Případová studie 70: Kult mediální organizace

Upozornění: Anonymizovaný kompozit z několika redakcí podobného typu; zaměření, velikost, jazyk, země i obsah kauz jsou změněny podle zásad pro publikaci klinického materiálu (Gabbard, 2000). Případ nehodnotí žurnalistiku jako takovou ani žádné skutečné médium. Je určen odborníkům, kteří pracují s novináři, a slouží k rozpoznání a obraně.

Výchozí situace subjektu

Subjekt, žena ve druhé polovině dvacátých let, vystudovala žurnalistiku a dva roky pracovala ve zpravodajství regionálního deníku. Toužila po investigativní práci. Přijala nabídku menší digitální redakce, kterou před několika lety založil zkušený investigativní novinář a jež se financovala převážně z členských příspěvků čtenářů. Kovach a Rosenstiel (2001) považují za jádro žurnalistiky disciplínu ověřování a nezávislost na těch, o nichž se píše; subjekt tyto hodnoty sdílela a právě jimi redakce lákala.

Redakce měla silnou identitu: „poslední nezávislé médium v zemi“, „píšeme, co ostatní nesmějí“. Měla skutečné úspěchy – několik kauz, které vedly k rezignacím – a skutečné protivníky, kteří ji žalovali a veřejně napadali. Gans (1979) ukazuje, že redakce si vytvářejí vlastní hodnoty a představu o svém poslání, které určují, co považují za zprávu; u malé redakce s jednou dominantní osobností se tyto hodnoty snadno kryjí s postojem šéfredaktora.

Subjekt byla profesně schopná, měla širokou síť zdrojů z regionu a blízký vztah se sestrou. Byla citlivá na nespravedlnost a právě to ji k redakci přitahovalo. Lalich (2004) upozorňuje, že koercivní skupiny přitahují spíše idealistické a schopné lidi, kteří v nich vidí naplnění vlastních hodnot, než lidi bez přesvědčení.

Časová osa expozice

V prvních čtyřech měsících, ve fázi přijetí, ji šéfredaktor osobně vedl, první text vyšel na titulní straně a dostala veřejnou pochvalu v redakčním chatu. Mezi čtvrtým a dvanáctým měsícem, ve fázi obležení, byly žaloby a útoky na redakci tématem každé porady a platilo „kdo není s námi, píše pro ně“. Coser (1956) ukázal, že vnější konflikt zvyšuje vnitřní soudržnost skupiny a zároveň snižuje její toleranci k vnitřnímu nesouhlasu.

V prvním až druhém roce, ve fázi prohloubení, pracovala sedm dní v týdnu, měla povinnost hájit redakci na sociálních sítích a vzdálila se bývalým kolegům z deníku. Ve druhém roce přišla chyba: klíčový zdroj odvolal část výpovědi a šéfredaktor odmítl opravu a žádal navazující text, který tvrzení zesílí. Kovach a Rosenstiel (2001) považují ochotu přiznat a opravit chybu za podmínku důvěryhodnosti; redakce tento mechanismus zablokovala.

Mezi druhým a třetím rokem, ve fázi rozporu, proběhl veřejný „rozbor“ jejího textu na poradě, subjekt napsala navazující článek a objevila se nespavost a záchvaty pláče. Ve třetím roce přišel odchod a odplata: po výpovědi ji šéfredaktor na sociálních sítích označil za „vyhořelou, která nezvládla tlak“ a část redakce se přidala. Mezi třetím a pátým rokem proběhla rekonstrukce v podobě terapie, práce v jiné redakci a zpracování vlastní spoluúčasti. Leymann (1996) popisuje nálepkování oběti jako duševně nemocné nebo „obtížné“ jako jednu z pozdních fází šikany na pracovišti.

Zvláštností tohoto prostředí je, že vnější tlak byl skutečný. Žaloby i útoky existovaly a byly často nespravedlivé. Kult nevznikl z vymyšleného nepřítele, ale z toho, jak byl skutečný nepřítel použit: k umlčení vnitřní kritiky a k tomu, aby byla každá vlastní chyba přeložena do jazyka útoku zvenčí. Janis (1972) popisuje u skupin v obležení víru ve vlastní morální nadřazenost a stereotypní obraz protivníků, které společně ospravedlňují potlačení pochybností.

