Přeskočit na obsah

Samokotvení

Varianta kotvení, kterou člověk vytváří a spouští sám pro sebe: kde slouží samoregulaci a kde ji skupina nahradí rituálem, který tlumí pochybnosti.

Riziko: low

Samokotvení🔗

PoleHodnota
IdentifikátorNLP-09.02
KatalogNLP vzorce
RodinaKotvení
Druhvzorec
AnglickySelf-anchoring
Jiné názvyvlastní kotva, sebekotvení
Obecnější hesloKotvení
Užitípřevážně terapeutické
Riziko zneužitínízké
Vazba na Vaknin 2008odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textutext čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Samokotvení je varianta kotvení, při níž člověk sám spojuje určitý podnět se stavem, který chce mít k dispozici, a sám ho později spouští. Podnětem bývá nenápadné gesto, například stisk palce a ukazováčku, dotek vlastního zápěstí, krátké slovo vyslovené v duchu nebo určitý způsob dýchání. Stavem je obvykle klid, soustředění, sebedůvěra nebo odvaha, tedy to, co katalog nazývá zdrojovým stavem. Na rozdíl od kotvení, které provádí praktik u klienta, zde zůstává celý vztah mezi podnětem a stavem v rukou jedné osoby. Úvodní učebnice NLP uvádějí samokotvení jako dovednost, kterou si účastník kurzu odnáší do běžného života, a slibují, že mu umožní vyvolat potřebné rozpoložení kdykoli a kdekoli (O'Connor a Seymour 1990). Pro kompendium je vzorec převážně nízkorizikový, protože jeho obvyklým účelem je samoregulace. Pozornost si zaslouží ve chvíli, kdy skupina nebo vůdce předepisuje, jaký podnět si má člověk spojit s jakým stavem, a vlastní nástroj uklidnění se tak mění v nástroj kontroly.

Původ a souvislosti🔗

Myšlenka, že si člověk může podmínit vlastní reakci, navazuje na rané semináře, v nichž Bandler a Grinder popisovali kotvení jako proces, který probíhá neustále a v němž může roli podnětu hrát cokoli, co člověk vnímá (Bandler a Grinder 1979). Psychologický základ je starší. Pavlov popsal, že podmíněnou reakci lze spojit s podněty různých smyslů, včetně hmatových, a že spojení slábne, pokud se podnět opakuje bez původního doprovodu (Pavlov 1927). Behaviorální terapie rozvinula postupy, v nichž se klient učí vyvolat uvolnění sám, nejdřív delším cvičením a později krátkou připomínkou, protože uvolnění je s úzkostí neslučitelné a může ji tlumit (Wolpe 1958). Podobné prvky obsahují i současné přístupy k regulaci emocí. Dialekticky behaviorální terapie učí dovednosti tolerance tísně, mezi nimiž jsou krátké tělesné a smyslové postupy pro zvládání akutního přetížení, jak je kompendium popisuje v hesle DBT — distress tolerance. Samokotvení tedy není objevem NLP. NLP mu dalo jméno, zjednodušilo ho a připojilo k němu slib, že stav lze vyvolat okamžitě a spolehlivě.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má samokotvení stejné složky jako kotvení obecně: stav, podnět a jejich časové spojení. Liší se tím, že všechny role zastává jedna osoba. Člověk si vybaví situaci, v níž požadovaný stav prožil, a když stav zesílí, spojí ho se zvoleným gestem; podle NLP se vazba upevní opakováním a ověří tím, že gesto později vyvolá aspoň část stavu (O'Connor a Seymour 1990). V klasickém podmiňování odpovídá vybavená vzpomínka nepodmíněnému podnětu a gesto podmíněnému (Pavlov 1927). Rozdíl proti laboratornímu schématu spočívá v tom, že vzpomínka není stálý podnět: její síla se mění podle únavy, nálady a okolností, a tím se mění i to, co se s gestem spojuje. NLP tento problém obvykle neřeší a tvrdí, že správně vytvořená kotva funguje spolehlivě. Z hlediska teorie učení je pravděpodobnější, že účinek závisí hlavně na tom, že gesto slouží jako připomínka k přesměrování pozornosti, k pomalejšímu dechu a k opakování naučeného postupu zklidnění.

Pro rozpoznání zneužití je podstatné sledovat, kdo určuje obsah vazby. Při samokotvení v pravém smyslu si člověk volí podnět i stav sám. Ve zneužité podobě skupina předepíše podnět, například heslo, mantru nebo opakovanou modlitbu, a stav, který se s ním má spojovat, třeba klid nebo jistotu, a zároveň určí, kdy se má podnět použít: při pochybnosti, při kritice skupiny zvenčí nebo při touze odejít. Takový rituál pak neslouží regulaci, ale potlačení myšlenek, které by mohly vést k nezávislému úsudku. Hassan tento jev popisuje jako techniky zastavování myšlenek, jimiž se člen skupiny učí pochybnost okamžitě přehlušit (Hassan 1988).

