Modální operátory v Milton-modelu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-04.21
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Milton-model
Druh	vzorec
Anglicky	Modal operators (Milton Model)
Jiné názvy	permisivní modalita, operátory nutnosti a možnosti v sugesci
Obecnější heslo	Milton-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Modální operátory jsou slova a vazby, které vyjadřují nutnost, možnost, svolení nebo nemožnost: musí, nesmí, nemůže, má, lze, je možné, dá se, smí. V meta-modelu slouží jako signál hranic modelu světa. Když klient říká, že něco „nejde“ nebo že „musí“, terapeut se ptá, co by se stalo, kdyby to šlo, a co brání tomu, aby to nemusel (Bandler a Grinder 1975). Milton-model popisuje opačný směr. Mluvčí modální operátory nepoužívá ke zkoumání hranic posluchače, ale k jejich vytváření a posouvání. Typickou podobou je permisivní možnost: posluchači se formálně nic nepřikazuje, jen se mu „dovoluje“ něco zažít nebo si něčeho všimnout, přičemž výrok zároveň předpokládá, že se to stane. Druhou podobou jsou operátory nutnosti a nemožnosti, které vymezují, co posluchač smí a nesmí, a neuvádějí, kdo pravidlo stanovil. Pro kompendium je vzorec důležitý tím, že modalita rozhoduje o tom, jaký prostor jednání člověk vůbec vidí, a že se tento prostor dá zužovat tiše, bez jediného výslovného příkazu.

Původ a souvislosti🔗

Bandler a Grinder zařadili modální operátory nutnosti a možnosti mezi základní kategorie meta-modelu, tedy mezi jazykové stopy, v nichž se ochuzení modelu světa projevuje v povrchové struktuře věty (Bandler a Grinder 1975). Když pak analyzovali přepisy hypnotické práce Miltona H. Ericksona, popsali jeho jazyk jako zrcadlový obraz meta-modelu: Erickson podle nich soustavně užíval právě ty formy, které by meta-model zpochybnil, a ponechával tak posluchači prostor, aby si obsah doplnil sám (Bandler a Grinder 1975b). Erickson a Rossi zdůrazňovali permisivní styl sugesce. Pacientovi se nabízí možnost reagovat vlastním způsobem a v míře, která mu odpovídá, místo aby byl veden přímým příkazem, protože přímý příkaz snadno vyvolá odpor (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Na druhé straně stojí tradice kognitivních terapií, které si modálních operátorů všímají jako nositelů dysfunkčních přesvědčení. Ellis popsal absolutistické požadavky typu „musím“ a „nesmím“ jako jádro iracionálních přesvědčení, která vedou k úzkosti a sebeodsuzování (Ellis 1962). Obě tradice se shodují v tom, že modalita není jazykovou ozdobou, ale nese představu o tom, co je možné. Liší se v tom, kdo s ní pracuje a k jakému cíli: klinik ji zkoumá a uvolňuje, sugestivní mluvčí ji nastavuje.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má dva póly, které se v praxi často kombinují. Prvním je permisivní možnost. Výrok dává posluchači svolení, ale svolení se týká jen toho, zda a kdy si všimne určitého prožitku, nikoli toho, zda prožitek nastane (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Formálně zůstává volba otevřená, prakticky je pozornost nasměrována a předpoklad přijat. Druhým pólem jsou operátory nutnosti a nemožnosti. Vytvářejí pravidla, která mají podobu popisu skutečnosti: něco „nejde“, něco „se nedělá“, něco „člověk musí“ (Bandler a Grinder 1975). Chybí v nich původce pravidla i důsledek jeho porušení, a pravidlo proto nelze vyjednat, jen dodržet nebo porušit. V meta-modelu se tomuto chybění původce říká ztracený performativ a obvykle se s modálními operátory vyskytuje společně.

Asymetrická kombinace obou pólů je jádrem manipulativního užití. Pro žádoucí reakci mluvčí volí jazyk možnosti a svolení, pro nežádoucí jazyk nemožnosti a nutnosti. Posluchač tak zažívá souhlas jako vlastní svobodnou volbu a odmítnutí jako něco, co „nejde“. Watzlawick a spolupracovníci ukázali, že každé sdělení má obsahovou a vztahovou rovinu a že vztahová rovina určuje, jak se má obsah chápat (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Kdo v rozhovoru soustavně rozhoduje o tom, co je možné a co nutné, definuje tím i vztah: on je ten, kdo hranice zná, druhý ten, kdo se v nich pohybuje. V prostředí donucující kontroly se taková pravidla rozprostírají do drobností každodenního života, a jejich síla neplyne z jediného výroku, ale z jejich počtu a z toho, že se nikdy nevyslovují jako požadavky konkrétního člověka (Stark 2007).

