Počítač🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-20.08
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové vzorce
Druh	pojem
Anglicky	Computer (super-reasonable)
Jiné názvy	superrozumný postoj, přehnaně rozumový postoj, super-reasonable
Obecnější heslo	Komunikační kategorie Virginie Satirové
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Počítačem, v anglických textech také superrozumným postojem, se v typologii Virginie Satirové označuje komunikační postoj, ve kterém se člověk pod tlakem chrání tím, že ze sebe vyřadí city. Mluví přesně, věcně, často abstraktně a s odborným slovníkem, hlas má klidný a jednotvárný, tělo strnulé a výraz tváře nehybný. Navenek působí jako ztělesnění rozumu, ale podle Satirové pod touto vnější vrstvou skrývá zranitelnost, kterou nechce ukázat (Satir 1972). Postoj patří mezi čtyři ochranné komunikační kategorie Satirové. Od usmiřovatele a obviňovatele se liší tím, že nebere v úvahu ani sebe, ani druhého; vztahuje se jen k věci, pravidlům a argumentům. Kompendium postoj popisuje proto, že superrozumný jazyk je v nátlakových situacích častým prostředkem, jak zbavit platnosti city druhé strany, a proto, že se snadno zaměňuje s legitimní profesní věcností.

Původ a souvislosti🔗

Satirová postoj popsala na základě práce s rodinami, ve kterých někteří členové na napětí reagovali tím, že se stáhli do neosobních vysvětlení a pravidel. Jako u ostatních postojů zdůrazňovala tělesný obraz: rovná, nehybná postava, jako by člověk spolkl pravítko, a hlas bez zabarvení (Satir 1972). V psychoanalytické tradici se podobný jev popisuje jako intelektualizace, tedy obrana, při níž člověk zvládá citově náročnou situaci tím, že o ní uvažuje abstraktně. Carl Rogers z jiné strany popsal nesoulad mezi tím, co člověk prožívá, a tím, co si připouští a vyjadřuje, jako jádro psychické nepohody (Rogers 1951).

NLP převzalo postoj s celou typologií Satirové (Grinder a Bandler 1976) a spojilo jej s vlastními pojmy. Způsob řeči, který se drží slov, logiky a pravidel bez odkazu na smyslovou zkušenost, NLP přiřazuje k auditivně digitálnímu systému, a vzdálení se od vlastního prožitku popisuje jako disociaci (O'Connor a Seymour 1990). Ve vlivové a prezentační literatuře NLP se lze setkat s doporučením superrozumného postoje jako vhodného pro sdělování nepříjemných zpráv nebo pro vystupování s autoritou.

Struktura vzorce🔗

Superrozumný postoj má rozpoznatelnou podobu ve slovech, hlase a těle. Ve slovech převažují neosobní konstrukce, trpný rod a podstatná jména místo sloves: „bylo rozhodnuto“, „došlo k optimalizaci“, „vznikla situace“. Kdo rozhodl, kdo optimalizoval a koho se to dotklo, zůstává skryto. Meta-model NLP takové konstrukce popisuje jako nominalizace a vypouštění, které ze sdělení odstraňují aktéry a děje (Bandler a Grinder 1975). Dále se objevují obecná pravidla místo osobních postojů („tak se to dělá“), odborné výrazy tam, kde by stačilo běžné slovo, a odkazy na logiku, racionalitu nebo objektivitu, které mají ukončit diskusi. V hlase převažuje vyrovnanost bez výkyvů, ve které chybí odezva na citové projevy druhé strany. V těle se postoj projevuje strnulostí, omezenou gestikulací a nehybnou mimikou.

Systémově postoj funguje jako bariéra. Kdo mluví superrozumně, nedává najevo, co cítí, a tím nedává druhé straně nic, na co by mohla odpovědět. City, které druhá strana vyjádří, se pak jeví jako nepatřičné, protože se vymykají rámci, který mluvčí nastavil. V pojmech teorie komunikace mluvčí odpovídá jen na obsahovou rovinu sdělení a vztahovou rovinu, na které druhá strana dává najevo, jak situaci prožívá, nechává bez odpovědi (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Rozhovor se tak posouvá do roviny, ve které má převahu ten, kdo lépe ovládá abstraktní jazyk. Kompendium podobné vyřazování z rozhovoru prostřednictvím slovníku popisuje u terminologické mystifikace a jeho měřitelnou stopu u hustoty žargonu.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je nesoulad mezi tónem a situací. Kdo o propuštění, rozchodu nebo vážném zranění druhého mluví jako o technickém problému, nemusí být bezcitný, ale jeho řeč se situací neladí. Druhým znakem je vyřazování citů druhého: „tvoje emoce jsou irelevantní“, „buďme racionální“, „takhle se nedá diskutovat“. Výrok může být oprávněný, pokud jde o hledání řešení ve chvíli vypjatých emocí, ale stává se nátlakem, pokud slouží k tomu, aby dopad rozhodnutí na druhého nebyl vůbec projednán. Třetím znakem je mizení aktérů: v popisu událostí nikdo nic neudělal, věci se jen staly. Lifton upozornil, že v uzavřených ideologických prostředích se jazyk ustaluje do neosobních a abstraktních formulí, které místo myšlení nabízejí hotové závěry (Lifton 1961). Čtvrtým znakem je pseudoracionalita, kdy se argumentace tváří logicky, ale opírá se o předpoklady, které nebyly vysloveny ani obhájeny. Pátým znakem je nepoměr mezi přesností a obsahem: řeč je velmi přesná v nepodstatném a vágní v podstatném.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Věcnost je v mnoha profesích nezbytná. Lékař, soudce, krizový pracovník nebo pilot v nouzové situaci potřebují mluvit přesně a klidně, protože přehnaný citový projev by mohl ohrozit rozhodování. Takové užití se od superrozumného postoje liší tím, že bere v úvahu city druhého: lékař, který sděluje špatnou zprávu, může mluvit věcně a zároveň dát najevo, že ví, jak těžké to je. V motivačních rozhovorech se zdůrazňuje, že reflexe pocitů klienta je součástí odborné práce, ne jejím narušením (Miller a Rollnick 2013).