Detekční znaky🔗

Benigní samokotvení se pozná podle toho, že ho člověk sám popisuje jako svůj zvyk, ví, proč ho dělá, a může ho bez obav vynechat. Gesto nemá vztah k žádné jiné osobě nebo organizaci a nevadí mu, když o něm nikdo neví. Varovné znaky jsou opačné. Zklidňující podnět je spojen se jménem vůdce, heslem skupiny nebo s obrazem, který skupina rozdává. Návod k jeho použití se týká především pochybností, kritických otázek a kontaktu s lidmi mimo skupinu. Selhání podnětu se vykládá jako vina člověka, například jako důkaz, že se vzdálil od učení nebo že nedostatečně cvičí. Singer a Lalich popisují, že opakované zpívání, recitace a meditace v manipulativních skupinách mohou sloužit k vypínání kritického myšlení a k navození stavu, v němž člověk snáz přijímá pokyny (Singer a Lalich 1995). U jednotlivce se pak objevuje reflexivní sahání po rituálu při každé nejistotě, úzkost při jeho vynechání a postupné zužování vlastních způsobů zvládání stresu na ten jediný, který skupina schválila.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití odpovídá běžným samoregulačním strategiím. Sportovec, hudebník nebo lékař si vytvoří krátký rituál, který ho před výkonem uklidní a soustředí, a používá ho z vlastní vůle. Psychoterapie s podobnými postupy pracuje v rámci nácviku relaxace a zvládání tísně, s tím, že klient zná jejich smysl a meze (Wolpe 1958). Takové užití posiluje autonomii, protože rozšiřuje repertoár vlastních nástrojů. Jistou opatrnost si zaslouží i benigní podoba: pokud se rituál stane jediným způsobem, jak člověk úzkost zvládá, může přispět k vyhýbavému chování a k přesvědčení, že bez něj výkon není možný.

Manipulativní užití nastává, když se pod jménem samokotvení předává cizí obsah. Vůdce nebo lektor „naučí“ člověka spojit klid s heslem skupiny, s fotografií vůdce nebo s pokynem, který zní jako jeho hlas. Navenek jde o samostatnou dovednost, ve skutečnosti o vazbu, kterou vlastní skupina. Zvlášť rizikové je spojení s technikami, které se učí uplatnit právě ve chvíli pochybnosti: pochybnost se pak nezkoumá, ale okamžitě utlumí, jak to Hassan popisuje u technik zastavování myšlenek (Hassan 1988). Tento mechanismus kompendium rozebírá na stránce obrana a kalibrace jako jeden ze způsobů, jak se rozkládá schopnost samostatného úsudku.

Stav důkazů🔗

O samokotvení jako samostatné technice NLP neexistují kontrolované studie, které by dokládaly tvrzení o okamžitém a spolehlivém vyvolání stavu. Přehled výzkumu NLP v oblasti koučinku konstatuje, že kvalitních studií je málo a že tvrzení o účinku technik spočívají převážně na svědectvích praktiků (Passmore a Rowson 2019). Databáze výzkumů NLP neukazuje u technik tohoto typu přesvědčivou podporu (Witkowski 2010). Na druhé straně je dobře doloženo, že nácvik relaxace a jiných regulačních dovedností může snižovat úzkost (Wolpe 1958). Pokud samokotvení u někoho pomáhá, je pravděpodobné, že působí prostřednictvím těchto obecných mechanismů, tedy přesměrování pozornosti, regulace dechu, očekávání a pocitu kontroly, a ne díky specifické přesnosti, kterou mu připisuje NLP. Důkazy tak podporují obecný princip regulace, nikoli konkrétní tvrzení oboru.

Obrana a zotavení🔗

Obranou proti zneužité podobě je vracet si vlastnictví regulace. Užitečné je ptát se, odkud rituál pochází, kdo určil jeho obsah, kdy se má používat a co se stane, když ho člověk vynechá. Pokud se rituál vztahuje k pochybnostem o skupině nebo osobě, je rozumné ho na čas přerušit a pochybnost zapsat, aby se dala posoudit s odstupem. Hassan popisuje rozpoznání vlastního zastavování myšlenek jako důležitou součást odchodu ze skupiny a návratu k samostatnému úsudku (Hassan 1988). Při zotavení pomáhá budovat širší repertoár zvládání stresu, který na skupině nezávisí: pohyb, kontakt s blízkými, odborně vedené dovednosti regulace a postupy založené na všímavosti, jak je kompendium popisuje v hesle mindfulness-based trauma intervention. Naučená vazba mezi heslem a pocitem úlevy obvykle sama slábne, když se podnět přestane používat; její krátký návrat po přestávce je běžný a neznamená, že se člověk ke skupině vrací (Pavlov 1927). Odborník, který samokotvení doporučuje, by měl klientovi ponechat volbu podnětu i stavu a nepřipisovat technice účinnost, kterou výzkum nedoložil.

Literatura🔗

  • Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
  • Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
  • O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
  • Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
  • Pavlov, I. P. (1927). Conditioned Reflexes: An Investigation of the Physiological Activity of the Cerebral Cortex. London: Oxford University Press.
  • Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
  • Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
  • Wolpe, J. (1958). Psychotherapy by Reciprocal Inhibition. Stanford: Stanford University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

  • Kotvení – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
  • Kotvení – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

V kompendiu

V katalogu

Heslo v katalogu

Rodina Kotvení →

Každé heslo katalogu je hvězda, rodiny jsou souhvězdí. Zvýrazněné jsou heslo NLP-09.02 a jeho obecnější, užší a příbuzná hesla; klepnutím na hvězdu otevřete jiné heslo.

Okolí stránky

Otevřít v Mapě knihy →