Případová studie 60: Rámec „masové formace“ a pandemická polarizace

Upozornění: Anonymizovaný kompozit několika strukturně podobných případů; identifikující detaily byly změněny podle zásad pro publikaci klinického materiálu (Gabbard, 2000). Text je určen kvalifikovaným odborníkům a má obranný a vzdělávací účel. Výraz „mass formation psychosis“ zde označuje sporný populární termín, nikoli diagnózu: v MKN-11 ani v DSM-5 neexistuje a nemá oporu v psychiatrické klasifikaci. Klinicky jde o kolektivní epistemické trauma a sociální polarizaci.

Výchozí situace subjektu

Muž, 47 let, učitel dějepisu a občanské výchovy na střední škole, ženatý, dvě dospívající děti. Před pandemií byl kolegy vnímán jako umírněný skeptik, který studenty učí ptát se po zdrojích. Vstupní motivací bylo právě zachování kritického myšlení v době, kdy se informace i opatření měnily z týdne na týden. Lewandowsky a kolegové (2012) ukazují, že rychle se měnící a nejednoznačné informace vytvářejí prostor, v němž se snáze uchytí jednoduché a soudržné vysvětlení.

Termín „mass formation“ (masová formace) se rozšířil během pandemie z populárně-psychologického výkladu, podle něhož se velká část společnosti nachází v hypnotickém stavu a následuje autoritu bez rozmyslu. Pojem je spojen s pracemi belgického psychologa Mattiase Desmeta, který ho rozvinul v knize o psychologii totalitarismu (Desmet, 2022); navazuje na starší tradici psychologie davu (Le Bon, 1895) a odvolává se na analýzu totalitních režimů (Arendt, 1951). V odborné psychologii a psychiatrii nemá empirickou oporu ani status diagnózy. Pro subjekt se stal klíčem, jímž si vysvětloval veškerý nesouhlas okolí.

Rizikové faktory tvořily reálné chyby a nejasnosti ve veřejné komunikaci během pandemie, autentická skepse, sociální izolace během uzávěr, převod většiny sociálního života do online prostředí a profesní identita „toho, kdo vidí za oponu“. Douglas, Sutton a Cichocka (2017) shrnují, že přitažlivost konspiračních výkladů roste tam, kde lidé potřebují porozumět nejisté situaci, cítit kontrolu a udržet si pozitivní obraz sebe a své skupiny; všechny tři potřeby byly u subjektu silně aktivované.

Časová osa expozice

V iniciální fázi, během prvních tří měsíců, šlo o legitimní intelektuální skepsi. Subjekt kladl otázky, které si kladli i odborníci: o přiměřenosti uzávěr škol, o kvalitě dat, o tom, proč se doporučení mění. Popper (1959) by takové otázky označil za jádro kritického postoje, protože se ptají, jaký doklad by tvrzení podpořil nebo vyvrátil.

V perturbační fázi, mezi čtvrtým a dvanáctým měsícem, do jeho informačního prostředí vstoupil rámec masové formace. Jeho síla byla v tom, že nevysvětloval jednotlivou otázku, ale celou situaci: kdo věří hlavnímu proudu, je ve „formaci“; kdo pochybuje, je „probuzený“. Každý další nesouhlas okolí se tak stal důkazem správnosti rámce. Nguyen (2020) nazývá takovou strukturu ozvěnovou komorou (echo chamber): vnější hlasy nechybějí, ale jsou předem zdiskreditovány, a proto jejich přítomnost rámec posiluje.

V rekonfigurační fázi, v prvním až druhém roce, subjekt odmítal všechna pandemická opatření, s většinou kolegů přestal mluvit a doma se konflikty stupňovaly natolik, že manželka zvažovala odchod. Identifikoval se s „vědoucí menšinou“, kterou tvořila online komunita a několik známých. V konsolidační fázi, mezi druhým a třetím rokem, byla jeho pozice současně emoční (pocit intelektuální nadřazenosti) a sociální (skupina podobně smýšlejících); rámec aktivně šířil, mimo jiné mezi přáteli s vysokým zdravotním rizikem. Douglas a kolegové (2017) upozorňují, že konspirační přesvědčení sice slibují kontrolu, ale dlouhodobě ji spíše oslabují.

