneová (1995) popsaly zástupnou traumatizaci, kdy pomáhající pod vlivem cizích příběhů mění vlastní pohled na svět. U pomáhajícího, který sám prošel EA, je toto riziko vyšší, protože cizí příběhy oživují vlastní.

Epistemický rozměr pomoci je pro EA zvlášť cenný. Člověk, který zná zevnitř, jak vypadá přepisování reality, rozpozná u druhého věci, které by vnější pomáhající přehlédl: frázi naučenou ve skupině, strach z vlastní paměti, omlouvání pachatele. Jeho porozumění je zkušenostní znalostí, kterou Fricker (2007) řadí k těm, jež bývají společností soustavně podceňovány. V roli pomáhajícího ji může uplatnit a zažít, že jeho slovo má váhu. Zároveň však musí snést, že druhý člověk může jít jinou cestou, než šel on – a že pomoc neznamená vést, ale doprovázet. Pomáhající, který druhému vysvětluje, „jak to doopravdy je“, se snadno ocitne v roli vykladače, kterou zná z prostředí EA, jen z opačné strany. Proto protokol klade důraz na to, aby pomoc vracela úsudek pomáhanému, ne aby jej nahrazovala.

3. Cíle protokolu

Cílem je zjistit motivaci klienta k pomoci a odlišit svobodnou volbu od přeneseného vzorce sebeobětování; najít formu pomoci, která odpovídá jeho možnostem a stavu zotavení; nastavit hranice času, rolí a sdílení vlastního příběhu; připravit ho na setkání s příběhy, které připomínají jeho vlastní; a předcházet únavě ze soucitu a zástupné traumatizaci.

4. Postup

1. Motivace – rozhovor o tom, proč chce klient pomáhat: z čeho to vychází, co od toho čeká, co by se stalo, kdyby pomáhat nemohl.
2. Připravenost – posouzení, zda je zotavení dostatečně stabilní; vlastní spouštěče a jak by na ně klient reagoval.
3. Volba formy – od neformální pomoci (rozhovor s člověkem v podobné situaci) přes dobrovolnictví až po vrstevnickou práci v organizaci; forma odpovídá stavu, ne ambici.
4. Příprava – kurz pro dobrovolníky nebo vrstevnické pracovníky; znalost hranic role a toho, kdy předat odborníkovi.
5. Hranice – pevně stanovený čas, kontakt jen v určených kanálech, rozhodnutí, co z vlastního příběhu klient sdílí.
6. Supervize – pravidelná reflexe s někým mimo vztah pomoci; u organizací povinná.
7. Péče o sebe – vlastní zdroje mimo pomáhání: vztahy, zájmy, odpočinek.
8. Vyhodnocení – po několika měsících: co pomoc klientovi dává, co bere, zda pokračovat.

Rozhodovací bod A – vzorec oddanosti. Pokud klient nedokáže odmítnout, pracuje bez hranic nebo pomoc nahrazuje vlastní život, pomoc se omezí a pracuje se se vzorcem sebeobětování. Rozhodovací bod B – zástupná traumatizace. Pokud se vrací vlastní příznaky po setkáních s cizími příběhy, je třeba přestávka a terapeutická práce. Rozhodovací bod C – organizace se strukturou kontroly. Pokud organizace, v níž klient pomáhá, vykazuje znaky totalizace, klient má právo odejít a terapeut ho v tom podpoří.

5. Hodnocení průběhu

Hodnotí se, zda klient prožívá pomoc jako svobodnou a obohacující, zda dodržuje stanovené hranice, zda se nevracejí jeho vlastní příznaky, zda má supervizi a zdroje mimo pomáhání a zda dokáže pomoc přerušit, když potřebuje. Lze použít ověřené dotazníky únavy ze soucitu a profesní kvality života v čase u daného klienta; validované normy pro EA neexistují.

6. Kontraindikace a rizika

Protokol není vhodný v dřívějších fázích zotavení. Rizikem je předčasná pomoc, která slouží k obcházení vlastního truchlení; přenos vzorce sebeobětování; přenos vlastního příběhu na pomáhaného („u tebe je to stejně jako u mě“) a organizace, které využívají přeživší jako neplacenou práci nebo jako příběh pro kampaně. Terapeut by měl také sledovat, zda klient nepomáhá hlavně proto, aby si dokázal, že „není jako oni“ – i to je vázanost na původní prostředí.

7. Kazuistika (anonymizovaný kompozit)

Žena po padesátce, která před šesti lety odešla z kontrolujícího manželství, začne odpovídat na zprávy žen ve facebookové skupině pro oběti domácího násilí. Po půl roce tráví ve skupině každý večer do noci, nespí a sní o konkrétních ženách. Na posilovacím sezení řekne, že „nemůže přestat, protože ji potřebují“. Terapeutka se zeptá, odkud tu větu zná. Žena si uvědomí, že přesně tak mluvila o manželovi. Rozhodne se skupinu opustit a přihlásí se jako dobrovolnice do intervenčního centra, kde má dvě směny měsíčně, školení a supervizi. Říká, že pomáhá „méně, ale líp – a pak jdu domů“.

8. Meze a otevřené otázky

Princip pomáhajícího (Riessman 1965) a altruismus zrozený z utrpení (Staub a Vollhardt 2008) jsou dobře popsané, ale jejich podmínky u lidí po EA nejsou zkoumané. Otevřená je otázka, jak odlišit zdravou pomoc od přeneseného vzorce oddanosti jinak než klinickým úsudkem, a jak zajistit, aby organizace pracující s přeživšími chránily i své vrstevnické pracovníky.

Literatura

• Figley, C. R. (Ed.) (1995). Compassion Fatigue: Coping with Secondary Traumatic Stress Disorder in Those Who Treat the Traumatized. New York: Brunner/Mazel.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford: Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Pearlman, L. A., & Saakvitne, K. W. (1995). Trauma and the Therapist: Countertransference and Vicarious Traumatization in Psychotherapy with Incest Survivors. New York: W. W. Norton.
• Riessman, F. (1965). The „helper“ therapy principle. Social Work, 10(2).
• Staub, E., & Vollhardt, J. (2008). Altruism born of suffering: The roots of caring and helping after victimization and other trauma. American Journal of Orthopsychiatry, 78(3).

Související

Sesterské a průřezové protokoly

• Dlouhodobá rekonstrukce komunity – pomoc jako forma příslušnosti.
• Dlouhodobé prohlubování smyslu – smysl skrze pomoc.
• Žitý svět – sdílený svět každodennosti.
• Incompetence – obnovená kompetence jako základ pomoci.

Prevence a organizace

• Trauma-informované občanství – občanský rozměr zkušenosti.
• Peer vigilance – vrstevnická pozornost.
• Trauma-aware management – jak organizace chrání své pracovníky.