Historický případ: Scientologie: Fair Game

Kategorie: Kulty a skupiny s vysokou mírou kontroly · Období: od 50. let 20. století · Místo: USA, mezinárodně

Tento případ se netýká víry scientologů, ale konkrétní, písemně doložené politiky organizace vůči kritikům a odpadlíkům. „Fair Game“ je vzácný příklad, kdy je strategie umlčování zaznamenána v interních směrnicích a kdy lze její dopady sledovat v soudních spisech několika států; historici hnutí ji proto analyzují jako institucionální praxi, nikoli jako výmysl kritiků (Urban, 2011). Pro Kompendium představuje vzor toho, jak skupina přenáší kontrolu z vlastních členů na vnější epistemické prostředí – na novináře, soudy, úřady a rodiny.

Analyticky jde o posun od kontroly prostředí uvnitř skupiny, kterou Lifton (1961) popsal jako milieu control, ke kontrole toho, co se o skupině smí říkat venku. Rozdíl je podstatný: vnitřní kontrola omezuje informace členů, vnější kontrola zvyšuje cenu každého svědectví, a omezuje tak i informace veřejnosti. Jde o interpretaci Kompendia opřenou o Liftonův rámec; samotné směrnice o poznání nemluví, mluví o nepřátelích.

Kontext

L. Ron Hubbard vydal v roce 1950 knihu Dianetika a během padesátých let z ní vybudoval náboženské hnutí – scientologii. Jeho jádrem je auditing, rozhovor vedený s pomocí přístroje zvaného E-metr, jímž má člověk odstraňovat traumatické záznamy a postupovat po stupních duchovního rozvoje (Urban, 2011). Hubbardův životopisec ukazuje, že zakladatel od počátku spojoval terapeutický slib s přísnou kontrolou nad tím, kdo smí jeho techniky provozovat, šířit a vykládat (Miller, 1987).

Organizace se vyznačuje přísnou hierarchií, rozsáhlým systémem vlastních pojmů a od roku 1967 i elitní strukturou Sea Org, jejíž členové podepisují symbolický závazek na miliardu let (Wright, 2013). Vlastní slovník sám o sobě znakem manipulace není – odborný žargon má každá profese i náboženská tradice. Lifton (1961) však upozorňuje, že jazyk, který v sobě předem nese hodnocení, přestává sloužit popisu a začíná ukončovat myšlení; Kompendium tento jev označuje jako loading the language.

Co se stalo

Kořeny politiky sahají do poloviny padesátých let. Hubbardův text o šíření materiálů z roku 1955 doporučoval soudní spory, jejichž účelem je spíše obtěžovat a odradit protivníka než vyhrát; kritické práce jej uvádějí jako první písemný doklad strategie, která chápe soud jako zbraň, nikoli jako cestu k rozhodnutí sporu (Atack, 1990). V roce 1965 byla zavedena kategorie „potlačující osoby“ (Suppressive Person, SP) a status „Fair Game“ pro ty, kdo jsou za ni prohlášeni (Miller, 1987).

Směrnice z 18. října 1967 pak formulovala, že nepřítel „smí být připraven o majetek nebo poškozen jakýmikoli prostředky … oklamán, žalován, obelhán nebo zničen“. Často uváděný rok 1965 se vztahuje k zavedení statusu, nikoli k tomuto znění. V roce 1968 Hubbard zrušil praxi formálního vyhlašování lidí za Fair Game s odůvodněním, že škodí vztahům s veřejností, a výslovně přitom uvedl, že se tím nemění zacházení s potlačujícími osobami (Atack, 1990; Urban, 2011).

V sedmdesátých letech provádělo oddělení zvané Guardian's Office operace proti kritikům, mimo jiné proti novinářce Paulette Cooperové, autorce kritické knihy z roku 1971, a v rámci operace Sněhurka (Snow White) infiltrovalo americké federální úřady. Razie FBI v roce 1977 odhalily rozsah těchto operací a do roku 1979 bylo jedenáct vysokých představitelů včetně Hubbardovy manželky Mary Sue odsouzeno, mimo jiné za spiknutí a krádeže vládních dokumentů (Urban, 2011; Wright, 2013).

Od devadesátých let se konflikt přesunul na internet, kde organizace vedla spory s kritiky často prostřednictvím autorského práva k interním materiálům. V Německu ji sledují úřady na ochranu ústavy a ve Francii byla v roce 2009 odsouzena za organizovaný podvod. Postavení organizace se mezi státy liší: v USA má od roku 1993 daňové osvobození náboženské organizace, kdežto německé úřady ji považují spíše za organizaci s komerčními a politickými cíli (Urban, 2011).

