Posuvná kotva🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-09.08
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Kotvení
Druh	vzorec
Anglicky	Sliding anchor
Jiné názvy	stupňovaná kotva, kotva s regulací intenzity
Obecnější heslo	Kotvení
Užití	převážně terapeutické
Riziko zneužití	nízké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Posuvná kotva je varianta kotvení, u níž kotva není jediný bod nebo jediné gesto, ale plynulá škála. Nejčastěji jde o dotek, který se posouvá po kůži, například po hřbetu ruky nebo po předloktí, nebo o stisk, jehož síla postupně roste. Podle NLP se se změnou podnětu mění i intenzita stavu: čím dál se dotek posune nebo čím silnější je stisk, tím silnější má být prožitek, a pohyb opačným směrem ho má zeslabit. Varianta se v praktické literatuře a na kurzech NLP předkládá jako způsob, jak stav nejen vyvolat, ale také regulovat, tedy zesílit klid nebo sebedůvěru, případně zeslabit nepříjemný pocit. Souvisí s prací se submodalitami, v níž NLP tvrdí, že intenzitu prožitku lze měnit úpravou jasu, velikosti nebo vzdálenosti vnitřní představy (Bandler 1985). Pro kompendium je vzorec převážně nízkorizikový, protože jeho obvyklým účelem je zmírnění nepříjemných stavů. Pozornost si zaslouží dvojí: tvrzení o přesné regulaci, která výzkum nepodporuje, a fyzický kontakt, na němž vzorec stojí.

Původ a souvislosti🔗

Myšlenka, že podnět a reakce mají měřitelnou velikost a že velikost reakce souvisí se silou podnětu, patří k výchozím bodům výzkumu podmiňování. Pavlovova laboratoř podmíněné reakce kvantifikovala, měřila množství slin a sledovala, jak se reakce mění podle povahy a síly podnětu (Pavlov 1927). Ve stejné tradici Pavlov zkoumal hmatové podněty na různých místech kůže a zjistil, že reakce podmíněná na jednom místě se zpočátku objevuje i při podráždění míst sousedních, tedy se zobecňuje, a že rozlišení mezi blízkými místy vyžaduje další, rozlišovací nácvik (Pavlov 1927).

NLP s myšlenkou odstupňované intenzity pracovalo hlavně v souvislosti se submodalitami. Bandler tvrdil, že prožitek lze zesílit nebo zeslabit změnou vlastností jeho vnitřní reprezentace, podobně jako se mění jas obrazu nebo hlasitost zvuku (Bandler 1985). Andreasovi práci se submodalitami rozvinuli do řady samostatných technik (Andreas a Andreas 1987). Posuvná kotva tuto logiku přenáší z vnitřních představ na vnější dotek. Mimo NLP odpovídá myšlence postupnosti behaviorální terapie, která obávané situace řadí do odstupňované hierarchie a postupuje od nejslabších k silnějším (Wolpe 1958).

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři prvky: stav, jehož intenzita se může měnit, plynulý podnět a předpoklad, že mezi nimi platí přímá úměra. Podle popisu v literatuře NLP se stav spojí s dotekem ve chvíli, kdy postupně sílí, a dotek se přitom posouvá nebo zesiluje souběžně s ním, takže každému bodu škály má odpovídat určitá intenzita prožitku. Opačný pohyb má stav oslabovat. Předpoklad úměry vzorec přebírá z práce se submodalitami, podle níž lze intenzitu prožitku plynule měnit podobně jako jas obrazu nebo hlasitost zvuku (Bandler 1985). Vzorec bývá spojen s kalibrací, tedy se sledováním drobných tělesných změn, podle nichž praktik usuzuje, jak silný stav u člověka právě je.