Projevené EA techniky

Imunizace proti falsifikaci spočívala v tom, že oprava byla v redakci zarámována jako „munice pro ty, kdo nás chtějí zničit“. Tím se zablokoval základní korektivní mechanismus žurnalistiky. Kovach a Rosenstiel (2001) zdůrazňují, že ověřování a oprava nejsou slabostí média, ale jeho nejsilnější ochranou proti útokům.

Vytrhávání citací (quote mining) se projevilo tím, že citace zdrojů byly kráceny tak, aby podpořily předem danou hypotézu, a výhrady zdrojů v textu nezůstávaly. Zesilování pseudokontroverzí proměňovalo drobné nebo nejasné nálezy ve vydání ve „skandály“, protože každá kauza měla potvrdit obraz zkorumpovaného okolí. Tuchman (1978) ukazuje, že rámec, v němž redakce zprávy zpracovává, určuje, které skutečnosti se stanou zprávou a které zůstanou nepovšimnuty.

Kultivace emočního dluhu (emotional debt cultivation) stála na větě „Dali jsme ti šanci, když tě nikdo nechtěl“; vděk se stal měnou, kterou se platilo mlčením. Pseudo-peer mob se projevil po odchodu, kdy se kolegové, s nimiž sdílela kancelář, připojili k veřejnému zpochybňování její profesionality, a vznikl dojem, že „celá redakce ví, že selhala“. Noelle-Neumann (1974) popsala „spirálu mlčení“, v níž lidé, kteří vnímají svůj názor jako menšinový, raději mlčí, a tím zdánlivou jednomyslnost dále posilují.

Love bombing při vstupu a následný kult osobnosti šéfredaktora se projevily pochvalou před celou redakcí, osobním vedením a citováním jeho výroků jako redakčních zásad. Weber (1922) popisuje charismatickou autoritu jako závislou na neustálém potvrzování mimořádnosti vůdce, což v redakci zajišťovaly právě kauzy a útoky zvenčí.

Fenomenologický průběh

Na začátku převládal pocit poslání a sounáležitosti: „Měla jsem pocit, že jsme jediní, kdo drží světlo.“ Útoky zvenčí zpočátku stmelovaly; každá žaloba byla probírána na poradě a redakce se cítila jako malá jednotka v obležení. Subjekt přestala číst jiná média, protože „to jsou buď hlupáci, nebo placení“, a tím přišla o běžnou profesní kalibraci – nevěděla už, jak by její texty posoudil někdo nezaujatý. Nguyen (2020) nazývá prostředí, v němž jsou vnější zdroje předem zdiskreditovány, ozvěnovou komorou (echo chamber).

Po odvolání zdroje nastal rozštěp. Věděla, že text obsahuje chybu, a současně slyšela šéfredaktora, který tvrdil, že zdroj byl „zastrašen“. Navazující článek napsala, protože si nebyla jistá, která verze je pravdivá: „Možná ho opravdu zastrašili. Nevěděla jsem, jestli nejsem naivní. Tak jsem věřila tomu, kdo měl víc zkušeností.“ To je typický obraz delegovaného výkladu: interpretace reality byla přenechána autoritě, což Lifton (1961) popisuje jako princip „doktrína nad člověkem“, v němž vlastní zkušenost ustupuje výkladu skupiny.

Po odchodu ji zasáhl veřejný útok bývalých kolegů silněji než všechny dřívější útoky zvenčí. Objevila se epistemická alienace: nevěděla, kterým médiím věřit, a měla pocit, že i její vlastní profesní úsudek je „kontaminovaný“. Somaticky se projevily nespavost, ztráta chuti k jídlu a vyhýbání se notifikacím sociálních sítí. Freyd (1996) vysvětluje, proč zrada od vlastní skupiny bolí více než útok protivníka: zasahuje vztah, na němž člověk závisel.

Detekční bod

Pojmenování přišlo od sestry, která si všimla, že subjekt mluví o všech novinářích mimo redakci stejnými slovy jako šéfredaktor, a od bývalé kolegyně z deníku, která jí po odchodu řekla: „Tu opravu jsi měla udělat a víš to.“ Teprve tehdy se subjekt odvážila znovu přečíst přepis rozhovoru se zdrojem. Lalich a Tobias (2006) zdůrazňují, že vnější vztahy, které skupina nekontrolovala, bývají nejčastějším mostem k odchodu a k obnově úsudku.