Epistemické mechanismy

Nálepka, která ruší argument

Kdo kritizuje, je „potlačující osoba“; kdo je s ním v kontaktu, je „potenciální zdroj potíží“. Kategorie přesouvá pozornost z obsahu kritiky na údajnou povahu kritika – kritika se nevyvrací, ale diagnostikuje (Atack, 1990). Strukturálně jde o delegitimizaci a o thought-stopping: pro člena se tím uzavírá přístup k informacím, které by mohly změnit jeho názor, protože jejich zdroj je předem vyřazen (selektivní expozice).

Lifton (1961) mezi kritérii totalistického prostředí uvádí „rozhodování o existenci“ (dispensing of existence): skupina určuje, kdo má právo být brán vážně. Kategorii SP lze podle výkladu Kompendia číst jako institucionalizovanou podobu tohoto kritéria – nejde jen o odmítnutí názoru, ale o vyřazení člověka z okruhu těch, jejichž svědectví se počítá.

Odpojení (disconnection)

Člen má přerušit kontakt s potlačující osobou – i s vlastním rodičem či dítětem. Svědectví bývalých členů, která shromáždil Wright (2013), popisují, jak se rodina stává nástrojem: ztráta vztahu je cenou za pochybnost a odpadlík přichází právě o ty svědky, kteří by mu pomohli ověřit vlastní zkušenost. Jde o kombinaci sociální izolace a relační restrukturalizace, v níž vztah přestává být hodnotou o sobě a stává se odměnou za loajalitu.

Důvěrné informace jako páka

Auditing vytváří podrobné záznamy o nejintimnějších okolnostech života člena. Bývalí členové opakovaně uvádějí obavy, že jejich obsah může být použit proti nim; organizace to popírá (Wright, 2013). Strukturálně jde o budoucí nátlak: sama existence záznamu, bez ohledu na to, zda by byl kdy zneužit, snižuje ochotu svědčit, protože svědek nemůže vyloučit, co by se o něm dozvěděla veřejnost.

Ovládnutí vnějšího prostředí

Fair Game nemíří na víru členů, ale na veřejný prostor: soukromé vyšetřování kritiků, diskreditační kampaně, zahlcování žalobami (Miller, 1987). Pring a Canan (1996) popsali obecný vzorec takzvaných SLAPP žalob, u nichž cílem není vyhrát, ale vyčerpat protivníka nákladem a nejistotou řízení. Výsledkem je chilling effect – novináři, vydavatelé a bývalí členové zvažují, zda mluvit, ještě než cokoli řeknou (srov. doxxing jako epistemický útok a mobovou koordinaci).

Převrácení role oběti

Kritika je prezentována jako náboženské pronásledování a organizace jako jeho oběť; Urban (2011) ukazuje, že spor o náboženský status se stal ústředním rámcem, v němž organizace vykládá veškerou kritiku. Vzorec odpovídá DARVO na úrovni instituce: popřít, zaútočit, obrátit role. Epistemicky účinné je to proto, že pronásledování náboženských menšin je skutečný a vážný jev, takže pozorovatel nemůže nálepku „pronásledování“ odmítnout bez prověření.

Dopady na jednotlivce a společnost

Bývalí členové popisují ztrátu rodinných vztahů, finanční vyčerpání a dlouhodobý strach z odplaty. Lalich a Tobias (2006) ukazují, že u lidí odcházejících ze skupin s vysokou mírou kontroly se tyto ztráty sčítají se ztrátou celého výkladového rámce, v němž dosud chápali svůj život, takže strach z vnějšího postihu prohlubuje vnitřní dezorientaci.

Paulette Cooperová byla v sedmdesátých letech obviněna z výhrůžek, které jí organizace podle pozdějších zjištění podstrčila; očištěna byla až po razii FBI (Wright, 2013). Případ ilustruje nejtěžší epistemický dopad Fair Game: kritik se může stát formálně obviněným a jeho věrohodnost je poškozena dřív, než se pravda zjistí. Společensky případ ukazuje, jak drahý může být kritický diskurz o mocné organizaci, a patří k příkladům, na nichž Pring a Canan (1996) popisují žaloby určené k umlčení.

Odhalení, dokumentace a vyrovnání

Klíčovou roli sehrála razie FBI v roce 1977, jejíž dokumenty vyšly v soudních řízeních a staly se hlavním pramenem pozdějších historických prací (Urban, 2011). Další dokumentace pochází z rozsudků vydaných ve Spojených státech, ve Spojeném království, ve Francii a v Německu, z investigativní žurnalistiky a ze svědectví bývalých vysokých funkcionářů. Starší kritické práce, mezi nimi Cooper (1971) a Atack (1990), vznikly z perspektivy kritiků a bývalých členů a je třeba je číst s vědomím této pozice.

Wright (2013) v knize Going Clear a stejnojmenný dokumentární film z roku 2015 shrnuly tato svědectví pro širokou veřejnost. Organizace kritiku trvale odmítá a zdůrazňuje, že Fair Game byl zrušen; z historického hlediska je proto podstatné rozlišovat mezi zrušením formálního vyhlašování v roce 1968 a otázkou, zda pokračovalo zacházení s potlačujícími osobami, kterou Hubbardův vlastní text výslovně ponechal otevřenou (Atack, 1990).