Exit nastal po třetím roce, po smrti blízkého přítele, který na základě rozhovorů se subjektem odmítl očkování a zemřel na komplikace infekce. Následovala těžká depresivní epizoda s pocity viny a krátká hospitalizace. Litz a kolegové (2009) by tuto zkušenost popsali jako morální zranění (moral injury): poškození, které vzniká, když člověk jedná v rozporu s vlastními hodnotami nebo se na takovém jednání podílí.

Projevené EA techniky

Jádrem byla terminologická mystifikace: „masová formace“ fungovala jako pseudoklinické označení, které politickému postoji propůjčuje autoritu psychiatrické diagnózy. Na ni navazoval útok na odbornost (credentialing attack) – plošné zpochybnění odborných institucí, zdravotnických úřadů a odborných společností jako „součásti formace“ místo věcné kritiky konkrétních rozhodnutí. Lewandowsky a kolegové (2012) ukazují, že plošná nedůvěra ke zdrojům činí opravu dezinformací téměř neúčinnou.

Uzavřenost rámce zajišťovala imunizace proti falsifikaci: jakýkoli protidůkaz byl projevem formace a rámec nešlo vyvrátit, protože pohlcoval i své vyvrácení. Popper (1959) právě takovou neschopnost připustit vyvracející pozorování považoval za znak, který odlišuje dogma od vědecké hypotézy. Falešné dilema „kritický myslitel, nebo ovce“ odstranilo možnost podporovat některá opatření a kritizovat jiná.

Solipsistická dekompozice – „jen my vidíme“ – učinila z vlastního vnímání jediné spolehlivé měřítko. Selektivní expozice vytvořila algoritmicky zúžené prostředí, v němž se opakovaly tytéž zdroje a autority, a latentní emocionální modulace udržovala trvalý strach z totalitní budoucnosti, který ospravedlňoval rozchod s blízkými. Douglas a kolegové (2017) popisují, jak se pocit ohrožení a pocit výlučného vědění navzájem posilují.

Fenomenologický průběh

Subjekt zpětně popisoval jasnost, kterou mu rámec dával: „Najednou všechno sedělo. Nemusel jsem každý den znovu přemýšlet, čemu věřit.“ Úleva z konce nejistoty byla hlavní odměnou. Spolu s ní přišla epistemická bublina, v níž konfirmační bias přestal být chybou a stal se metodou; Kahneman (2011) popisuje, jak rychlé intuitivní myšlení upřednostňuje soudržný příběh před úplností důkazů.

„Když přítel zemřel, přišel za mnou jeho syn a řekl: ‚Táta věřil tobě.‘ Roky jsem si myslel, že chráním rozum před masovou iracionalitou. Pak jsem pochopil, že ten rámec byl sám formací – jen jinou. Byl jsem chycený stejně jako ti, které jsem kritizoval.“ Festinger a kolegové ukázali, že ani zjevné vyvrácení přesvědčení nemusí vést k jeho opuštění, pokud věřící zůstává v podpůrné skupině; zde událost nezasáhla jen tvrzení, ale vztah, který byl pro subjekt důležitější (Festinger et al., 1956).

Po exitu převládla vina a metakognitivní destrukce v obráceném směru: subjekt přestal věřit jakémukoli vlastnímu úsudku, včetně těch, které byly na začátku oprávněné. Litz a kolegové (2009) popisují u morálního zranění právě takové zobecnění viny na celé vlastní já, které je třeba terapeuticky odlišit od konkrétní odpovědnosti.

Detekční bod

Rodina a kolegové si dlouho všímali markerů, ale v polarizovaném prostředí je četli jako „jiný názor“: monokultury zdrojů, nepřiměřené sebejistoty v otázkách mimo vlastní obor a nefalsifikovatelných tvrzení. Sunstein (2009) upozorňuje, že v polarizované společnosti okolí přestává rozlišovat mezi odlišným názorem a uzavřeným systémem přesvědčení, a proto pozdní detekce není selháním rodiny.