Z hlediska markerů byla patrná nepřiměřená sebejistota redakčních výstupů vůči kvalitě podkladů, odpor k upřesnění při každé žádosti o opravu a emocionální modulace porad, na nichž se střídal kolektivní vztek na nepřítele s veřejným zahanbením jednotlivce. Lifton (1961) popisuje, jak požadavek čistoty a veřejné přiznávání chyb udržují členy skupiny v trvalém pocitu viny a studu.

Diferenciální diagnostika

Náročná investigativní redakce pod skutečným tlakem. Žaloby, výhrůžky a dlouhá pracovní doba jsou v investigativní žurnalistice běžné a samy o sobě nesvědčí o kultu. Rozlišující je, zda redakce opravuje chyby, zda lze nesouhlasit s šéfredaktorem bez sankce a zda je odchod možný bez veřejné odplaty (Kovach a Rosenstiel, 2001).

Sekundární traumatizace z práce s tématy. Novináři, kteří dokumentují násilí nebo korupci, mohou rozvinout posttraumatické příznaky; Feinstein, Owen a Blair (2002) doložili zvýšený výskyt posttraumatické stresové poruchy u válečných zpravodajů. U subjektu ale příznaky nesouvisely s obsahem kauz, nýbrž s děním v redakci.

Pracovní vyhoření. Vyhoření, které MKN-11 vede pod kódem QD85 jako fenomén spojený se zaměstnáním (World Health Organization, 2019), bylo přítomno jako složka, ale nevysvětluje rozštěp mezi vlastním poznáním a převzatou verzí reality.

Upřímné přesvědčení. Silná víra v poslání médií je legitimní; patologické je teprve podřízení faktů poslání. Kovach a Rosenstiel (2001) chápou loajalitu k veřejnosti jako závazek k pravdivosti, nikoli k určité straně sporu.

Běžný konflikt se šéfem. Spor o jeden text je normální; zde šlo o opakovaný vzorec, v němž se konflikt vždy řešil přesunem viny na jednotlivce a mobilizací kolektivu. Leymann (1996) odlišuje šikanu od konfliktu právě systematičností a opakováním.

Intervenční strategie

Byl zvolen protokol epistemické rekonstrukce doplněný o prvky protokolu pro novináře. Ve stupni S1, validaci a mapování, terapeut uznal, že vnější útoky na redakci byly skutečné a že její loajalita měla rozumné jádro, a spolu s ní zmapoval situace, kdy byla oprava zablokována. Herman (1992) zdůrazňuje, že uznání reálného ohrožení je podmínkou, aby klient mohl rozlišit skutečné nebezpečí od nebezpečí, které mu bylo vsugerováno.

Ve stupni S2, externalizaci introjektů, oddělila profesní normu („chyba se opravuje“) od redakční normy („chyba je zrada“) a sepsala, které věty šéfredaktora nosí v hlavě. Ve stupni S3, rekonstrukci metakognice, znovu přečetla podklady k inkriminovanému textu s nezávislým editorem a nacvičovala oddělení hypotézy od zjištění; Kovach a Rosenstiel (2001) popisují toto oddělení jako jádro disciplíny ověřování.

Ve stupni S4, hermeneutické obnově, se vrátila ke čtení různých médií podle zásad kurátorství zdrojů, aby se obnovila profesní kalibrace (Nguyen, 2020). Ve stupni S5, konsolidaci a transferu, si stanovila vlastní pravidla pro budoucí práci: opravu do 48 hodin od zjištění chyby a druhého editora u každého textu se zdrojem v ohrožení.

Pomohla i podpora profesní organizace novinářů a konzultace s advokátem ohledně veřejných výroků bývalého zaměstnavatele. Tiskový zákon, zákon č. 46/2000 Sb., upravuje právo na odpověď a na dodatečné sdělení; vnitřní politika oprav, kterou nemůže šéfredaktor sám zablokovat, jde nad rámec tohoto minima. Redakcím doporučujeme nezávislou roli ombudsmana pro čtenářské stížnosti a zveřejněnou politiku oprav.