Manipulativní užití se pozná podle toho, k čemu věcnost slouží. Pokud slouží k umlčení, k tomu, aby city druhé strany nebyly brány jako legitimní informace o dopadu rozhodnutí, jde o nátlak. Pokud slouží k zakrytí odpovědnosti, kdy neosobní jazyk skrývá, kdo co rozhodl, jde o vyhýbání se odpovědnosti. A pokud se vědomě volí jako role, která má mluvčímu dodat autoritu a druhému vzít odvahu nesouhlasit, jde o strategické užití postoje. Kahneman připomíná, že pocit, že úsudek je racionální, ještě neznamená, že racionální skutečně je (Kahneman 2011). Rozum, který odmítá vzít v úvahu důležité informace, včetně citů lidí, kterých se rozhodnutí týká, je méně racionální, ne více.

Superrozumný jazyk se neomezuje na jednotlivce. Instituce jej používají v oznámeních o propouštění, v odpovědích na stížnosti nebo ve zprávách o pochybeních, kde neosobní formulace a odborné výrazy rozmělní, kdo co rozhodl a koho se to dotklo; jde o tytéž nominalizace a vypouštění aktérů, které popisuje meta-model (Bandler a Grinder 1975). Takový jazyk může být výsledkem zvyku a právní opatrnosti, ale jeho účinek na adresáta je podobný jako u jednotlivce: dopad na člověka se v něm neobjeví, a proto se o něm nedá jednat.

Stav důkazů🔗

Superrozumný postoj je klinickým popisem Satirové, ne výsledkem systematického výzkumu (Satir 1972). NLP k němu nepřidalo vlastní empirické ověření a spojení s reprezentačními systémy, které obor nabízí, se v kontrolovaném výzkumu nepotvrdilo: přehledy výzkumu preferovaného reprezentačního systému nenašly pro tvrzení NLP oporu (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Tosey a Mathison navíc upozorňují, že pojmy, které NLP přebírá, často posouvá a zjednodušuje (Tosey a Mathison 2009). Čtení postoje z tělesných projevů je zatíženo stejnými výhradami jako jakýkoli výklad neverbálních signálů: strnulost a jednotvárný hlas mohou být projevem nervozity, kulturního stylu, únavy nebo neurovývojové odlišnosti, nikoli citového odpojení (Vrij 2008). Podložena je naopak obecná myšlenka, že nesoulad mezi prožitkem a jeho vyjádřením souvisí s psychickou nepohodou, i když i ta pochází z jiných tradic než z NLP (Rogers 1951).

Obrana a zotavení🔗

Obranou proti superrozumnému nátlaku je trvat na tom, že city jsou legitimní informace. Pokud někdo prohlásí vaše emoce za irelevantní, je možné klidně odpovědět, že popisují dopad rozhodnutí, o kterém se mluví, a že rozhodnutí, které dopad nebere v úvahu, není úplné. Druhou obranou je vracet do řeči aktéry: kdo přesně rozhodl, kdo za to odpovídá, koho se to týká (Bandler a Grinder 1975). Neosobní konstrukce lze klidně přeložit do osobní podoby. Třetí obranou je žádat vysvětlení v běžném jazyce. Kdo věci skutečně rozumí, dokáže ji vysvětlit bez žargonu; kdo to nedokáže nebo nechce, používá žargon k jinému účelu.

Pro člověka, který u sebe superrozumný postoj rozpozná, je cestou k vyrovnanější komunikaci znovu připustit vlastní prožitek a naučit se ho vyjádřit, aniž by to ohrozilo jeho schopnost uvažovat. V terapii se k tomu často přistupuje pozvolna, protože postoj dlouho chránil před zranitelností, kterou člověk nechtěl nebo nemohl ukázat (Rogers 1951). Pro člověka, který byl dlouho vystaven prostředí, kde se city druhých prohlašovaly za nepatřičné, bývá součástí zotavení znovu se naučit své city brát vážně a nepovažovat je za doklad vlastní iracionality. Cílem je vyrovnaná komunikace, ve které má místo rozum i cit.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1976). The Structure of Magic II: A Book about Communication and Change. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Chichester: Wiley.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové vzorce – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Komunikační kategorie Virginie Satirové – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Auditivně digitální systém – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Auditory digital system)
• Disociace – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Dissociation)
• Rozptylovač – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Distracter)
• Vyrovnaný – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Leveller)
• Neurožargon – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Neuro-jargon)

V kompendiu

• EA-1.1.3 Terminologická mystifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Detekční signatura: Hustota žargonu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Obviňovatel – předchozí heslo rodiny
• Rozptylovač – další heslo rodiny