Poučení pro detekci a obranu dnes

Nejspolehlivějším detekčním znakem je existence vlastní kategorie pro „nepřátele“, do níž se automaticky řadí každý, kdo odejde nebo kritizuje. Lifton (1961) upozorňuje, že takové kategorie činí doktrínu odolnou vůči jakémukoli protidůkazu, protože každý nesouhlas je předem vyložen jako projev nepřátelství (srov. nefalsifikovatelná tvrzení). Druhým znakem jsou podmíněné rodinné vztahy – ultimátum „buď skupina, nebo rodina“.

Odlišení od neškodných jevů je nutné: řada náboženských i profesních společenství má disciplinární řízení, vylučuje členy a chrání důvěrné materiály. Urban (2011) zdůrazňuje, že napětí mezi novým náboženstvím a okolím je samo o sobě běžné. Rizikovým vzorcem se stává teprve tehdy, když sankce překračuje hranici skupiny a míří na soukromí, živobytí a pověst lidí mimo ni, a když se vztahuje i na jejich příbuzné.

Pro novináře a výzkumníky z případu plyne, že dokumentovat je třeba vše, s právní obranou je třeba počítat předem a riziko má nést redakce, ne jednotlivec. Pring a Canan (1996) ukazují, že účinnou odpovědí na šikanózní žaloby je rychlé procesní posouzení jejich účelu a sdílení nákladů obrany (viz pomluva v kontextu EA a uchování důkazů).

Právní rámec zahrnuje civilní spiknutí, ochranu před šikanózními žalobami a anti-SLAPP úpravu (civilní konspirace). Odsouzení ve Francii v roce 2009 ukazuje, že stát může postihnout konkrétní podvodné jednání, aniž by posuzoval obsah víry; Urban (2011) považuje tuto hranici mezi jednáním a vírou za klíčovou pro jakoukoli veřejnou politiku vůči novým náboženským hnutím.

Klinicky je u bývalých členů nutné nejprve odlišit realistický strach z odplaty od paranoidní ideace. Herman (1992) staví bezpečí na začátek každého zotavení: dokud člověk reálně čelí sledování nebo soudnímu tlaku, nelze s jeho strachem pracovat jako se symptomem. Následuje bezpečnostní plán, kontrola digitální stopy a podpora při obnově rodinných kontaktů (obnova sítě), které Lalich a Tobias (2006) považují za jeden z nejsilnějších faktorů zotavení.

Hranice výkladu

Status scientologie jako náboženství se v různých státech liší a Kompendium jej neposuzuje; Urban (2011) ukazuje, že samotná otázka „co je náboženství“ byla v tomto případě předmětem politického a právního boje. Interní směrnice jsou doloženy; rozsah, v jakém se podle nich jedná dnes, je předmětem sporů a lze jej posuzovat jen podle konkrétních zdokumentovaných událostí, nikoli podle znění textů z šedesátých let.

Svědectví odpadlíků jsou cenná, ale jako každé svědectví je třeba je ověřovat; Atack (1990) i Cooper (1971) psali jako přímí účastníci sporu. Kompendium proto opírá výklad o fakta potvrzená soudy a o historické práce, které tato svědectví kriticky zpracovaly (Miller, 1987; Urban, 2011). Srov. náboženské menšiny.

Literatura

• Atack, J. (1990). A Piece of Blue Sky: Scientology, Dianetics and L. Ron Hubbard Exposed. Lyle Stuart.
• Cooper, P. (1971). The Scandal of Scientology.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lalich, J., & Tobias, M. (2006). Take Back Your Life: Recovering from Cults and Abusive Relationships. Bay Tree Publishing.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Miller, R. (1987). Bare-Faced Messiah: The True Story of L. Ron Hubbard.
• Pring, G. W., & Canan, P. (1996). SLAPPs: Getting Sued for Speaking Out. Temple University Press.
• Urban, H. B. (2011). The Church of Scientology: A History of a New Religion. Princeton University Press.
• Wright, L. (2013). Going Clear: Scientology, Hollywood, and the Prison of Belief. Alfred A. Knopf.

Související

Sousední případy

• NXIVM – kompromitující materiál a žaloby proti kritikům.
• Moonies – spory rodin a skupin, otázka deprogramování.
• Radžníš/Osho – organizovaná akce proti úřadům.

Techniky a pojmy

• BITE model – kontrola informací a vztahů.
• Sektářská konverze – proces vstupu.
• Delegitimizace – útok na důvěryhodnost kritika.

Klinika, právo a obrana

• Německo – právní rámec – sledování organizace státem.
• Francie – vzorce EA – evropský přístup k sektářským rizikům.
• Krize po odchodu ze skupiny – akutní stavy bývalých členů.