Detekčním bodem byla až smrt přítele a hospitalizace. Klinicky rozhodující bylo, že terapeut dokázal vést rozhovor o autentických frustracích z pandemického období a zároveň o manipulativním rámcování – bez zesměšnění a bez souhlasu s rámcem. Miller a Rollnick (2013) tento postoj popisují jako práci s ambivalencí, která nepřebírá klientův výklad, ale ani ho nekonfrontuje.

Diferenciální diagnostika

Legitimní skepse a politický nesouhlas. Kritika konkrétních opatření byla a je legitimní součástí veřejné debaty. Rozlišující není obsah názoru, ale uzavřenost systému: zda existuje doklad, který by názor změnil, a zda je nesouhlas okolí vykládán věcně, nebo jako příznak „formace“. Kritérium falsifikovatelnosti zde slouží jako klinický, nikoli politický nástroj (Popper, 1959).

Psychotická porucha. Přesvědčení sdílená skupinou nebo subkulturou nesplňují definici bludu (American Psychiatric Association, 2013) a subjekt neměl halucinace, poruchu myšlení ani bizarní obsahy. Patologizace jeho postojů by byla klinickou chybou (viz diferenciální diagnostika EA vs. psychóza).

Depresivní epizoda byla po exitu přítomna a vyžadovala léčbu; nevysvětluje však předchozí tříletou dynamiku. MKN-11 umožňuje depresivní epizodu diagnostikovat bez ohledu na obsah přesvědčení, který jí předcházel (World Health Organization, 2019).

Komplikovaný zármutek a morální zranění. Vina za smrt přítele má reálný základ; nelze ji „vyvrátit“, je třeba ji zpracovat. Odlišuje se od depresivní viny vztahem ke konkrétnímu činu (Litz et al., 2009) a od prodlouženého truchlení tím, že jejím jádrem není jen ztráta, ale vlastní podíl na ní (Shear, 2015).

Zrcadlová chyba klinika. Termín „masová psychóza“ nelze použít ani obráceně – na subjekt nebo jeho komunitu. Popisuje se struktura přesvědčení, nikoli kolektivní duševní porucha; odborně zkoumané kolektivní jevy, například masová sociogenní onemocnění, mají jinou povahu a vlastní metodiku (Bartholomew a Wessely, 2002).

Intervenční strategie

Stabilizace předcházela vlastnímu protokolu epistemické rekonstrukce: léčba depresivní epizody, posouzení suicidálního rizika spojeného s vinou a akutní informační kurace – dočasné omezení online expozice bez zákazů, které by subjekt vnímal jako cenzuru. Toto pořadí odpovídá zásadě, že bezpečí předchází zpracování (Herman, 1992).

Ve stupni S1, validaci a mapování, terapeut uznal oprávněné jádro počáteční skepse a spolu se subjektem sestavil mapu toho, kdy se otázky změnily v hotový výklad. Ve stupni S2, externalizaci introjektů, pojmenovali formule, které ukončovaly myšlení („to je jen formace“, „ovce nepřesvědčíš“), jako převzatý jazyk; Lifton (1961) takové formule nazývá klišé ukončující myšlení (thought-terminating cliché).

Ve stupni S3, rekonstrukci metakognice, probíhala práce s falsifikovatelností a s hodnocením důkazů a rozlišení „nevím“ od „všichni lžou“. Lewandowsky a kolegové (2012) doporučují nahrazovat mylný výklad srozumitelným alternativním vysvětlením, nikoli jen jeho popřením, a terapie s tímto principem pracovala.

Ve stupni S4, hermeneutické obnově, subjekt získal schopnost číst odbornou i kritickou literaturu s vědomím nejistoty, obnovil vztahy s kolegy a omluvil se tam, kde to bylo na místě. Ve stupni S5, konsolidaci a transferu, zpracovával vinu formou truchlení, nikoli sebetrestání, a vrátil se do školy s přepracovanou výukou mediální gramotnosti; Litz a kolegové (2009) zdůrazňují, že náprava morálního zranění vyžaduje smysluplný reparativní čin.

Skupinová terapie pro lidi, kteří prošli polarizací, poskytla vnější kotvu bez rizika, že se z ní stane nová „vědoucí menšina“. Sunstein (2009) upozorňuje, že skupina složená jen z lidí se stejnou zkušeností může sama polarizovat, a proto byla vedena terapeutem a otevřená různým názorům.