V tomto bodě se NLP vzdaluje od toho, co víme o podmiňování. Klasické podmiňování ukazuje, že podobné podněty vyvolávají podobné reakce a že reakce slábne s rostoucí odlišností podnětu od původního (Pavlov 1927). Neukazuje však, že by se dala vytvořit jemná stupnice, na níž každý bod doteku spolehlivě odpovídá určité síle složitého emočního stavu. Takové spojení by vyžadovalo dlouhý rozlišovací nácvik, nikoli jedno nebo několik spojení během sezení. Pravděpodobnější je, že pohyb doteku působí jako vnější signál k tomu, aby člověk sám svůj prožitek zesílil nebo zeslabil, a že velkou roli hraje sugesce a očekávání, které praktik vytvořil. To nemusí být na škodu, ale je to jiný mechanismus, než jaký vzorec uvádí.

Varianty🔗

Vedle doteku se v literatuře a na kurzech NLP objevují i podoby posuvné kotvy v jiných smyslech. Auditivní podoba pracuje s hlasem, jehož hlasitost, tempo nebo výška se mění souběžně s intenzitou, kterou mluvčí popisuje; tato podoba se překrývá s tím, co katalog rozebírá v hesle auditivní a tonální kotvy. Vizuální podoba používá pohyb ruky nahoru a dolů nebo představu posuvníku, který si člověk sám posouvá. Poslední varianta je z hlediska rizika nejbezpečnější, protože podnět i jeho řízení zůstávají v rukou člověka samotného a neobsahuje fyzický kontakt. Blíží se tím sebepozorování, k němuž vede kognitivní terapie, když klienta učí všímat si vlastních emocí a myšlenek a zkoumat je, místo aby je pokládal za neměnná fakta (Beck 1976). Všechny varianty sdílejí tentýž nedoložený předpoklad přímé úměry mezi podnětem a prožitkem a liší se především tím, kdo podnět ovládá.

Detekční znaky🔗

Posuvná kotva se pozná podle souběhu tělesného doteku s komentářem o intenzitě. Praktik nebo jiná osoba se dotýká ruky nebo paže, dotek posouvá nebo zesiluje a současně mluví o tom, jak prožitek roste nebo slábne. Ve vlivovém užití se se stupňovaným dotekem nespojuje klid nebo úleva, ale důvěra k mluvčímu, přitažlivost, nadšení z nabídky nebo pocit jistoty ohledně rozhodnutí. Varovným znakem je, když dotek přichází bez předchozí dohody, když se postupně přibližuje nebo sílí bez souhlasu a když mluvčí reakce člověka komentuje tak, jako by je řídil. Herman zdůrazňuje, že u lidí s traumatickou zkušeností je respekt k tělesným hranicím a k jejich kontrole nad vlastním tělem základní podmínkou bezpečí (Herman 1992). U člověka, s nímž se takto pracovalo bez souhlasu, se může objevit zmatek ohledně toho, zda pocit důvěry nebo přitažlivosti byl jeho vlastní, a zpětně pocit narušení, který se obtížně pojmenovává.

Legitimní a manipulativní užití🔗

V terapeutickém nebo koučovacím užití se vzorec obvykle používá k zeslabení nepříjemného stavu nebo k postupnému zesílení zdrojového stavu. Za legitimní lze užití považovat, když klient předem ví, co se bude dít, výslovně souhlasí s doteky a může je kdykoli odmítnout, když se intenzita nepříjemných stavů neposouvá nad míru, kterou klient zvládá, a když praktik nepředstírá, že jde o ověřenou metodu. Bezpečnější alternativou bez fyzického kontaktu je subjektivní škála, na níž klient sám hodnotí intenzitu prožitku, a postupné, klientem řízené odstupňování obtížnosti, jak ho zná behaviorální terapie (Wolpe 1958). Kompendium příbuzné dovednosti regulace intenzity tísně popisuje v hesle DBT — distress tolerance.