Detekční znaky🔗

Pozorovatel si všímá hustoty modálních slov, která se týkají jednání posluchače, a jejich rozložení. Signálem je, když se nemožnost uvádí u věcí, které fyzicky ani právně nemožné nejsou: odejít, zeptat se, promluvit s někým mimo skupinu. Dalším signálem je pravidlo bez autora, jehož porušení má mít neurčité, ale vážné následky. U permisivních formulací je rozhodující, zda je odmítnutí skutečně k dispozici. Svolení, které nelze odmítnout bez sankce, není svolení, ale zdvořilý příkaz. U člověka, na kterého je vzorec uplatňován dlouhodobě, se mění jeho vlastní řeč: přebírá operátory mluvčího, říká „nemůžu“ tam, kde dříve říkal „nechci“, a přestává rozlišovat mezi skutečnou překážkou a převzatým pravidlem. Takový posun popisuje kompendium u implantace existenciální bezmoci a u modální dezorientace. Klinicky se zúžení vnímaných možností projevuje pasivitou, pocitem uvěznění a sebeobviňováním za porušení pravidel, o jejichž původu člověk nic neví (Herman 1992).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití modálních operátorů v sugestivní řeči rozšiřuje skutečné možnosti. V klinické hypnóze nebo relaxačním cvičení permisivní formulace snižuje tlak na výkon: účastník nemusí nic „dokázat“ a smí reagovat po svém, včetně toho, že cvičení ukončí (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Podobně motivační rozhovor výslovně zdůrazňuje autonomii klienta a jeho právo rozhodnout se jinak, než by si přál terapeut (Miller a Rollnick 2013). Terapeutická práce s klientovými vlastními operátory, kterou popisuje stránka o modálním operátoru nutnosti, jde opačným směrem než sugesce: pravidla nevytváří, ale zviditelňuje a vrací klientovi k posouzení.

Manipulativní užití se rozpoznává podle tří otázek. Je volba, kterou permisivní formulace nabízí, skutečná, tedy lze odmítnout bez trestu? Má pravidlo vyjádřené jazykem nutnosti konkrétního autora, kterého lze oslovit a s nímž lze vyjednávat? A je rozložení modality symetrické, nebo se možnost váže jen k žádoucí odpovědi a nemožnost jen k odchodu, nesouhlasu a pochybnostem? Kde odpovědi vycházejí v neprospěch posluchače, jde o vytváření hranic, ne o jejich zkoumání; nevyjednatelná pravidla vymáhaná sankcí patří k jádru donucující kontroly (Stark 2007).

Stav důkazů🔗

Pro tvrzení, že modální operátory v Milton-modelu mají zvláštní sugestivní účinek nad rámec běžného významu slov, chybějí kontrolované studie. Literatura NLP je popisuje na základě rozboru přepisů a případových ukázek, nikoli experimentálně (Bandler a Grinder 1975b). Witkowski po průchodu databází výzkumů NLP konstatoval, že kontrolované studie tvrzení NLP převážně nepodporují (Witkowski 2010), a systematický přehled zdravotních výsledků nenašel dostatek kvalitních dat pro doporučení metod NLP (Sturt a kol. 2012). Výzkum hypnózy navíc posunul vysvětlení sugestibility od představy zvláštního stavu k roli očekávání, motivace a výkladu situace (Kirsch a Lynn 1995). Z toho plyne střízlivější výklad: modální operátory působí tím, co běžně znamenají, a tím, jak posluchač chápe vztah k mluvčímu, nikoli skrytým „programováním“. Tvrzení o zvláštní účinnosti permisivních formulací nebylo v kontrolovaných podmínkách přesvědčivě doloženo. Dobře doložená je naopak role pravidel a omezení v donucujících vztazích, kde se popisují jako součást mechanismu kontroly (Stark 2007).

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je převést modalitu zpět na výslovný požadavek. U každého „nemůžeš“ a „musíš“ je legitimní se zeptat, kdo to určil, co přesně by se stalo, kdyby to člověk neudělal, a zda jde o skutečnou nemožnost, nebo o přání mluvčího. Taková otázka mění pravidlo bez autora v požadavek konkrétního člověka, který lze odmítnout. Druhou obranou je všímat si vlastní řeči a rozlišovat mezi „nemůžu“ a „nechci“ nebo „bojím se“. Kognitivní terapie s touto prací zachází jako s běžnou součástí léčby, kdy se absolutistické požadavky přepisují na preference (Ellis 1962). Třetí obranou je předem vědět, jak vzorec vypadá: výzkum odolnosti vůči přesvědčování ukazuje, že předchozí seznámení se slabší podobou argumentu a s jeho vyvrácením zvyšuje odolnost vůči pozdějšímu tlaku (McGuire 1964). Při zotavení z prostředí, kde se pravidla vytvářela tímto způsobem, se pracuje s obnovou pocitu vlastní volby v malých a bezpečných rozhodnutích a s rozlišením mezi pravidly, která člověk přijal, a pravidly, která sám chce (Herman 1992). Odborník, který permisivní jazyk používá v terapii, by měl dbát, aby svolení, která nabízí, byla skutečná, a aby je klient mohl využít i proti terapeutovým návrhům.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Milton-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Milton-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Modální operátor nutnosti – příbuzné heslo (Meta-model, Modal operator of necessity)
• Modální operátor možnosti – příbuzné heslo (Meta-model, Modal operator of possibility)
• Univerzální kvantifikátory v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Universal quantifiers (Milton Model))
• Iluze volby – příbuzné heslo (Milton-model, Illusion of choice)
• Presupozice v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Presuppositions (Milton Model))

V kompendiu

• EA-5.1.11 Modální dezorientace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.10 Implantace existenciální bezmoci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Obrana a kalibrace: obrana proti epistemické anihilaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Univerzální kvantifikátory v Milton-modelu – předchozí heslo rodiny
• Nominalizace v Milton-modelu – další heslo rodiny