Výsledek

Po 30 měsících terapie nastala funkční stabilizace. Manželství přetrvalo, subjekt se vrátil k učení a vyučuje mediální gramotnost. Reziduálně přetrvává vina za roky šíření rámce a za smrt přítele, omezená důvěra v jakékoli celkové politické výklady a obava z vlastní sebejistoty. Vztah s rodinou zemřelého přítele zůstal přerušen; Shear (2015) připomíná, že zármutek spojený s vinou se integruje, ale nemizí.

Klinické poučení

Práce s tímto obrazem je obtížná, protože samotný termín „masová formace“ je rétorický nástroj: popisuje druhé jako nemocné a sebe jako zdravého. Klinik nesmí udělat totéž s opačným znaménkem; kritérium bludu podle DSM-5 výslovně vylučuje přesvědčení sdílená skupinou (American Psychiatric Association, 2013). Je nutné pracovat s autentickými frustracemi, tedy se skutečnými problémy pandemického období, a s manipulativním rámcováním současně, protože popření prvního posiluje druhé (Miller a Rollnick, 2013).

Vina po reálné ztrátě je samostatný terapeutický cíl, nikoli vedlejší produkt (Litz et al., 2009). Strukturní prevencí jsou vědecká gramotnost, kvalitní veřejná deliberace a digitální hygiena; otevřenou otázkou zůstává, jak má veřejná komunikace v krizi přiznávat nejistotu, aby nevznikal prostor pro uzavřené výklady (Lewandowsky et al., 2012).

Literatura

• American Psychiatric Association. (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (5. vyd.). American Psychiatric Publishing.
• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. Harcourt, Brace.
• Bartholomew, R. E., a Wessely, S. (2002). Protean nature of mass sociogenic illness: From possessed nuns to chemical and biological terrorism fears. British Journal of Psychiatry.
• Desmet, M. (2022). The Psychology of Totalitarianism. Chelsea Green Publishing.
• Douglas, K. M., Sutton, R. M., a Cichocka, A. (2017). The psychology of conspiracy theories. Current Directions in Psychological Science.
• Festinger, L., Riecken, H. W., a Schachter, S. (1956). When Prophecy Fails. University of Minnesota Press.
• Gabbard, G. O. (2000). Disguise or consent: Problems and recommendations concerning the publication and presentation of clinical material. International Journal of Psychoanalysis.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. Farrar, Straus and Giroux.
• Le Bon, G. (1895). Psychologie des foules. Félix Alcan.
• Lewandowsky, S., Ecker, U. K. H., Seifert, C. M., Schwarz, N., a Cook, J. (2012). Misinformation and its correction: Continued influence and successful debiasing. Psychological Science in the Public Interest.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Litz, B. T., Stein, N., Delaney, E., Lebowitz, L., Nash, W. P., Silva, C., a Maguen, S. (2009). Moral injury and moral repair in war veterans: A preliminary model and intervention strategy. Clinical Psychology Review.
• Miller, W. R., a Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). Guilford Press.
• Nguyen, C. T. (2020). Echo chambers and epistemic bubbles. Episteme.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. Hutchinson.
• Shear, M. K. (2015). Complicated grief. New England Journal of Medicine.
• Sunstein, C. R. (2009). Going to Extremes: How Like Minds Unite and Divide. Oxford University Press.
• World Health Organization. (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11). WHO.

Související

Techniky

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – jádro uzavřenosti rámce.
• EA-2.1.3 Credentialing attack – plošná diskreditace odborných autorit.

Pojmy

• Epistemic bubble – informační prostředí bez protihlasů.
• Konfirmační bias – kognitivní mechanismus utvrzování.
• Falsifikovatelnost – kritérium pro rozlišení skepse a dogmatu.

Protokoly a obrana

• 6.4 Protokoly epistemické rekonstrukce – stupně S1–S5.
• Mediální gramotnost – prevence i profesní náplň subjektu po zotavení.

Sousední případy

• Případ 53: Zotavení z antivakcinačního hnutí – příbuzná dynamika zaměřená na očkování.
• Případ 22: Online radikalizace – role algoritmických prostředí.
• Historický případ: Hesitance vůči vakcínám – širší kontext nedůvěry.