Manipulativní užití spojuje stupňovaný dotek se stavem, který slouží druhé straně, a dotek používá jako nástroj přibližování. V takové podobě vzorec slouží k postupnému překračování tělesných hranic pod záminkou techniky a k vytváření dojmu, že pocit důvěry nebo přitažlivosti vychází z člověka samotného. Zvlášť rizikové je užití v nerovném vztahu, kde odmítnutí doteku vyžaduje odvahu, například mezi lektorem a účastníkem kurzu nebo mezi samozvaným terapeutem a klientem. Herman připomíná, že pomáhající vztah nese nerovnováhu moci, kterou pomáhající nesmí obrátit ve vlastní prospěch (Herman 1992). Příbuzné využívání tělesných signálů k vnucení cizího významu kompendium rozebírá v hesle afektivně-tonální redukce.

Stav důkazů🔗

O posuvné kotvě nejsou známy kontrolované studie. Tvrzení, že plynulý dotek reguluje intenzitu stavu s určitou přesností, nebylo empiricky ověřeno, a obecné přehledy výzkumu NLP nenacházejí podporu pro specifické mechanismy, které obor uvádí (Witkowski 2010). Systematický přehled účinků NLP na zdraví nenašel dost kvalitních studií, aby z nich vyvodil závěr o účinnosti jakékoli techniky (Sturt a kol. 2012). Heap již koncem osmdesátých let uzavíral, že klíčová tvrzení NLP nejsou podložena kontrolovaným výzkumem (Heap 1988). Doloženy jsou naopak obecné jevy, z nichž vzorec čerpá: zobecňování a rozlišování podnětů (Pavlov 1927) a účinnost postupného, odstupňovaného přibližování k obávaným situacím (Wolpe 1958). Pokud posuvná kotva někomu pomáhá zmírnit nepříjemný stav, je pravděpodobné, že působí přes soustředění pozornosti, sugesci a pocit kontroly nad intenzitou, nikoli přes jemnou podmíněnou stupnici.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je trvat na souhlasu s jakýmkoli dotekem a vědět, že žádná technika nevyžaduje fyzický kontakt, který člověku není příjemný. Kdo zaznamená, že se dotek postupně zesiluje nebo přibližuje a že ho doprovází komentář o tom, co člověk cítí, má plné právo kontakt ukončit bez vysvětlení. Druhou obranou je oddělit tělesný podnět od hodnocení: důvěru k osobě nebo jistotu ohledně rozhodnutí zakládají ověřitelné informace a čas, nikoli síla stisku. Lidem, kteří zažili překračování tělesných hranic pod záminkou techniky, pomáhá pojmenovat, co se stalo, a obnovit pocit kontroly nad vlastním tělem v bezpečném terapeutickém vztahu (Herman 1992). Pro odborníky plyne ze vzorce praktické poučení: regulaci intenzity lze s klientem dělat bez doteku, pomocí jeho vlastní škály a jeho vlastního tempa, a tvrzení o přesnosti posuvné kotvy by se klientovi neměla předkládat jako doložená.

Literatura🔗

• Andreas, S., & Andreas, C. (1987). Change Your Mind—and Keep the Change: Advanced NLP Submodalities Interventions. Moab: Real People Press.
• Bandler, R. (1985). Using Your Brain—for a Change. Moab: Real People Press.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Pavlov, I. P. (1927). Conditioned Reflexes: An Investigation of the Physiological Activity of the Cerebral Cortex. London: Oxford University Press.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• Wolpe, J. (1958). Psychotherapy by Reciprocal Inhibition. Stanford: Stanford University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Kotvení – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Kotvení – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Kalibrace – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Calibration)
• Kinestetické kotvy – příbuzné heslo (Kotvení, Kinaesthetic anchors)
• Testování kotvy – příbuzné heslo (Kotvení, Testing an anchor)
• Kritické submodality – příbuzné heslo (Submodality, Critical (driver) submodalities)

V kompendiu

• EA-6.2.6 DBT — distress tolerance – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.5.7 Afektivně-tonální redukce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Kruh excelence – předchozí heslo rodiny
• Auditivní a tonální kotvy – další heslo rodiny