Výsledek

Po dvou letech subjekt pracuje jako editorka v jiné redakci. Zdroji se omluvila a zveřejnila opravu pod vlastním jménem; reakce bývalé redakce byla krátká a nepřátelská, pak utichla. Přetrvává obtíž psát kritické texty bez pocitu, že „patří k nějaké straně“, a citlivost na kolektivní pochvalu, kterou si spojuje se začátkem závislosti. Spoluúčast na chybném navazujícím článku zpracovává dodnes; vnímá ji jako vlastní odpovědnost, ne jako vinu, kterou by jí někdo vnutil, což odpovídá rozlišení, s nímž pracuje Herman (1992) mezi přijetím odpovědnosti a převzetím viny za pachatele.

Klinické poučení

U novinářů nestačí zjišťovat expozici traumatickým tématům (Feinstein et al., 2002); je třeba se ptát na kulturu redakce, způsob řešení chyb a na to, co se stane člověku, který odejde. Skutečný vnější nepřítel nevylučuje vnitřní kontrolu, ale může ji naopak nejvíce posilovat, jak předpovídá Coserova analýza funkcí sociálního konfliktu (Coser, 1956).

Pro právníky platí, že veřejné výroky bývalého zaměstnavatele o duševním stavu odešlé zaměstnankyně mohou mít právní rozměr (pomluva): občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., chrání osobnost člověka včetně jeho cti a pověsti a posouzení konkrétních výroků patří advokátovi. Otevřenou otázkou zůstává, jak chránit vnitřní korektivní mechanismy malých redakcí, které na ombudsmana ani druhého editora nemají prostředky (Kovach a Rosenstiel, 2001).

Literatura

• Coser, L. A. (1956). The Functions of Social Conflict. Free Press.
• Feinstein, A., Owen, J., a Blair, N. (2002). A hazardous profession: War, journalists, and psychopathology. American Journal of Psychiatry.
• Freyd, J. J. (1996). Betrayal Trauma: The Logic of Forgetting Childhood Abuse. Harvard University Press.
• Gabbard, G. O. (2000). Disguise or consent: Problems and recommendations concerning the publication and presentation of clinical material. International Journal of Psychoanalysis.
• Gans, H. J. (1979). Deciding What's News. Pantheon Books.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Janis, I. L. (1972). Victims of Groupthink. Houghton Mifflin.
• Kovach, B., a Rosenstiel, T. (2001). The Elements of Journalism. Crown Publishers.
• Lalich, J. (2004). Bounded Choice: True Believers and Charismatic Cults. University of California Press.
• Lalich, J., a Tobias, M. (2006). Take Back Your Life: Recovering from Cults and Abusive Relationships. Bay Tree Publishing.
• Leymann, H. (1996). The content and development of mobbing at work. European Journal of Work and Organizational Psychology.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Nguyen, C. T. (2020). Echo chambers and epistemic bubbles. Episteme.
• Noelle-Neumann, E. (1974). The spiral of silence: A theory of public opinion. Journal of Communication.
• Tuchman, G. (1978). Making News: A Study in the Construction of Reality. Free Press.
• Weber, M. (1922). Wirtschaft und Gesellschaft. J. C. B. Mohr (Paul Siebeck).
• World Health Organization. (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11). WHO.

Související

Techniky

• EA-2.3.3 Quote Mining – citace krácené pro předem danou hypotézu.
• EA-2.3.5 Pseudo-kontroverze Amplifikace – drobné nálezy jako skandály.
• EA-6.4.9 Protokol pro novináře – klinický postup.

Pojmy

• Kult osobnosti – šéfredaktor jako zdroj redakčních zásad.
• Hermeneutický outsourcing – výklad reality přenechaný autoritě.

Protokoly a obrana

• Role ombudsmana – nezávislý kanál pro stížnosti.
• Kurátorství zdrojů – obnova profesní kalibrace.
• Pomluva – právní rozměr veřejných výroků.

Sousední případy

• Případ 68: Kult think-tanku – sdělení nad daty.
• Případ 69: Kult politického poradního okruhu – obětní beránek po selhání.
• Případ 71: Kult vysílací stanice – totéž v prostředí vysílání.